Maňák, Vratislav: Rubikova kostka: Stručné dějiny uchavců

Maňák, Vratislav
Rubikova kostka: Stručné dějiny uchavců

recenze beletrie česká

Románová prvotina mladého autora zavede čtenáře do tří etap v historii města Plzně: do doby padesátých let a do současnosti, ve které doznívají události z porevoluční dekády. Na pozadí dějin se odehrávají malé příběhy malých jedinců.

Stínadla s jedním šípem
Vratislav Maňák
: Rubikova kostka. Stručné dějiny uchavců. Host, Brno, 2016, 310 s.

Vratislav Maňák patří k hrstce mladých, úspěšných a k tomu nadmíru produktivních spisovatelů. První povídky publikoval například v časopisech Host nebo Tvar, je držitelem Ceny Jiřího Ortena za sbírku povídek Šaty z igelitu a byl nominován na Magnesii Literu za pohádku Muž z hodin. Napsal dva pohádkové seriály pro Český rozhlas, pracuje v České televizi a přednáší žurnalistiku na Karlově univerzitě. K tomuto výčtu přibyl v roce 2016 román Rubikova kostka.

Anotace na zadní straně (slova jako tajemství, zapomnění, otázky typu „Jak začala historie uchavců?“ nebo „A k čemu dojde, když rozbijete keramického slona?“) společně s názvem knihy, evokujícím řešení hlavolamu, a vyobrazením na přebalu (jde o dílo Beethoven’s Trumpet od Johna Baldessariho, které odkazuje k dezinterpretacím a paradoxům komunikace), mohou ve čtenáři vyvolat mylný dojem, že se mu dostane exkurzu do noirového světa osamělého detektiva, pátrajícího na vlastní pěst po tajemství, jejichž počátek spadá až do padesátých let minulého století a jež se vkrádají do současnosti. Těžko říct, jedná-li se o prodejní tah, výraz autorova přesvědčení, že napsal román s tajemstvím, či ozvěnu původního záměru, s jakým knihu začínal psát. V Rubikově kostce se však žádná záhada neřeší a právě ty momenty, ve kterých má být dramaticky cosi rozkryto, patří k nejslabším okamžikům knihy. Autor zde například fragmentarizuje text popisem návodu na složení Rubikovy kostky, aby stupňoval čtenářovu touhu po celé pravdě, ale kýžená zvědavost a napětí se nedostaví – stejně jako očekávané tajemství.

Kniha se skládá ze dvou částí – drobnopříběhu mladého muže, který se loučí s dětstvím, a z monologů pamětníků, vzpomínajících na měnovou reformu a povstání, které vyvolala. Tyto zpovědi jsou zpočátku velmi čtivé a autentické, autor věrohodně pracuje s dialektem a mluvenou podobou jazyka, postupně se však stávají poněkud šablonovitými – různí lidé vyprávějí o události podobně, používají stejná slova, jejich promluvy nejsou stylově odlišené. A především chybí hlubší propojení této vzpomínkové roviny s hlavní linií knihy, moment záblesku a zapadnutí všeho do sebe.

Výrazným autorovým tvůrčím rysem je zaměření na popis; především zachycení prostoru a situací je velmi detailní, čtenář si snadno vizualizuje místa, kde se děj odehrává. Pozorovací talent umožňuje cestovat v čase do atmosféry devadesátých let a tyto výlety jsou milé, hřejivé a každému, kdo v této době žil, až intimně známé. Lehce směšnou se detailní popisnost stává ve chvíli, kdy hlavní hrdina prochází kolem desátého pámelníku a páté plazící se klívie nebo když někdo při jídle „mluví i přes táhnoucí se, vláčnou, žlutavou hmotu, již převaluje v ústech, zatímco slinami ředí tatarskou omáčku“. Líčení občas také zaskřípá ve chvíli, kdy sklouzává k vysvětlování – myslím, že není žádoucí skrze umění učit čtenáře, co je to kánon, kdo byl Karel Kryl nebo o čem je film Ucho

Jak již bylo zmíněno, příběhem provází muž, který během několika dní ujde pomyslnou dlouhou cestu od dětství k dospělosti. Vnitřní svět hlavního hrdiny je obyčejný, všední a pravdivý. Kombinace tematicky omezeného vnitřního monologu, minima prozrazených „příběhů ze zákulisí“ a poněkud plaché, nehrdinsky stylizované postavy vytváří neuvěřitelně uvěřitelné vylíčení ztráty iluzí, prvního vážného vztahu, místa, kam člověk patří, rodinné idylky i milované osoby. Tento minimalisticky pojatý, jaksi ambientní svět hlavní postavy, která vyvolává otázky, může přimět čtenáře k filozofování a rozebírání knihy s přáteli u piva, ale shazuje jej těžkopádně působící děj. Dospělý muž, který se rozpomíná na dávnou otcovu nevěru, nachází pohledy od milenky ve své dětské sbírce pohledů a v hospodě od strýce se nakonec dozví, kdy, kde a jak se údajná nevěra udála. Pomineme-li fakt, že je těžko uvěřitelné, že by milenky psaly pohledy, které si může každý přečíst, a milenci je nikam neschovávali, nýbrž darovávali svým dětem, chybí tomuto příběhu jiskra, tajemství, zápletka, propojení s monology pamětníků i nečekané rozuzlení.

Konečným pocitem z románu pak je, že držíme v ruce knihu, jejíž jednotlivé části drží pohromadě víc pevná vazba než vnitřní provázanost. Kdyby autor rezignoval na snahu napsat román s tajemstvím a soustředil se víc na psychologický aspekt prožívání hlavního hrdiny, získala by kniha na hloubce a vnitřním napětí. Kdo ví, třeba se v příštím počinu autor tímto směrem vypraví.

 

© Zuzana Francová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1372x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce