Gleitzman, Morris: Kdysi

Gleitzman, Morris
Kdysi

recenze dětská

Kniha spisovatele Morrise Gleitzmana je vyprávění malého chlapce Felixe o tom, co ho potkalo v děsivých časech holokaustu. Příběh židovského kluka, který přišel o rodiče a je na útěku ze sirotčince, má ambice oslovit dospělé i dospívající dětské čtenáře. Jedinečnost Gleitzmanovy knihy spočívá v autorově porozumění dětské duši, logice a vnímání.

Příběh o dětské statečnosti
Morris Gleitzman
: Kdysi. Přel. Barbora Punge Puchalská, Argo, Praha, 2016, 164 s.

Zatímco při čtení knihy australského spisovatele Morrise Gleitzmana Kdysi byste chtěli být sami, po jejím přečtení budete toužit po lidském společenství a objetí. Příběh malého chlapce Felixe vás dojme a promění. Latinské slovo felix znamená šťastný. Abyste zjistili, zda byl hlavní hrdina Gleitzmanova příběhu šťastný, musíte jeho knihou proplout. Záměrně říkám proplout, protože neexistuje na světě síla, která by vás zadržela při čtení. Po prvních dvou úvodních větách budete spěchat k cíli a malý Felix se stane navždy vaším kamarádem. „Kdysi jsem žil v sirotčinci v horách, i když jsem tam vůbec neměl být, a málem jsem vyvolal vzpouru. Bylo to kvůli mrkvi.“ Tak začíná příběh o holokaustu a dětech, které zůstaly samy a skoro bez naděje.

Je dobře, že se tématem holokaustu zabývají mnohé umělecké žánry a ne pouze historie, filozofie, teologie, psychologie či sociologie. Bylo a je třeba tuto jednu z nejsmutnějších etap lidských dějin zpřítomnit a citlivě a pokorně se s ní vyrovnávat. Filmů, divadelních her, hudebních opusů, básní, próz a očitých svědectví týkajících se šoa existuje řada a je nutné, aby ani jeden z nich v naší paměti nezapadl. Za všechny jmenujme knihu Anity Frankové a Hany Povolné Motýla jsem tu neviděl. Dětské kresby a básně z Terezína (Židovské muzeum v Praze 2013), esej Prima Leviho Potopení a zachránění (Mladá fronta 1993), studii Timothyho Snydera Černá zem. Holokaust – historie a varování (Paseka a Prostor 2015) či prvotinu Jana Jelínka A kde byl Bůh...? (Barrister & Principal 2015).

Kniha Morrise Gleitzmana, vyprávěná ústy malého chlapce, je jiná. „Tento příběh je,“ píše autor, „výtvorem mojí fantazie, ale inspiroval se skutečnými událostmi“, zvláště osudem polského židovského lékaře, spisovatele a samaritána Janusze Korczaka (1878–1942, vyhlazovací tábor Treblinka). Gleitzman dokázal skvěle vystihnout hloubku i nuance dětského myšlení, pozorování a jazyka a vytvořil tak příběh, který je mimořádně jímavý. Historie jedné židovské rodiny a malého kluka vás rozechvěje a přitom vám do samého závěru nevezme to nejdůležitější – víru a naději, že život nebude zmarněn docela.

To, že byl Felix umístěn do sirotčince, chápe jako jedno velké nedorozumění. Proč tu musím být, když mám tatínka a maminku, kteří mě mají rádi a prodávají knihy a kteří tu ještě před pár dny byli se mnou? Děti kolem mě, myslí si Felix, tu jsou z vážných důvodů. Nemají nikoho a zdá se, že už je ani nikdo nehledá. Jsou tu v bezpečí. Já ale mám kam jít... Věčně zamračené řeholní sestry, které sirotčinec spravují, dávají místu zvláštní ráz. Jenže kde brát naději v době, v níž se dějí strašné věci? Děti nemají ani potuchy o tom, co se odehrává v Německu nebo v Polsku. Sem tam někdo zmizí, občas někdo zemře, ale ony stále doufají, že to všechno je nějaký zlý sen, ze kterého se brzy probudí. Sestřičky starající se o ně ze všech sil ale tuší, že bude ještě hůř. Návštěvy nacistů a úředníků státní správy, kteří vyhazují „závadnou“ literaturu z knihovny, jsou jasnou známkou, že je všechny čekají zlé časy. Ráno co ráno, poledne co poledne, večer co večer je třeba stůj co stůj nasytit všechny děti, třebaže jídlo nevypadá hezky a chutná všelijak. Pro celou mrkev v polévce, kdyby ji tam člověk náhodou našel, by se dočista rozplakal. Felix se však domnívá, že jeho rodiče jsou doma a že na něj čekají. Uteče. Tím se definitivně vydává do světa dospělých, v němž už neplatí vůbec žádná pravidla. Jen právo silnějšího. Jenomže Felix je malý a laskavý chlapec. Napětí, které autor knihy do těchto okamžiků vložil, je velmi silné.

Právě tady začíná být patrné Gleitzmanovo spisovatelské mistrovství. Nechá vyprávět židovského kluka o tom, co vidí a co nikdy před tím vidět nemohl. Vidí sprosté vraždy civilního obyvatelstva. Vidí bití a týrání i zapalování domů. Stane se, že i po něm vystřelí z nákladního vozu voják. Nezabije ho jen čirou náhodou. Kulka ho mine o pár milimetrů. „Proč to udělal?“ ptá se malý Felix. „Možná jen proto,“ odpovídá si, „že mu puška sama vystřelila…“ Co ale ti lidé, kteří padají na ulici mrtví? Co vypálené domy a drobné děvčátko Zelda, které statečný Felix na poslední chvíli zachrání? Co se to děje? Jaký tohle má všechno smysl? A tak pokud se ještě na začátku svého vyprávění modlil těmito slovy: „Děkuju vám, Bože, Ježíši, Panenko Marie, papeži a Adolfe Hitlere“, v modlitbě pozdějších dnů mu „Adolf Hitler“ už chybí. Přichází na to, co se děje, a v okamžiku, kdy se dostane domů – do ghetta – a nikoho ze svých blízkých nenajde, mu začíná být leccos jasné. Rodiče se dali na pochod. Ale na jaký pochod? Náhodné setkání s andělem, se zubařem jménem Barney, který ukrývá děti v podzemí, je pro něj zároveň radostné i bolestné. Poznává ostatní vrstevníky, ale necítí se mezi nimi dobře. Hoří nadějí, že ještě uvidí své rodiče. Jeho nová kamarádka Zelda, kterou zachránil z hořícího domu, už ty své neuvidí. Nacisté povraždili každou živou duši a všechno zapálili. Felix však ještě doufá.

Morris Gleitzman tu neuvěřitelným způsobem vykreslil jedinečnost dětského uvažování a logiky. V malém Felixovi se zhmotňují Exupéryho slova z konce války: „Kdy jen bude možné těm, které milujeme, říci, že je milujeme?“ Felix balancuje na ostří hrany a poprvé v životě musí řešit mravní otázky, kterými se často za celý život nemusí zabývat žádný dospělý. Má zůstat schovaný v relativním bezpečí, nebo se vydat do ulic, či se přidat přímo do transportu a hledat své rodiče? Má jít sám, nebo se Zeldou? Má dělat, že nic neví, nebo dětem kolem sebe i Zeldě říct, že asi ví, co to všechno kolem nich znamená? Lidé nepadají na dlažbu proto, že by omdleli, nýbrž proto, že je někdo zavraždil. Co s tím mám já, malý kluk Felix, dělat? Vnitřní rozhovory, které Felix vede, jsou nejsilnějšími pasážemi celé knihy, která nemá slabá místa. Každá z kapitol začínající slovy „Kdysi jsem…“ je víc než jen vyprávění. Všechny vypovídají o lidských dějinách, o tom, kým vším může člověk být a jak lehce se může zbavit své humanity, dobroty, solidarity, lásky, dobrých způsobů… Gleitzmanův Felix není ani dospěle přemoudřelý, ani si nelibuje ve filozofování a teologických úvahách. Je to zkrátka hoch, jehož statečnost byste chtěli mít.

Po přečtení knihy Kdysi nebudete chtít být sami. Konec Felixova vyprávění vám to nedovolí. A od té chvíle nemůžete nestát na straně slabých a těch, jimž se děje jakékoli příkoří. Morris Gleitzman stvořil knihu, která má podle mého mínění ambice oslovit nejen dospívajícího, ale i dospělého čtenáře. Je to příběh, který by se v dobách války mohl stát každému z nás. Kdyby mi bylo třináct nebo bych byl ještě studentem střední školy, chtěl bych tu knihu číst a dělit se o vyprávění malého Felixe se svými spolužáky a kamarády. Jako dospělý čtu tuhle knihu s velkým zaujetím. Je mi blízká a Felix má mé nejhlubší sympatie. Je to kamarád.

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.