Barron, Laird: Okultace a jiné povídky

Barron, Laird
Okultace a jiné povídky

recenze fantasy

Laird Barron je mistrem v navození pocitu, že stačí málo, abychom překročili hranici příčetnosti, rozhraní mezi světem přírodních a metafyzických zákonů. Jeho sbírka hororových povídek rehabilituje tento často dosti pokleslý žánr i před náročnějšími čtenáři.

Horory, které vědí, že svět je velký a nepoznatelný
Laird Barron: Okultace a jiné povídky. Přel. Milan Žáček, Laser-books, Plzeň, 2016, 320 s.

Hororu se v Česku bohužel dlouhodobě nedaří, takže není divu, že Američan Laird Barron byl u nás poměrně dlouho takřka neznámý – otištěnu měl pouze hrst povídek v české mutaci Magazínu fantasy & science fiction, případně v XB-1. Během několika posledních let se však zdá, že se žánru blýská na lepší časy – a tak se Barron dočkává českého vydání své celkově druhé povídkové sbírky. Překlad té třetí by na sebe přitom neměl nechat dlouho čekat (péčí jiného nakladatelství, což je ovšem jen další důkaz, že se horor u nás vzmáhá a přestává být pro nakladatele podivnou libůstkou či projevem určitého edičního furiantství).

Okultace a jiné povídky je jedenáctý svazek řady Noir plzeňského nakladatelství Laser-books, avšak lepší by bylo napsat, že se jedná spíše o řadu překladatele Milana Žáčka. Skutečně to vypadá, jako by dostal od nakladatele volnou ruku, aby šířil temné evangelium moderního hororu (ve světě sociálních sítí nelze než doporučit překladatelův facebookový profil, pokud chcete ve vzdělávání pokračovat i jinak). Rehabilitoval tak kultovní romány prince žánru Dana Simmonse (Temné léto, Hladové hry, Děti noci) i Cliva Barkera (Cabal, noční rasa), jako bonus ještě přidal dvě sbírky od Lovecrafta a jednu od Howarda (Černý kámen), ale přivedl k nám i „naštvaného“ Jacka Ketchuma (Dívka od vedle). Hlavně ale stojí za několika antologiemi nejsoučasnějšího hororu – především toho čerpajícího z lovecraftovské tradice, jak dokazují už dva svazky (třetí se připravuje) Černých křídel Cthulhu editora S. T. Joshiho. A nutno říct, že stejně jako patřila Barronova povídka Hotel Broadsword k tomu nejlepšímu, co bylo k mání v prvních Křídlech, je Okultace (kde na Broadsword opět narazíme a je vedle svých pravých bratříčků a sestřiček snad ještě působivější) jednou z nejlepších knih celé řady. Laird Barron je totiž tvůrce v tom nejlepším slova smyslu. Jakkoliv se můžeme nechat unášet jednotlivými příběhy a obrazy, které jsou nám předkládány, a jakkoliv spolu jednotlivé povídky nesdílejí postavy ani mytologii, jsou zcela jednoznačně součástí stejné vize světa. Takového světa, v němž hrdinové stojí v osamění v pustinách přírody i moderního velkoměsta, ostatní lidé jsou jen stíny v stínech, stěží zachytitelné a nesrozumitelné, vržené do okolí temným jasem sil pronikajících z prostor, do nichž nemá člověk přístup, ale který jej přesto vábí jako můru světlo plamene.

Barron je mistrem v navození pocitu, že stačí málo, abychom překročili hranici příčetnosti, rozhraní mezi světem přírodních a metafyzických zákonů. Jeho hrdinové občas otevřou brány cizosti (často blíže nespecifikované) nevědomky, ale jindy spočívá zdroj strachu v jejich nutkavé potřebě najít a „nechat dveře odemčené... a pak sledovat, co se bude dít“. Barron podobně jako Lovecraft – na něhož umně odkazuje i v některých obratech, plných deníků „jisté osoby“ či „slavné univerzity na východním pobřeží“ – ví, že největší děs moderního člověka nespočívá v útoku vampýra nebo zombie. Podobná monstra nakonec lze porazit znalostí pravidel (stříbro, česnek, prostřelit mozek) a odvahou. Ne, ten skutečný, nepřekonatelný děs spočívá v útoku na samu racionalitu, na nemožnost věřit vlastním smyslům, rozumu, zákonitostem vesmíru, jak je známe. Pohled do propasti šílenství, do „Pukliny, která se táhne vším“, je u něj provázen obraty jako „realita byla rozměklá karamela“ či „svět je velký a nepoznatelný“.

Působivost povídek ještě podtrhuje nelítostnost, jíž ve vztahu ke svým postavám Barron připomíná Lovecraftovy Prastaré. Hrdinové i hrdinky jsou pro něj jen hračky, s nimiž není třeba mít jakékoliv slitování, jakkoliv nás zároveň dokáže přesvědčit, že skutečně cítí bolest, strach i lásku, nejsou to jen papírové pytle kostí a slov. Lidé v kontaktu s čímkoliv, co přesahuje jejich vnímání světa, zůstávají nepřipravení, slabí, zranitelní... „Moucha naklade vajíčka i na ten nejmenší drobek,“ smete jedna z postav v povídce Co peklo schvátí argumenty hrdinky, že na trénovanou vědeckou mysl pověry neplatí, protože v ní není na ně místo.

Hmyzí motivy a přirovnání má ostatně Barron rád („Lidi, hmyz. Když si zachováš trochu odstup, je to totéž“) a opakovaně tak zdůrazňuje nesmyslnost lidského pinožení se za postem krále tvorstva, když přece pro ty druhé je jen zdrojem „masa a kostí“. Pokud si myslíte, že podobný přístup vyžaduje jen nadpřirozeno, které se přece při sebevětší fantazii musí časem omrzet... nu, pak má Barron v zásobě ještě pár překvapení. Jedním z vrcholů Okultace tak je povídka Strappado o návštěvě jedné zvláštní umělecké expozice – bez naturalistických popisů dovede Barron své postavy do pozic totálních mentálních trosek, vše pomocí náznaků, domýšlení a hlavně vypíchnutí zacyklení se v myšlenkách: jak málo stačilo, jak jedno malé rozhodnutí, jedna náhoda, vede k peklu na zemi, nebo k životu...

Čtení Barronových povídek je ve své podstatě depresivní záležitost, která je ale přesto krásná (v popisech přírody, ale i náhledů za její hranice Barron připomíná svého oblíbeného Cormaca McCarthyho, především v povídce 30) a vrcholně zábavná. Nejen vychytáváním třeba výše zmíněných stylistických retro prvků nebo motivů (podivuhodný Černý průvodce ve skvělé novele Mysterium tremendum) typických pro Lovecrafta, které ve světě mobilů a notebooků působí jistým milým způsobem až roztomile, ale i tím, jak dokáže prolomení hranic příčetné reality odlehčit odkazy na popkulturu od Daria Argenta po Takeši Miikeho. Jakékoliv odlehčení však nemá dlouhého trvání, protože to se prostě v Barronově světě nesluší.

Okultace a jiné povídky jsou tak horory v tom nejlepším slova smyslu pro silné povahy. Především takto koncentrovaně mají podobnou sílu jako povídky P. K. Dicka, po nichž také může dojít u čtenáře k (jakkoliv dočasnému) zpochybnění a posunu ve vnímání reality. Jak moc na jednotlivé čtenáře jejich síla zapůsobí, záleží na tom, nakolik jsou schopni v noci kdesi na samotě sedět v kuchyni přede dveřmi do sklepa, za nimiž se cosi ozývá, a neotevřít je...

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   69%čtenáři

zhlédnuto 2346x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce