Zagajewski, Adam: Neviditelné věci

Zagajewski, Adam
Neviditelné věci

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z výboru Neviditelné věci, který představuje básnickou tvorbu Zagajewského pomyslného třetího tvůrčího období – první změnu jeho poetiky zapříčinil odchod do pařížského exilu roku 1982, návrat z emigrace do Polska v roce 2002 pak způsobil druhý (i když ne tak radikální) zlom v jeho díle.

Neviditelné věci
Adam Zagajewski: Neviditelné věci. Přel. Michael Alexa, Protimluv, Ostrava, 2015, 128 s.

Delfíni

Zapadá slunce a všeteční pelikáni přelétají přes hladkou pleť moře;
sleduješ rybáře, který zabíjí chycenou rybu
a je skálopevně přesvědčený o svém lidství,
zatímco růžová oblaka začínají svou vážnou a pomalou
pouť k pahorkům noci –
chvilku tu zůstáváš, počítáš s tím, že uvidíš delfíny
– třeba znovu zatančí své slavné hřejivé tango –
tady, v Mexickém zálivu, kde na široké pláži nacházíš
stopy pneumatik a lastury
a energické kraby, kteří vylézají z písku jako pracovníci
hromadně opouštějící podzemní továrnu.
Vidíš i zapomenuté, zrezivělé nakládací věže.
Jdeš po kamenné hrázi, zdravíš několik rybářů,
skromné lidi, kteří neloví kvůli sportu, ale proto,
aby poslední večeři odsunuli na jindy.
Přístavním kanálem pluje obrovský cihlově červený parník z Monrovie,
jako prapodivné, neexistující zvíře, které se chlubí svou nezvyklostí
a na moment zakrývá horizont.
Pomyslíš si: je dobré nacházet vylidněná, opuštěná místa,
která toho pamatují mnoho, ale jsou nebývale diskrétní,
tichou a pokornou krajinu, ale bohatou na skrýše a kapsy paměti
jako u bund myslivců na podzim,
okraj rušného města, pustinu, kde se nic neděje,
kde nejsou slavní herci,
neobjevují se politici ani novináři,
ale někdy se náhle rodí v prázdnu poezie
a ty začínáš chápat, že právě zde se zastavilo tvoje dětství,
tady, daleko od tvých vlastních, důvěrně známých ulic –
vždyť právě to, co už není, nepočítá vzdálenost
v kilometrech ani ve světelných letech,
ale poklidně vyčkává na tvůj návrat, zvědavé, jak ses
změnil. Vítá tě bez ovací a říká:
Ty mě nepoznáváš? Jsem přece známka z tvé staré sbírky;
jsem ta známka, na které jsi poprvé uviděl
delfína na pozadí blankytné, neskutečné mlhy. Jsem znamením cest.
Nehybným.


Autoportrét v letadle

V ekonomické třídě

V klubíčku jako embryo,
vmáčknutý do těsného sedadla,
pokouším si vybavit
vůni čerstvě posečené trávy,
když dřevěné vozy sjíždějí
v srpnu z horských luk,
kloužou na polních cestách
a vozka pořvává tak nahlas, jako muži obvykle
pořvávají, když se jich zmocňuje panika
– již v Iliadě tak křičeli
a nikdy poté už neumlkli,
ani během křížových výprav,
ani později, mnohem později, blízko nás,
když je již nikdo neposlouchá.

Jsem unavený, myslím na to, na co
se myslet nedá – na ticho, které se line
lesem, když usnou ptáci,
o blížícím se konci léta.
Držím hlavu v dlaních,
jako bych ji chtěl ochránit před zničením.
Zvenčí mohu dozajista
vypadat jako nehybný, téměř mrtvý,
vyřízený, hodný soucitu.
Ale není tomu tak – jsem volný,
snad i šťastný.
Ano, v dlaních svírám
svou těžkou hlavu,
ale právě v ní se zrovna rodí báseň.


Jako asinský král

Jako asinský král u Seferise – pomyslel jsem si
a myslel na tu nebývalou báseň:
horko, klidné moře, prázdno pod zlatou maskou,
dvě osoby v kajaku, němé skály,
masivní svět, a na druhé straně jen
„Asiné“ a jeho vládce – jediné slovo v celé Iliadě,
nejkratší noticka v katalogu lodí.

Rovněž jsem nejednou hledal ty, kteří nejsou –
v tolika městech, v letadle, v ruinách
neúspěšných povstání, konfederací,
během nevydařené cesty do Syrakus,
na dlouhých procházkách Paříží,
na břehu oceánu, v němž se měl
utopit celý kontinent.

Jako asinský král u Seferise, pomyslel jsem si –
prázdno pod maskou, živá nepřítomnost –
ovšem tato prázdnota se může každým okamžikem
zaplnit, vždyť by se mohlo stát,
že se král najednou vrátí a zlato se triumfálně zablýskne.
V zahradě se kymácejí vlhké keříky angreštu,
vane vítr. Věz, že čekáme. Stále čekáme.


Bloudění

Byli jsme na dovolené, za přáteli: básníkem z USA,
jehož verše vyměřují spravedlnost, a za hercem
z Varšavy s tváří otevřenou všem dobrým i zlým hostům;
bylo to v hlubokém a strmém údolí horního toku Rhôny,
v horku na konci srpna, v jednom z těch dní,
kdy se někde v hloubi lesa probouzí z lehkého spánku podzim.
Pokoušeli jsme se najít místo, které jsme tak dobře
znali z fotografií – hrdou věž, jedinou,
plnou samoty, elegií a sonetů, věž poezie,

ale obklopovaly nás pouze nová sídliště
s bílými domy a auta
čistá jako svědomí úředníka;
děti vodily psy ven,
psi vodili ven dospělé,
růže v zahradách čekaly
na nůžky zahradníka.
Byli jsme s přáteli, kolem nás bláznily včely
a stavěly si křehké stěny zimního domu, na svazích
mírných, zamyšlených kopců se hromadilo víno
jako šarlatový horský potůček, povodí divokých snů.
Kráčeli jsme k Rilkeho věži, jež
se změnila v katedrálu, kterou jsme dosud neznali,
a ta cesta, hledání, bloudění bylo něco
bezmála blaženého, blažená byla nejistota, bloudění
nám připadalo životodárné, dobré, ba nezbytné,

ale obklopovala nás pouze nová sídliště
s bílými domy a auta
čistá jako svědomí úředníka;
děti vodily psy ven,
psi vodili ven dospělé,
růže v zahradách čekaly
na nůžky zahradníka.

Byli jsme s přáteli, kolem nás bláznily včely
a stavěly si křehké stěny zimního domu, na svazích
mírných, zamyšlených kopců se hromadilo víno
jako šarlatový horský potůček, povodí divokých snů.
Kráčeli jsme k Rilkeho věži, jež
se změnila v katedrálu, kterou jsme dosud neznali,
a ta cesta, hledání, bloudění bylo něco
bezmála blaženého, blažená byla nejistota, bloudění
nám připadalo životodárné, dobré, ba nezbytné,

a když jsme konečně, po delší chvíli,
našli věž
právě takovou jako na fotografiích,
nejistota rázem zmizela,
zůstaly pouze kameny
a polní kvítí, přátelství
a popílek melancholie.


Vláďa

Vláďa byl kadeřník (pánské, dámské
kadeřnictví v Karmelitánské). Drobný a jemný.
Zajímalo ho jediné: rybolov.
Rád vyprávěl o zvycích ryb,
o tom, jak jsou v zimě ospalé, když je chlad
pronikavý, vražedný, všemocný,
jak je zapotřebí respektovat jejich spánek. Odpočívají
v těžké vodě jako hodiny,
jako by přišly z cizí planety. Jsou jiné.
Vláďa dokonce v rybolovu
reprezentoval Polsko, jednou dvakrát,
ale něco tehdy nevyšlo, nepamatuji se co,
horko nebo déšť, nebo snad nízké mraky.
Když se vydal k lékaři, bylo už pozdě.
Karmelitánská si jeho odchodu vůbec nevšimla:
tramvaje ječí v zatáčce,
kaštany rok co rok extaticky rozkvétají.

© Michael Alexa
Ukázka z knihy Neviditelné věci
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Protimluv

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 692x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce