Hardy, Thomas: Tess z d’Urbervillů

Hardy, Thomas
Tess z d’Urbervillů

studie beletrie zahraniční

Literatura 19. století má v britském a českém kontextu diametrálně odlišné postavení. Na Britských ostrovech dodnes patří klasická díla této doby mezi nejoblíbenější romány. Proč tomu tak je a proč má smysl znovu vydávat v češtině takovou Tess z d’Urbervillů Thomase Hardyho?

Tess z d’Urbervillů
Thomas Hardy: Tess z d’Urbervillů. Přel. Marta Staňková, Argo, Praha, 2016, 492 s.

Nebývá úplně zvykem začínat recenzi otázkou. V případě Hardyho Tess z d’Urbervillů je však na místě udělat výjimku. Má vůbec smysl v současné záplavě knih vydávat „staré“ klasiky, navíc z 19. století, či dokonce díla ještě starší? A dá se na toto anglické rodinné stříbro psát vůbec recenze? Abychom snáze nalezli odpověď, pokusíme se namísto obvyklého výčtu pozitiv či negativ daného titulu spíše o jakési zamyšlení nad Hardyho věhlasným románem a tím, co může současnému čtenáři vlastně přinést.

Když se řekne literatura 19. století, běžný čtenář se asi trochu otřepe při vzpomínce na všechny ty české Karoliny Světlé, Boženy Němcové, Máchův Máj, Nerudu, Hálka, Vrchlického aj. Nikdo ze zmiňovaných autorů nejspíš nebude synonymem zábavy a aktuálnosti. Pokud bychom mluvili o literatuře anglické, asi si většina dotazovaných vybaví Charlese Dickense, některou ze sester Brontëových a skoro až hanlivé označení „viktoriánský“. Jenže Británie není Česká republika a odkaz 19. století je tam dodnes natolik živý, že se promítá i do výsledků nejrůznějších literárních anket. Je jedno, zda to jsou průzkumy mířené na odborníky a čtenářskou veřejnost mimo Spojené království (třeba jako ta pořádaná BBC na konci loňského roku), nebo ty interní, jako taktéž loňská anketa deníku Telegraph. Výsledky jsou v podstatě identické a pro českého čtenáře možná i šokující: v první desítce se až na výjimku v podobě dvou děl Virginie Woolfové umístily samé romány z 19. století a naprostým vítězem se překvapivě stal ne zcela snadno uchopitelný bezmála sedmisetstránkový opus George Eliotové Middlemarch. Hardyho Tess z d’Urbervillů až tak úspěšná nebyla, v jednom ze žebříčků obsadila 20., ve druhém dokonce 51. místo. To však nemění nic na skutečnosti, že se literatura 19. století i nadále těší neutuchající oblibě. Proč tomu tak je a v čem se tedy vlastně anglická literatura tolik liší od té české, že dokáže oslovovat čtenáře i po nějakých sto dvaceti, sto padesáti letech od svého vzniku?

Rozhodně nelze říct, že by měla anglická románová tvorba prošlapanější cestičku než literatura česká, vyrovnávající se s dlouhým obdobím útlaku a jen pomalu se osvobozující od sice záslužných, ale přece jenom literárně svazujících obrozeneckých cílů. Obzvláště anglická literatura druhé poloviny 19. století se jen těžko zbavuje dosti nelichotivé nálepky literatury „viktoriánské“, jež se pro mnohé stala synonymem zpátečnictví, upjatosti, konformity, morálního pokrytectví a pruderie. Málokdo si však uvědomuje, že za nadmíru stereotypní pohled na toto období vděčíme do značné míry modernistům a v první řadě neblaze proslulé knize novináře Lyttona Stracheyho Eminent Victorians z roku 1918. Každý nový směr se vždy projevoval tak, že se vymezoval proti předchozím hnutím, mladí brojili proti starým. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby se ovšem Strachey nedopustil ve své knize nejen řady přemrštěných generalizací, ale v mnoha případech rovnou mystifikací a lží. Tato úderná publikace stvořila na dalších bezmála šedesát let obraz typického viktoriána, tradovaný z generace na generaci, jakožto člověka úzkoprsého, asexuálního, bigotního, neschopného žádného silnějšího prožitku. Ne že by vůbec nic z toho nebyla pravda, ale spíše než takto jednostranný byl život za vlády královny Viktorie charakteristický svou rozpolceností, kdy byli jedinci mnohdy nuceni vést dvojí život, minimálně v tolik omílaném sexu. Ostatně stačí si přečíst některé pasáže Fowlesovy Francouzovy milenky a žasnout nad statistikami počtů veřejných domů. Anebo si vyhledat údaje o množství vydávané pornografické literatury.

Ostatně náš pohled na viktoriány, jak píše v jedné ze svých studií Simon Joyce, je obraz viděný ve zpětném zrcátku. Náš úsudek o této době není tím, co o nich doopravdy víme, ale spíše tím, co si myslíme, že o nich víme. Naše zkušenost s nimi není přímá, ale pouze zprostředkovaná, jde o nepřímý odraz reality. Většinový čtenář tak nejspíše žije stále v zajetí zajetých stereotypů a ten obeznámenější pak stojí kdesi na pomezí mezi stereotypy stvořenými někdejšími členy skupiny Bloomsbury a popularizačními snahami viktoriány rehabilitovat, třeba pomocí v poslední době tak oblíbeného neoviktoriánského románu.

Když už mluvíme o románu, byl to právě tento literární útvar, který stál za ohromným úspěchem viktoriánské literatury. Až do viktoriánské éry byl román považován za druhořadý literární žánr, který nebyl s to, minimálně podle kritiků, konkurovat majestátnosti a zároveň křehkosti lyrické poezie. Pohlíželo se na něj skrz prsty, jako na něco hloupého, nemajícího nic společného s pravým uměním. Změny ve společnosti si však žádaly nové postupy, a tak jako vždy zavrhly vše, co bylo svaté v předchozích stoletích. Román se stal nejmódnějším literárním nástrojem a svrhl z piedestalu báseň. A toto střídání stráží platí v podstatě až dodnes. V této převratné změně sehrály klíčovou roli noviny a jiná tištěná periodika. Většina autorů rychle pochopila výhody vydávání románů na pokračování; zaručovalo totiž nejen jistý příjem po delší dobu, ale v případě časopiseckého úspěchu i možnost vydat knihu souborně, což se v okamžiku, kdy byl již znám publiku, rovnalo dalšímu komerčnímu úspěchu. Dodnes nepřekonaným mistrem v tomto oboru se stal Charles Dickens. Vliv jeho tvorby je patrný až dodnes a jen málokterému romanopisci se podařilo alespoň vyrovnat jeho literárnímu mistrovství, nebo je dokonce překonat. Jednou z mála výjimek je právě Thomas Hardy.

Přitom Thomas Hardy nebyl původně vůbec romanopisec. Jako syn kameníka a stavitele se stal architektem a tuto profesi i mnoho let vykonával. Po celou dobu se pokoušel o psaní poezie, ale po nevalných úspěších přesedlal na prózu. Po několika ne zcela přesvědčivých pokusech se během pracovního pobytu v Cornwallu seznámil nejen se svou budoucí ženou, ale nalezl i silné téma pro své romány: rozporuplnost zdánlivě idylického anglického venkova. V roce 1872 se rozhodl pro riskantní krok: zanechal kariéry architekta a pustil se do psaní pro obživu. První román vydal ještě v lokálním tisku, ale pro svou první literární senzaci našel mnohem prestižnějšího vydavatele, Cornhill Magazine. Jednalo se o slavný román Daleko od hlučícího davu, který je výjimečný (krom finanční úspěšnosti) i z jiného důvodu: poprvé v něm Hardy zasadil děj do fiktivního Wessexu. Následovalo mnoho dalších románů, mj. Rodákův návrat, Starosta casterbridgeský a Lesáci. A pak v roce 1891 přišla Tess z d’Urbervillů.

Sám Hardy ještě před samotným vydáním tušil, že přijetí tohoto románu (v souborném vydání s přívlastkem „čistá žena, věrně zpodobněná“), pojednávajícího velmi jednoduše řečeno o sexuálním zrání hlavní hrdinky, bude přinejmenším dosti problematické. Z obavy, že by mohl přijít o stálý příjem, na němž byl existenčně závislý, autocenzorsky zasáhl a vypustil, případně upravil některé z tzv. nevhodných pasáží. Týkalo se to především nejvíce explicitních scén popisujících Tessino svedení/znásilnění a poté části, kdy Tess sama křtí své dítě.

Třebaže po technické stránce spadá tento román do literatury 19. století, pokud jde o téma a jeho zpracování, jde o dílo moderní. Hardy spolu s výše zmiňovaným Dickensem jednou provždy přesvědčil všechny pochybovače o tom, že i románová forma může dosáhnout uměleckých výšin, a svým způsobem tuto formu dotáhl až do krajnosti. Výsledkem byla až architektonicky přesná, detailně propracovaná struktura a do té doby nevídaný fatalismus, který v osobě hlavní hrdinky podkopal zavedené chápání morálky a cudnosti. Hardyho svět je mnohdy pustý, plný beznaděje, svět, v němž lidský život nemá pražádnou cenu. Jak se shodují mnozí kritici, Hardy v tomto vidění světa předjímal modernistické hnutí, mimo jiné i zpochybňováním role veřejných institucí, v první řadě organizované církve.

Děj Tess z d’Urbervillů by se dal shrnout do několika vět. Otec Tess uvěří v opileckém rauši historce o tom, že je přímý potomek slavného rodu d’Urbervillů. Svou nejstarší dceru proto pošle vyhledat vzdálené příbuzné, aby se z toho pokusila vytěžit nějaký prospěch. Tam se Tess setká se svým životním prokletím, Alecem d’Urbervillem. Dlouho jeho návrhy odmítá, ale když jednou v lese usne, Alec ji svede. Tess se těhotná vrací k rodině, její dítě však zemře a ona, aby uživila rodinu, začne pracovat na mléčné farmě. Tam potká svou osudovou lásku, Angela Clara. Oba se do sebe zamilují, ale když si v záchvatu upřímnosti po svatbě sdělují svá tajemství, Angel, který sám nemá svědomí úplně čisté, Tess odvrhne. Tess se posléze protlouká, jak může, dlouho odolává Alecovým návrhům. Angel, který si až v daleké Brazílii uvědomí, jak moc Tess miluje, se vrací zpět, ale dorazí pozdě. Zoufalá Tess již Alecovi podlehla. Tess, která neví, co si počít, Aleca zabije a alespoň na několik dní je jí přáno žít se svou láskou. Její život však nemůže skončit jinde než na popravišti.

Tento velký příběh tragické lásky by mohl přirozeně svádět k schematičnosti a černobílému vykreslení postav. Toho však byl Hardy dalek. Jednou z nejoceňovanějších kvalit tohoto jeho románu je značná, v literatuře té doby ne zcela obvyklá ambivalentnost postav. Ani Tess, ani Angel Clare nemohou být interpretováni jednoznačně. Tess posuzována dobovými standardy může být jen těžko vnímána jako čistá žena, minimálně pokud jde o ctnost. Již léta se vedou spory o to, zda ona osudná noc v lese s Alecem byla svedením, nebo znásilněním. První varianta by předpokládala souhlas, byť možná pasivní, druhá by zahrnovala určitou míru násilí a Tessin aktivní odpor. Jak píše kritička Ellen Rooneyová, hrdinčina čistota závisí především na míře jejího zapojení, tedy zda je toliko bezmocnou obětí brutálního znásilnění, nebo zda se svůdcem spolupracovala a zda třeba nakonec nepodlehla nějaké probudivší se tělesné vášni. Tessina čistota však spočívá úplně jinde. Stala se obětí plánů a ambicí ostatních lidí, rodičů, kteří ji zcela nepřipravenou poslali do zkaženého světa, pokrytecké morálky a především slabošství jediného člověka, kterého doopravdy milovala. Takto Hardy zbavuje zdánlivě kladnou postavu Angela Clara masky a poukazuje na jeho morální pokřivenost a sobectví. Jsou to právě tyto skutečnosti, které nakonec zavedou čistou a nezkaženou Tess až na popraviště.

Na příkladu románu Tess z d’Urbervillů je krásně vidět, že ne všechny romány vzniklé před více než 120 lety musí být nutně unylé a schematické. Ostatně Hardyho slavný román není v tomto ohledu jediné dílo té doby, které stojí za to předkládat znovu a znovu dalším generacím čtenářů, ať již v nových překladech, nebo reedicích překladů starších, a přitom velmi kvalitních. Při četbě tohoto skoro až naturalistického osudu venkovské hrdinky se vkrádá možná trošku kacířská myšlenka – budeme-li srovnávat románovou tvorbu 19. století anglickou a tu českou –, že české literatuře tato tradice „velkých“ (venkovských) románů a velkých romanopisců, na něž by mohla navazovat, citelně chybí.

© Markéta Musilová

Diskuse

Vložil: Markéta Musilová, 04.12.2016 17:10
Hardy, Thomas: Tess z d’Urbervillů
Máte samozřejmě pravdu. Je to špatně formulováno. Nemělo se to týkat konkrétně Tess, ta je samozřejmě v překladu starém a výborném, ale spíš klasiků obecně a jejich nových vydání a případně nových překladů u těch, kde to je potřeba. Upravíme a děkujeme za upozornění.
Vložil: Milan, 04.12.2016 14:51
Hardy, Thomas: Tess z d’Urbervillů
Pěkně napsáno, ale otázku v úvodu ohledně nového překladu nechápu. Překlad Marty Staňkové není nový, mám doma vydání Tess z roku 1975 (Odeon) ve stejném překladu...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3668x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce