Zagajewski, Adam: Neviditelné věci (in Revolver Revue)

Zagajewski, Adam
Neviditelné věci (in Revolver Revue)

recenze beletrie zahraniční

Výbor představuje básnickou tvorbu Zagajewského pomyslného třetího tvůrčího období – první změnu jeho poetiky zapříčinil odchod do pařížského exilu roku 1982, návrat z emigrace do Polska v roce 2002 pak způsobil druhý (i když ne tak radikální) zlom v jeho díle.

Odlesky Adama Zagajewského (in Revolver Revue)
Adam Zagajewski: Neviditelné věci. Přel. Michael Alexa, Protimluv, Ostrava, 2015, 128 s.

Výbor Neviditelné věci přináší básně ze čtyř posledních sbírek Adama Zagajewského (nar. 1945): Návrat (2003), Antény (2005), Neviditelná ruka (2009) a Asymetrie (2014). Představuje tak básnickou tvorbu jeho pomyslného třetího tvůrčího období – první změnu Zagajewského poetiky zapříčinil odchod do pařížského exilu roku 1982, návrat z emigrace do Polska v roce 2002 pak způsobil druhý (i když ne tak radikální) zlom v jeho díle.

Adam Zagajewski je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších současných básníků Polska; je znám i hojně překládán v zahraničí. Jak ovšem píše v doslovu překladatel, v Polsku je Zagajewského nejnovější tvorba podrobována silné kritice: „podle některých píše své básně tak, aby se snadno překládaly, a to jim ubírá na výrazu“. Někteří kritici Zagajewskému v podstatě vytýkají nedostatečné zakotvení v polském jazyce, a potažmo i v polské realitě. To může být do jisté míry pravda, otázkou je, zda to snižuje hodnotu Zagajewského poezie, která se pohybuje mimo lokálně dané básnictví, v jazyce vyvázaném z úzce vymezené „polskosti“. Autorova poetika není založena na explicitních polských reáliích, Zagajewski naopak tematizuje zahraniční metropole, cesty, přesuny z místa na místo (srov. názvy básní Na cestě, Autoportrét v letadle, Bloudění, Vlak z Krakova do Varšavy aj.) a i při návratech do známých lokalit pohlíží na města téměř cizím pohledem, který o to více odkrývá. Přesto leží v podloží jeho vidění toho velikého, až nesmírného světa středoevropská perspektiva. Příznačně se v básních Neviditelných věcí mnohokrát vrací téma moře, které je nahlíženo až s jakousi fascinací jako neúprosné, ale nikdy neodloučené od pevniny, „zamilované do země, věčně mířící k břehu“.

Dojem odpoutanosti Zagajewského básní od polštiny může vyvolat i jeho zacházení s jazykem: neohýbá ho až do krajnosti, neklade důraz na eufonii veršů. Jeho básně mají daleko do hermetické poezie, která by byla vystavěna na asociacích a metaforách, nevyhnutelně navázaných na konkrétní jazyk, není to však dáno záměrem „aby se lépe překládaly“, ale soustředným usilováním o zacílený, a přeci živý výraz. Zagajewski se ve svých posledních básních jemně vyklání z všední řeči; jeho slova mají jakýsi zaoblený význam, neztrácejí na přesnosti, přitom z nich vyzařuje síla sdělení, které nestojí na znejisťování a rozostřování, ale naopak na koncentraci smyslu.

Slabší je Zagajewski v místech siláckých příměrů („Bouře … monotónně sténala jak prostá žena, / která rodí budoucího vojáka nebo tyrana“; „opilci se sinalými tvářemi / čekají na konec světa v deliriu tremens / jako poustevníci z Antiochie“), které připomínají obraznost jeho starších sbírek z let 1982–1999. Ty byly zahrnuty ve výboru Vítr ve větvích, který roku 2004 přeložila Daniela Lehárová. Oproti Neviditelným věcem byly tyto básně zatěžkanější a emocionálnější. Jejich melancholie se odrážela v zobrazovaných lokalitách: kromě Paříže a severní Francie zde figurovalo také Rusko, vracel se motiv studeného větru a pošmourného počasí. Ne náhodou v básni Východ slunce nad Cassis zazněl verš: „Kéž by vyšlo slunce! Zatím je ale chladno.“

V kontrastu k tomu jsou Zagajewského texty z nového výboru ukotvenější, sebejisté, bez temných hlubin i exaltovaných výšek, a především zalité sluncem a prosvětlené. Často jsou zasazeny do Itálie, objevuje se tu Řím, Siena, Benátky, ale i Sicílie. Tato jižanská atmosféra je vytvářena příznačnými slovy a motivy: pláž, delfíni, hrozny, moře, zmije vyhřívající se mezi malinovými keři. Mnoho básní zachycuje slunce v rozpáleném letním odpoledni a až hmatatelné přírodní obrazy: „ve stržích nejsou barvy, / jenom stín a černé ostružiny, / teprve na podzim sladké“. Ty však přitom nemají smyslnost a přesycenost Jihu – Zagajewski zůstává i v evokacích světla střídmý, zachycuje ho spíše motivem ledňáčka na horské řece. V tomto světle, které prozařuje celý výbor, se odráží radost z psaní i života: „Poezie je hledání světla.“ Postupně ale jas v básních ustupuje, tak jako sbírky Neviditelná ruka a Asymetrie ztrácejí na síle a pronikavosti, světlo pouze prosvítá za některými slovy a verši. V porovnání s Větrem ve větvích se nabízí otázka, zda nejde v textech výboru Neviditelné věci o jakousi idealizaci skutečnosti. Nedá se však říci, že by Zagajewski inscenoval nerozporný svět – spíše jeho rozpory nestaví na odiv, ponechává je jako neopominutelný prvek v pozadí zobrazovaných scén, přestože v nich převládá lesk a třpyt: „… za ní se rozprostírá temný vnitřek, před ní ulice a světlo“; „Žijeme v propasti. V temných vodách. V jasu.“

Vedle výjevů z různých končin tvoří podstatnou část Neviditelných věcí návraty. Nepřenášejí nás však do jiného světa, který by byl nenávratně pryč; mnohdy se u zdánlivě autobiografických situací ukazuje, že v nich nejde v první řadě o vzpomínku či evokaci minulé události, ale o jazyk, který tvoří novou skutečnost. Báseň Králové začíná: „Bývaly to dny, kdy jsem chodil trochu hladový, / trochu omámený, a touha ke mně náhle / promlouvala.“ Její závěr se však od osobní vzpomínky převrací k vrstevnatému obrazu: „Bylo zima, / sníh dusil květiny a pomalu / se mohl ozvat hlas předurčení. / Tak tomu bylo. Vlněné rukavice. Amen.“ Tyto texty jsou osobní, avšak daří se jim vyvarovat uzavřenosti a neproniknutelnosti ryze subjektivních sdělení; vždy přesahují do vyšší, přenositelné roviny. Ty pravé návraty se odehrávají v ulicích polských měst. Nejde tu o vzpomínky, chodidla se téměř dotýkají dlažby, čtenář zakouší nezaměnitelnou náladu krakovských tramvají, antikvariátů a kaštanových alejí. Od první básně Pozdě večer – která začíná „Pozdě večer vjíždíš do svého města, / do tmavých ulic, do temného ticha“ – se ulice se objevují nejen v básních nesoucích jejich jména (Karmelitánská, Dlouhá, Ševcovská, Koperníkova aj.), které tvoří jádro sbírky Návrat, ale i v mnoha dalších. Dotýkají se snových prostor podobných těm, jež zpodobnil Bruno Schulz v Krokodýlí ulici ze Skořicových krámů („malé galanterie / jako hlídky umrzlé Napoleonovy armády; / vesničané zahledění do výloh a do svých tváří v odrazu“; „zde se navečer sbíhají stíny ze všech čtvrtí, / někdy jsou sváženy z nedalekých usedlostí“), a přitom zůstávají konkrétními městskými prostory.

Motiv ulice nepřímo vyjadřuje ubíhající čas a ztrátu, protože právě s ulicemi jsou spojeny neviditelné věci („Tady jsi poslouchal hudbu / a poezii, pochopil moc / neviditelných věcí, / výbuchy radosti / a smutné neděle“). V ulicích se rozléhají kroky neviditelných chodců („Večer slyším něčí kroky – ale nikoho není vidět“), které symbolizují zemřelé. V těchto verších vyvstává jasné vědomí kořenů, ze kterých vyrůstá jak básník, tak jeho řeč („sledují zase oni mě / a opravují všechny moje chyby // s neochvějnou jistotou zemřelých“). Právě v ulicích doznívají kroky všech, kteří jimi procházeli, jsou v nich nadále otištěni, i když jen jako ozvěny či stopy, které však nelze pominout. Jestliže v básních Větru ve větvích psal Zagajewski o smrti, v těchto pozdějších textech tematizuje spíše nepřítomnost a neuchopitelnost či nepopsatelnost vztahu k blízkým lidem: „Teprve teď mi připadá, / že jsem blízko nalezení správného tónu, / teprve nyní bych dokázal hovořit se svými rodiči – / odpověď ale neslyším.“

Až na pár neobratností („toto je kupé pro nepovídající“; „jak potom volně hovořila o věcech, / které nebyly její forte, …“), které dávají v pozadí tušit jinojazyčný originál, je český překlad výboru jazykově vyrovnaný. A ona vyrovnanost a rozvážnost výrazu přesahuje do všech rovin Neviditelných věcí. Překladatel Michael Alexa, který je dobře obeznámen s poetikou Czesława Miłosze, s nímž bývá Adam Zagajewski často spojován, vsadil na vzpomínkovou, lehce ironickou a ztlumenou notu Zagajewského posledních sbírek. Vhodně vybrané básně se mezi sebou návratnými motivy propojují, přelévají se do sebe, a výbor tak působí jako celek. Mezi jednotlivými oddíly nevzniká předěl i díky naznačenému vývojovému oblouku, podpořenému stavebným prvkem oslňujícího a následně pohasínajícího světla: celé Neviditelné věci jsou prodchnuty klidem, který postupně ještě zpomaluje, „slunce líně krouží“. A z velebné prostoty (báseň Kostely Francie) či tíhy letního poledne (báseň Pozdní odpoledne) se nakonec stává smířené dolce far niente: „Lenivě, pomalu plyne čas.“

© Klára Soukupová
článek vyšel v časopisu Revolver Revue 102/2016
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce Revolver Revue

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

94%čtenáři

zhlédnuto 1473x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce