Andersson, Max: Vykopávka

Andersson, Max
Vykopávka

recenze komiks

Švédský kreslíř se na scénu vrací velkolepě pojatým komiksovým románem, který charakteristickou robustní linkou vypráví bizarní překotnou historku, inspirovanou sny. Či spíše nočními můrami.

Podzemí podvědomí
Max Andersson
: Vykopávka. Přel. Jonáš Thál, Labyrint, Praha, 2016, 380 s.

Švédský výtvarník Max Andersson (nar. 1962) není v tvorbě komiksů zrovna nejpilnější, navíc svou pozornost dělí mezi komiks, ilustraci, volnou tvorbu a také film. Také proto od roku 1992, kdy vydal svůj první a stále nejúspěšnější komiks Pixy, vyšlo jen několik jeho kratších prací (většina jich vyšla česky v albu Kontejner v roce 2003) a stostránkový Bosenský plackopes (2004, česky 2009). Letos vydaná Vykopávka je vlastně jeho první opravdu velkou prací od debutového Pixyho a je to plnohodnotný komiksový román. A brzké české vydání svědčí o tom, že Andersson tu má své publikum. Možná ne moc početné, zato zaujaté a věrné. Vykopávka je nepochybně potěší, jakkoliv už nenabízí tak bláznivé a hyberbolické fantaskno jako některé autorovy předchozí práce.

Andersson začíná naopak docela realisticky a střídmě. Mladá (bezejmenná) dvojice se vydává pozdravit mladíkovy rodiče, ty však nachází v domě propadlém pod zem, který se už mezitím stal součástí archeologických vykopávek. Anderssonovský bizár nastává za chvíli: když hlavní hrdina sejde dolů, aby se potkal se svým otcem, zjistí, že ten se zabývá sešíváním lidí, přičemž dvě takové nehotové bytosti se dají s mladíkem do řeči. Pak už se absurdní, tragikomické, obskurní, vulgární a kruté příhody a situace valí podstatně rychlejším tempem a komiks má chvíli charakter ujetého hororu a chvíli morbidní akční crazy komedie. Nakladatelská anotace uvádí, že autor na něm pracoval osmnáct let a jako inspiraci využíval vlastní sny: pokud tomu tak opravdu je, vměstnal těch snových momentů do komiksu vskutku hodně, protože podivných, znepokojivých i humorných obrazů a vizí tu najdeme desítky. Kromě toho Andersson cituje z popkultury i ze svých vlastních prací, a to navíc v dosti neobvyklém formátu: na každé stránce je jen jedno komiksové okno, což knize dává trochu nezvyklý rytmus a nutí čtenáře pozorněji studovat každý obrázek, i když toho na něm třeba nakresleno moc není.

Sugestivitu Vykopávky posiluje robustní černobílá kresba, pro Anderssona charakteristická. Obrázky často připomínají rytiny, zvláště v momentech, kdy převládá černá, obecně si udržují ušpiněný punkový výraz, občas připomínají ne moc povedenou dětskou kresbu. Důležitá je kompozice většiny postav s předimenzovanou hlavou. Andersson tento prvek využívá od počátku své komiksové kariéry značně podvratně: zatímco obvykle postavy s nesmyslně velkou hlavou a obrovskýma očima dominují komiksům (ale také filmům, ilustracím, reklamě a merchandisingu) pro malé děti a vyznačují se lepivou kýčovitou roztomilostí, v Anderssonově podání velká hlava slouží nejčastěji k naléhavějšímu vyjádření extrémních emocí, jako je údiv, hrůza anebo vztek. Na zobrazení postav a jejich hlav je mimochodem dobře vidět, že proces vzniku komiksu byl asi skutečně dlouhý – zatímco v první kapitole je disproporce značná, postupně dostávají hlavy postav velikost celkem normální, realističtější.

Obecně se zdá, že s postupem prací byl Andersson unavenější. Jestliže po dvě třetiny knihy rámuje každý obrázek originální „tapetou“, která se skládá z jednoduchých, ale pokaždé jiných podivuhodných bytostí, předmětů a vzorů, pak náhle tento prvek ustupuje a poslední třetina má už rám čistě černý, jen místy jakoby odřený. Podobně kresba už nemá tak výrazně tvrdé a hrubé rysy, jeví se jaksi ochablejší, což ale může korespondovat s celkovou ochablostí většiny postav z předchozích fyzicky i psychicky zraňujících eskapád.

Ve vršení snových vizí asi nelze hledat nějakou kauzalitu a ucelený příběh: Andersson prostě své hrdiny vhání do stavů a situací, které dynamicky rozvíjí obvykle dosti nečekanými směry. Vše se spíše donekonečna rozvětvuje a málokdy uzavírá. Asi by to chtělo nějakou pevnější osnovu, nějakou zápletku, na kterou by se všechny ty podivuhodné postavy a jevy navěsily. Zvláště závěrečná kapitola, která jako by patřila do úplně jiného komiksu, dává čtenáři jasně najevo, aby ve Vykopávce nic souvislého nehledal, aby ji četl jako sled zábavně obskurních scén, originálně kreslených. Vykopávka tím nijak neztrácí svou naléhavost a sílu, ale přesto se trochu vnucuje představa (zvláště při vědomí, jak dlouho dílo vznikalo), že to mohlo dopadnout i lépe: především scénář mohl být podstatně lépe komponovaný a celkově promyšlenější.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1179x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce