Cabrera Infante, Guillermo: Tři truchliví tygři

Cabrera Infante, Guillermo
Tři truchliví tygři

recenze beletrie zahraniční

Padesát let jsme čekali na český překlad nevšedního díla, stoprocentně kubánského románu se sugestivní, až uhrančivou atmosférou tropicko-bohémského prostředí. Guillermo Cabrera Infante čtenáře přenese do centra Havany, do zdejších klubů, hotelů i domácností, projde se s ním po typických havanských čtvrtích, bulvárech a zákoutích. To vše v doprovodu jazykových orgií: rigidní pravidla pravopisu úmyslně dostávají na frak, text ovládnou všelijaké přeřeky, slovní hříčky, vtípky, citáty, odkazy, písn

Chvála výřečnosti
Guillermo Cabrera Infante
: Tři truchliví tygři. Přel. Anežka Charvátová, Fra, Praha, 2016, 544 s.

Z kubánské literatury v češtině vyšlo již poměrně dost titulů, ačkoli i v tomto případě platí, že vždycky může být lépe, ovšem pokud v českém literárním prostředí nějaké svébytné kubánské dílo skutečně citelně chybělo, pak právě Tři truchliví tygři. Stoprocentně kubánský román se sugestivní, až uhrančivou atmosférou tropicko-bohémského prostředí se zajisté řadí mezi nevšední díla, která čtenáře i literaturu jako takovou povznáší do nepoznaných výšin.

Kubánský spisovatel Guillermo Cabrera Infante (1929–2005), nositel Cervantesovy ceny za rok 1997, byl českým čtenářům dlouho přístupný jen díky několika kratším textům a posmrtně vydanému románu Přelétavá nymfa (2008, česky vyšlo v roce 2010 v nakladatelství Paseka ve skvělém překladu Petra Zavadila) a čeští fanoušci lačnící po přídavku si na další výživnou porci museli nějakou dobu počkat. Jeho stěžejní dílo, objemný a jazykově nesmírně komplexní román Tři truchliví tygři z roku 1967, je totiž pro překladatele na první pohled těžko stravitelným soustem. Naštěstí se stejně jako v případě Přelétavé nymfy dostal do rukou nejpovolanějších – zmíněný Petr Zavadil i Anežka Charvátová, překladatelka Tří truchlivých tygrů, jsou oba nositeli Jungmannovy ceny za překlad. To však nic nemění na tom, že i pro ostříleného překladatele představuje dílo Guillerma Cabrery Infanta neskutečnou dřinu.

Hlavní roli v románu totiž hraje jazyk, a ne jen tak ledajaký. Že na čtenáře čeká nekonečná jazyková hříčka, lze ostatně usuzovat už ze samotného názvu: španělský název Tres tristes tigres je totiž začátkem známého jazykolamu, a tak Tři truchliví tygři dávají tušit, že se v nich jazyk bude jaksi „lámat“. A je to tak. Spisovný jazyk se mísí s autentickými promluvami, kdy jakákoli rigidní pravidla pravopisu úmyslně dostávají na frak, známá jména jsou komolena a do popředí pronikají všelijaké přeřeky, slovní hříčky, vtípky, citáty, odkazy, písně i básně či parodie na styl nejen kubánských autorů. Jazyk, a to nejen „kubánština“, je ohýbán všemi směry: autor testuje, co vydrží nejen jazyk, ale vlastně i čtenář a po něm překladatel…

Jazykový experiment nicméně postupem času vede ke zjištění, že jazyk je neuvěřitelně odolný vůči rozličným erozivním vlivům. Tím spíše, vezme-li se v potaz skutečnost, že jazyk románu odolává již desítky let a navzdory verbálním gejzírům, narážkám a žertíkům zůstává nadále srozumitelný, zábavný i poučný. Důležité je i to, že autorův experimentální styl není samoúčelný, slovní hříčky nejsou použity jen tak pro nic za nic, ale mají svůj smysl a opodstatnění, a zřejmě i proto text ani po téměř padesáti letech nevyčpěl.

Snadný román to však rozhodně není, kdo by hledal klasickou dějovou linku, nenašel by. Tři truchliví tygři představují spíš neuspořádaně skládanou mozaiku, v níž je každý dílek pečlivě propracovaný a která jako celek už jen nechá vyniknout finálnímu obrazu. Cesta, tedy samotné skládání mozaiky, je důležitější než cíl. Román se dá ovšem číst různě a lze říct, že na své si přijde čtenář náročný i méně náročný. Záleží totiž na každém, jak hluboko se bude chtít ponořit. Pozorný čtenář se může pokusit sestavit jednotlivé dílky románové skládanky, v níž se jednotlivé postavy a jejich výpovědi různě střídají a prolínají, ale i tak je možné se v té změti zorientovat. Pokud však čtenář na něco takového nemá trpělivost nebo někde „ztratí nit“, potěšení z četby nemine ani jeho – bohatost románu dokáže zasytit, pobavit a poskytnout neobyčejný čtenářský zážitek už jen svými jazykovými nápady.

Tygři, tedy hlavní mužské postavy románu (na jejich počtu vlastně nezáleží, nechť si je čtenář pro zajímavost přepočítá sám), jsou každý sám o sobě něčím zvláštně „ujetí“, což jednotlivým zápletkám a dialogům dává spád a hravou interakci. Mezi „tygří“ záliby totiž patří natolik závažné jevy jako čas, prostor, paměť, film, hudba či jazyk… Tím pádem je v okamžiku, kdy se tygři vydávají „na lov“, o zábavu postaráno. Před čtenářem defilují rozličné osobité ženštiny, historické postavy se mísí se smyšlenými a zkomoleniny jmen a slůvek navíc drze rýpou do čtenářových vědomostí. Poznámky pod čarou, které autor neuznával, jsou sice záměrně vynechány (teprve na samém konci se vyskytne „několik chaotických vysvětlivek“), ale oproti roku 1967 má rok 2016 výhodu v tom, že existuje Google… Hloubce ponoru do latinskoamerických a jiných reálií se tedy meze nekladou.

Čtenáři je v románu představena tropická Havana konce padesátých let dvacátého století, ještě před začátkem kubánské revoluce. Především je však pečlivě vykreslený její noční život, svět šoubyznysu, barů, flámů, projížděk v autě po havanském nábřeží Malecón apod. Barvy i světla noci, hudba, tanec, alkohol, vášeň… Všehovšudy v podstatě „hollywoodské kulisy“, do nichž však Cabrera Infante dokázal nápaditě zasadit poněkud výstřední příběhy svých četných postav. Ty pocházejí z kubánského venkova i z města a právě jejich interakce dává vzniknout jazykovému střetu či kontrastu, z něhož autor těží cennou surovinu pro své experimenty. Čtenář je de facto teleportován do centra Havany, dostává se do klubů, hotelů, lépe či hůře zajištěných domácností, ale nejtypičtější je pohyb postav po městě, po typických havanských čtvrtích, bulvárech a zákoutích. Za běžných okolností by se svým způsobem jednalo i o výlet v čase. Jenže castrismus rozvoj města v posledních padesáti letech nijak zvlášť nepodporoval, spíše naopak, velkolepé budovy nechal hodně zchřadnout, a tak popis historické části města z roku 1967, kdy byl román napsán, v podstatě odpovídá současnosti.

 

Další publikované recenze
Markéta Pilátová, Respekt
Jiří Zahradnický, hudební časopis Fullmoon
Jiří Němec, iHNed.cz

 

Rozhovory s překladatelkou A. Charvátovou o knize
Host
Mozaika, Český rozhlas

 

© Denisa Škodová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 2337x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce