Stroh, Wilfried Rudolf: Latina je mrtvá, ať žije latina!

Stroh, Wilfried Rudolf
Latina je mrtvá, ať žije latina!

recenze kultura

O slavných klasicích píše autor vtipně a rozhodně ne s přehnanou úctou. Přitom nechce jejich význam snižovat, naopak. Pouze se snaží setřít z nich staletími navršený prach, vykreslit je jako bytosti z masa a kostí s dramatickými osudy a vnitřními protiklady, osobnosti, které o svoje prosazení mezi velikány musely tvrdě bojovat.

Dětinské hrátky, či hledání společných kořenů? Svěží kniha o latině včera i dnes
Wilfried Rudolf Stroh
: Latina je mrtvá, ať žije latina! Malé dějiny velkého jazyka. Přel. Jan Janoušek, OIKOYMENH, Praha, 2016, 381 s.

Má se mé dítě učit latině? A to dokonce jako první cizí řeči? Nebo by mělo začít přece jen s celosvětově rozšířenou angličtinou? A je latina skutečně mrtvý jazyk?

I tyto otázky si ve své knize Latina je mrtvá, ať žije latina! klade klasický filolog Wilfried Rudolf Stroh (*1939). Kniha se zabývá latinou jako jazykem, který sloužil jako univerzální dorozumívací prostředek západní kultury po více než dva tisíce let. Přináší také svěže podané dějiny literatury psané latinsky. Jestliže třeba zatím nejnovější Dějiny římské literatury od Giana B. Conteho (KLP, Praha, 2008) končily Bedou Ctihodným (672–735), Stroh historii latinského písemnictví chvályhodně dovádí až do současnosti.

I o slavných klasicích píše autor vtipně a rozhodně ne s přehnanou úctou a učebnicovou pompou. Naopak, Cicerona si dobírá pro jeho vysoké sebevědomí, sobectví a marnivost, které lze „často jen stěží snést“, takže když mu jistý historik odmítl složit oslavný epos, napsal si ho tento proslylý řečník – „Homér a Achilleus v jedné osobě“ – sám. V souvislosti s Publiem Ovidiem Nasonem zase autor upozorňuje na to, že zákony císaře Augusta byly tak přísné, že mnozí hrdinové římské mytologie by podle nich svým promiskuitním chováním páchali trestný čin. O Vergiliových Písních pastýřských Stroh trochu neuctivě poznamenává, že by se jejich název dal klidně překládat také jako „Písně kovbojské“.

I u jiných literátů autor narušuje falešnou představu nudných čítankových autorů. Kupříkladu o slavném Erasmovi Rotterdamském se mimo jiné dočteme, že ve svých příručkách slušného chování a konverzace doporučoval pronášet slova „Na zdraví“ při kýchání či kašli, ale při pouštění větrů by to byla zdvořilost až přehnaná. Rozhodně se ale nedá říci, že by Stroh chtěl velikost a význam latinských klasiků snižovat, naopak. Pouze se snaží setřít z nich staletími navršený prach, vykreslit je jako bytosti z masa a kostí s dramatickými osudy a vnitřnímu rozpory, jako osobnosti, které o svoje prosazení mezi velikány musely tvrdě bojovat.

Některým se to podařilo natolik úspěšně, že pak ještě po staletí museli někteří další autoři bojovat s jejich odkazem nebo i vlivem, který byl až přespříliš svůdný a silný. V tomto směru Stroh sleduje pověstnou „anxiety of influence“, s níž se Hieronymus ze Stridonu (svatý Jeroným) obviňoval, že v hloubi duše vlastně není křesťanem, nýbrž „ciceroniánem“. A kardinál Pietro Bembo (1470–1547) později zacházel dokonce tak daleko, že místo o Bohu prý po Ciceronově vzoru psal o „di immortales“, tedy nesmrtelných bozích.

V dalších kapitolách se autor věnuje latinsky tvořícím autorům, s mírným důrazem na německý prostor; jako původce latinsky psané básně Stroh mimo jiné představuje i filozofa Karla Marxe. I když u některých módních vln Stroh zachycuje jejich celoevropské rozšíření. To byl případ tzv. hubičkové epidemie, kdy uprostřed konfesijních sporů a válek literáti napříč celým kontinentem skládali básně o líbání, následujíce příkladu římského poety Catulla. Důstojné a překvapivě obsáhlé místo v knize zaujímají i dva čeští tvůrci: Jan A. Komenský a skladatel Jan Novák (1921–1984). Ten po sovětské okupaci ze srpna 1968 emigroval na Západ a zemřel v Německu. Latinsky nejenom četl, psal a hovořil, ale také psal verše. Proslavil se tím, že hojně zhudebňoval latinské texty. Některé z nich shromáždil například v opusu Cantica latina, o kterém Stroh prohlašuje, že neexistuje jiné dílo, které by latinskému básnictví dělalo větší reklamu. Samotného Nováka pak označuje za posledního humanistu 20. století.

Pojmu humanismus se autor věnuje soustavně. Jeho počátek hledá opět u Cicerona. Když vysvětluje význam výuky latiny, zdůrazňuje, že „právě výuka latiny se svými překladovými úlohami podporuje rozvoj schopností v mateřském jazyce, a tím i rovnost sociálních šancí“. Právě Cicero byl tím, kdo se ze skromných poměrů jako „selfmademan“ (homo novus) vypracoval až mezi vládní špičku. Je také tím člověkem, jenž razil pojmy lidskosti (humanitas) a lidské důstojnosti (dignitas hominis) a až po naše dny je učinil společným vlastnictvím civilizovaného lidstva. Současně ale Stroh nezastírá, že se na „humanismus“ v minulosti odvolával kdekdo, včetně komunistů. Autor zmiňuje proces, v jehož průběhu se lidová latina postupně proměňovala v jednotlivé románské jazyky. Pro studium tohoto procesu a oné vulgární latiny dnes slouží prastaré příručky, které paradoxně původně vznikaly jako návod, jak se vrátit ke spisovné latině. Ten se sice nekonal, přesto autor tvrdí, že několik tzv. „smrtí“ latiny v průběhu kulturní chronologie paradoxně podpořilo její nesmrtelnost: „Tento jazyk se v zásadě nezměnil od starověku až po současnost, a tak umožňuje jak dialog vedený s velikány minulosti, tak živou konverzaci a poučení o kořenech našeho komplikovaného současného světa.“ Latina je sice v jistém smyslu „mrtvá“ už dva tisíce let, přesto je stále pěstována jako živá řeč. Latinsky se dnes mluví nejen ve Vatikánu. Stačí se opět podívat na internet a vyhledat si stále se rozrůstající latinské „chatkluby“ (greges garrulorum), dodává Stroh. A doporučuje také nezapomínat na příklad Finů, kteří poté co v červnu 2006 převzali v Evropské unii předsednictví, uveřejňovali každý týden latinské „newslettery“ (Conspectus rerum). Takto chtěli, jak sami říkají, učinit latinu druhou úřední řečí po angličtině a tím trochu ulevit evropskému zmatení jazyků. „Delirant Fenni? (Zešíleli Finové?)“, ptá se Stroh. A odpovídá si: „Nikoliv. V testech PISA obstáli úplně nejlépe.“

Kniha je psána z hlediska člověka, který v žádném případě neustrnul u svých antických „miláčků“, ale živě se zajímá i o dnešní kulturu a vůbec soudobý svět. Svoje autory interpretuje co možná nejvíce aktuálně, ať už se to týká boje proti totalitním režimům, nebo proti ideologii neustálého ekonomického růstu bez ohledu na ekologické hrozby.

Pasáže o soupeření latiny s řečtinou mohou zasvěcenému českému čtenáři připomenout obdobné zápolení češtiny s němčinou. Římané totiž pociťovali jistý „komplex méněcennosti“ ve vztahu k Řekům, ve vztahu k nim byli zase „barbary“ dlouho oni sami. Proto kupříkladu Cicero na úvod jednoho svého spisu, který čerpá výhradně z řecké filozofie, cítil povinnost pronést toto podivné prohlášení: „Ne že bych považoval za nemožné naučit se filozofii z řecké literatury a od řeckých odborníků, ale vždy jsem soudil, že naši lidé došli ve všem sami od sebe k moudřejším závěrům než Řekové nebo že zlepšili to, co od nich přijali, pokud ovšem dospěli k názoru, že stojí za to zabývat se tím.“ Velmi podobně přítel K. Havlíčka Borovského Vilém Gabler argumentoval, že Češi nepotřebují „německou“ filozofii, „maje za to, že zdravý, český rozum jest lepší než německé mudrctví“. Poněkud nostalgicky „obrozenské“ pocity vzbuzují i latinské překlady knih jako Medvídek Pú a „Harrius Potter“. Stav, v němž se latina nachází dnes, by zase někdo mohl uštěpačně přirovnat k neškodné hře několika zasvěcených, podobné tomu, jak viděl počátky českého národního obrození Vladimír Macura. I Stroh sám místy vzbuzuje dojem, že v jeho knize jde především o nezávaznou zábavu a snad až trochu nejapné žerty. A to když argumentuje tím, že se Bůh nejprve naučil hebrejsky, pak přešel k řečtině, nicméně od doby, kdy přešel k latině Augustina a Benedikta XVI., už svou řeč nezměnil: „Také on propadl kouzlu latiny.“

Nedá se úplně předpokládat, že by témuž kouzlu hromadně propadli všichni čtenáři této knihy. Ani že by se po jejím vydání začaly měnit učební plány ve školách; pedagogické úspěchy Finů zřejmě spočívají jinde než ve výuce latiny. Pro ty, kteří mají zájem o nevšední pohled na dějiny jazyka, který skoro z jedné třetiny utvářel slovní zásobu pro nás dnes nejdůležitější mezinárodní řeči, angličtiny, má kniha svůj význam. Stejně jako pro ty, kteří snad pochybují o hlubokém a nezpochybnitelném vlivu starého Říma na současnou západní civilizaci. Ačkoli se nad počiny latinských nadšenců můžeme shovívavě usmívat, v případě této knihy může jít i o více než o dětinské hrátky: o manifestaci společných hodnot, které všechny národy západního světa spojují, o záslužné připomínání kořenů, z nichž vycházejí. (Na rozdíl od jiných autorů Stroh z tohoto okruhu nijak nevylučuje Slovany.) Vždyť, jak napsal francouzský historik Phillipe Nemo, co jiného jsme my Evropané než potomci „kolonizovaných lidí, kteří uznali za své předky spíše Sokrata a Cicerona, Mojžíše a Ježíše“ než nevychované barbary z lesů?

Na podobné téma:
Dějiny římské literatury 
Co je Západ
Za co vděčí Evropa Řekům

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lustig, 05.05.2017 21:17
Stroh, Wilfried Rudolf: Latina je mrtvá, ať žije latina!
Ta knih je skvost. Jeste si koupim v nemeckem originalu, protoze nemcina je uz dlouha leta muj 1. jazyk. Ta kniha ctenare navadi k dalsimu putovani svetem chytrych lidi.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1825x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce