Nejznámější senegalská spisovatelka Mariama Bâ (1929–1981) se jako jedna z prvních, ne-li úplně první, zasazovala proti využívání a zneužívání žen v Africe; tak vznikla i její prvotina Tak dlouhý dopis (Une si longue lettre, 1979, č. 2003). Stačila napsat ještě román Un chant écarlate (Stydlivý zpěv) o manželství sobeckého Senegalce a Francouzky, které se rozpadne, jelikož partneři nedokážou překonat problémy vyvolané rozdíly kulturních zázemí. Román vyšel nedlouho po její smrti.

Autorka se staví proti africkým uzavřeným kastám, proti svazujícím tradicím, které umlčují ženy, a především proti tyranským manželům. Své ambice dokázala propojit s dalšími představitelkami feministického hnutí: spolupracovala s mnoha ženskými organizacemi, propagovala vzdělávání dívek, bojovala za práva žen. Také jako spisovatelka se na africkém kontinentu prosadila první. Tamní sociální hierarchizace totiž ženám určovala jiné role: rodily děti a staraly se o domácnost. Mariamu Bâ pak následují generace spisovatelek, které se angažují v kulturním dění svých zemí, například senegalská autorka Mame Younousse Dieng (1939–2016) napsala první román v národním jazyce své země (wolofštině), rwandská spisovatelka Scholastique Mukasonga (*1956) získala v roce 2012 za román Notre-Dame du Nil francouzskou literární cenu Prix Renaudot, v Senegalu působí také Nafissatou Dia Diouf (*1973) a Aïssatou Diamanka-Besland (*1972), jež se zaobírá aktuálními problémy imigrantů.

Epistolární román Tak dlouhý dopis vypráví o životě Ramatoulaye, jejíž manžel si našel druhou ženu, kamarádku její dcery, a od té chvíle se o první rodinu přestal starat. Po jeho smrti se ovšem i Ramatoulaye musí vypořádávat s jeho dluhy a o skromné dědictví s ní soupeří druhá manželka… V průběhu tradičních čtyřiceti dnů smutku, které následují po manželově smrti, se hrdinka formou dopisů adresovaných přítelkyni Aïssatou zamýšlí nad svým životem a nad životem svých dětí, ale především nad postavením ženy v africké společnosti a kultuře. Kniha zachycuje její zklamání a hněv vyvolané osamocením a především dává průchod smíšeným pocitům ženy, jíž byla rodina vším, a životní priorita se nečekaně zhroutila. Ramatoulaye se postupně svěřuje, jak se jí navrátila ženská hrdost, když si uvědomila, že se dokáže postarat o dvanáct dětí i bez muže a že i sama může vést společenský život.

Mariama Bâ se rozvedla třikrát a měla dohromady devět dětí, které sama vychovala. Hranice mezi fikcí a skutečností nejsou v románu jednoznačné, díky konkrétní těžké životní zkušenosti, z níž text částečně čerpá, jsou kulturní dimenze i výpovědní hodnota textu zajímavější. Autorka dokázala velmi věrohodně popsat, jak zničená žena pozvolna znovu nabývá sebevědomí, po několika letech trápení si uvědomuje své přednosti a získává dávno ztracenou svobodu, které se již nikdy nebude chtít vzdát.

Kniha měla u čtenářů velký úspěch, kritici jí byli nadšeni a mimo jiné získala cenu Noma za africké dílo, udělovanou japonským nakladatelstvím Kodancha. Tak dlouhý dopis je nejenom první román, který popisuje postavení ženy v africkém společenství, ale také jedno z prvních děl uznávané moderní africké literatury, jež se nezabývá koloniální historií, kulturním odcizením či dalšími negativními dopady kolonialismu na africký kontinent.

Útlá kniha je pozoruhodná i po stylistické stránce: výrazně poetický jazyk zdůrazňuje složitost předávaných pocitů či dojmů. Čtenář se nedozvídá téměř nic o materiálním světě hlavní hrdinky (snad jen to, že jí přítelkyně koupí auto), příběh však s ní plně prožívá. Ramatoulaye se dělí o myšlenky a sny, které měla jako mladá studentka černé pleti na pařížské univerzitě (autorka studovala na francouzské škole v Senegalu), popisuje, s jakým nadšením se pustila do studií a jakou radost prožívala v roce 1960, kdy se její rodná země odtrhla od francouzské koloniální říše. S velkým utrpením se však vrací také k životu v polygamním manželství či k momentu, kdy ji rodiče donutili provdat se za staršího muže. V určitých pasážích má text charakter romantického zamýšlení nad životem a smrtí. Na konci sedmdesátých let, kdy kniha vznikala, byl však i tento aspekt textu velmi aktuální.