Schaapman, Karina: Dům myšek

Schaapman, Karina
Dům myšek

recenze dětská

Amsterodamská matka, občanská aktivistka a zastupitelka za Stranu práce Karina Schaapman, jejíž autobiografie Zonder moeder (Bez matky) o pohnutém dospívání (prostituce, drogy) způsobila svého času poprask, před pěti lety překvapila vlastnoručně vyrobeným Domem myšek, dějištěm série obrázkových dětských knih s myškami Samem a Julií v hlavních rolích. Je mezinárodní úspěch tohoto myšího světa zasloužený?

Myšky, kam se podíváš
Karina Schaapman
: Dům myšek: Sam & Julie. Přel. Lenka Sovová. Meander, Praha, 2016, 60 s.
Karina Schaapman: Dům myšek: Sam & Julie v divadle. Přel. Lenka Sovová. Meander, Praha, 2016, 66 s.

Myšáky plyšáky milují caparti snad na celém světě, a tak není divu, že se našla další máma, která se rozhodla poslat mezi nejmenší čtenáře novou knížku s těmito hrdiny. Holanďanka Karina Schaapman je matka čtyř dětí a autorka již čtyřdílné série příběhů z Domu myšek. V prvních dvou dílech Sam & Julie (2011, č. 2016) a Sam & Julie v divadle (2012, č. 2016) už si mohou listovat i české děti, třetí díl Sam & Julie v cirkuse (2013) ohlásilo nakladatelství Meander na jaro příštího roku.

Knihy začaly v originále vycházet v roce 2011, předcházela jim však tříletá práce na tvorbě skutečného „domu“ z kartonových krabic zpevněných papírmašé, jenž je dnes k vidění v Ústřední amsterodamské knihovně. Právě několikapatrová stavba (měřící ve výsledné podobě skoro tři metry), se stovkou miniaturních pokojíčků, obchůdků, komůrek a chodeb pro myšky, založila věhlas celého projektu, v němž jsou dnes, po pár letech, vedle myších figurek, puzzlů a „tvůrčích setů z papíru“ k dostavění vlastních kuchyněk a ložnic knihy jen jedním z marketingově dobře prodejných artiklů. Děti prostě Sama a Julinku, protagonisty příběhů z Domu myšek, milují.

Rejdit s myškami po domě a objevovat jeho zákoutí je skutečně zábavné. Dům myšek je celý trochu nakřivo, pokojíčky jakbysmet, zato s láskou, s očividnou tvůrčí vášní a do posledního detailu věrohodně zařízený – nostalgicky i moderně, aby se v něm myškám dobře žilo. Podlahy z nanukových dřívek, víčka od limonád proměněná v koláčové formy, korkové zátky jako polena na otop, autentické hračky, látky a obaly od potravin i čisticích prostředků, miniaturní porcelán, plakáty a spousta knih, to vše nalezlo skvělé uplatnění v myším labyrintu. Filigránská práce!

Kolébat kolíbku sem a tam
Myšáci obývají útulný svět, který je utopickým odrazem světa lidí, je vlídný, přátelský a neskonale tolerantní, což příkladně ukazují třeba kapitoly Šabat v prvním dílu a Malý svátek, tematizující oslavu konce ramadánu, v dílu druhém. Tyto dva mikrotexty – hned po kapitolce bezelstně nazvané Dědeček – asi nejvíce překvapí pro děti nezvyklým motivem; občas se ovšem zarazíme i nad stylizací a strukturací textu.

Vůbec nevadí, že na rozdíl od propracované vizuální stránky je text fragmentární a jen skicuje běžné rodinné situace a úkony v domácnosti, jako jsou praní prádla, nakupování, příprava palačinek, oslavy narozenin či nemoc (respektive v druhém díle pomoc při péči o sourozence, rodinné návštěvy, nácvik hudebního vystoupení v divadle apod.). První kapitolka plní funkci prologu a představuje oba titulní hrdiny – Julii, která bydlí jen s mámou v malinké komůrce a je strašně zvědavá a hrozně paličatá, a Sama z rozvětvené myší rodiny, jenž je její pravý opak, poslušný a nesmělý (o „dětech“ bychom asi trefněji řekli stydlivý). A pak už se ve velkoformátové knize střídají strany i dvoustrany pokryté profesionálními fotografickými záběry z Domu myšek, lemovanými v každém dílu 16 mikrotexty. Asi nelze u každé drobné epizody počítat s pointou, někdy však zklamané očekávání vyvolá až rozpaky, zvlášť není-li mikrosituace vylíčena ani jako velké dětské dobrodružství anebo když je k příběhu přilepený podivný apendix – třeba v kapitolce Strejda Jan vše zvládne sám schovávají Julie se Samem klíček od tajné truhličky v Samově pokoji, a když je bezpečně uložený a Julie se ptá, jestli si zase půjdou hrát ven, odpoví Sam znenadání: „Jenom si dočtu pohádku.“

Strukturní vady na kráse jdou jistě na vrub autorky originálu, v českém znění však nepotěší ani překladatelské přešlapy. Vedle neobratně stylizovaných vět („teta kolébá kolíbku sem a tam“, s. 28) text poměrně často podceňuje slovosled („Julie a Sam si jdou hrát se Sofinkou a jejími novými hračkami. […] Mezitím teta uklidila pokoj a umývá v kuchyni nádobí. Po chvilce se vrátí do pokoje.“, s. 28), je nekohezní, věty na sebe nenavazují, takže při předčítání nahlas působí jako nepřirozeně úsečné staccato („Sam pomáhá mámě s praním prádla. Julie také pomáhá. V prádelně stojí pračka. Julie doma pračku nemá.“, s. 33). Při třetím čtvrtém čtení už má dospělý tendenci upravovat si věty, aby vyprávění hladce plynulo; někdy by přitom stačilo eliminovat opakující se výrazy (jen ta monotónní verba dicendi „řekl“, „řekla“), přidat spojku, pozměnit slovosled. Když se tyto neduhy sejdou v jednom odstavci, čteme třeba v kapitole Plané neštovice: „V poledne už má [Julie] flíčky i na rukou a na nohou, a večer dokonce i na zádech a na obličeji. Je od hlavy až k patě pokrytá flíčky. […] Další den jsou flíčky nateklé a udělaly se na nich puchýřky. Flíčky svědí. Julie se škrábe a drápe. Jémine, to to svědí! Máma natrhala lístečky máty a rozemnula je na kaši. Jemně maže tu mátovou kaši na flíčky.“ (s. 40–41) Zaráží i nadužívání či neuzuální volba modálních sloves („Malá Sofie […] má narozeniny. Sam a Julie můžou přijít na kousek dortu.“, s. 26) a v těsném sousedství interferované doslovnosti i příklady „zdomácnění“ překladového textu (užití vlastních jmen v domácké podobě, Samíku, Julčo, nebo například spojení „kousky tatranek“ pro úlomky oplatek). Snad se načrtnutý rozbor nejeví jako přehnané hnidopišství, ale mám za to, že v knihách pro děti, které formují jazykové povědomí, je žádoucí věnovat kvalitě textu patřičnou pozornost.

Nezvyklý výtvarně-literární projekt je propletený s dramatickým životním příběhem Kariny Schaapman, o němž se v dětských knížkách přirozeně nic nedočteme. Letos šestapadesátiletá spisovatelka a politička nizozemské Strany práce (PvdA) je dcera imigrantky z Indonésie a Nizozemce, který partnerku opustil v den Karinina narození a staršího syna a dceru vzal s sebou. Do otcovy péče se Karina dostala ve svých třinácti letech, kdy matka zemřela na rakovinu. Po zkušenosti s šikanou a násilím v rodině následoval v patnácti útěk z domova, experimenty s drogami a prostituce. Otevřenou výpověď o svém životě sepsala Karina Schaapman v roce 2004 pod titulem Zonder moeder (Bez matky), kniha vyšla i v anglickém překladu (Motherless. A True Story of Love and Survival, 2007). Po šestadvaceti letech prvního manželství, které skončilo rozvodem (a z něhož Karině zůstalo umělecké jméno Schaapman, zatímco jako občanské užívá příjmení současného partnera Content), si Karina splnila dávný sen. Pustila se do tvorby látkových myšek a vystavěla jim z krabic od pomerančů veliký dům. Předobrazem zvědavé a paličaté Julie, která vyrůstá jen s mámou, byla ona sama, Samova početná rodina je odrazem jejího celoživotního přání. Inspirací pro příběhy myšek jí byla nejoblíbenější knížka z dětství Het muizenboek (Kniha o myších, 1950) J. P. J. H. Clingeho Doorenbose, prý jediná knížka, kterou jako malá měla a poznávala díky ní typicky holandskou domácí pohodu. Zřejmě i autorčin pohnutý osud přispěl k bestsellerovému potenciálu knihy, vyšla již ve více než dvaceti jazycích.

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2044x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce