Nejedlý, Jan; Šofar, Jakub: Po práci legraci

Nejedlý, Jan; Šofar, Jakub
Po práci legraci

recenze humor

Encyklopedie lidového vtipkování socialistické éry je pojata nanejvýš systematicky a důkladně. Autoři přitom nejen vypisují slovní hříčky a anekdoty, ale v kontextu vysvětlují jejich vznik a smysl i pro ty, kteří tu dobu nepamatují.

Nenápadná důležitost (anti)socialistického vtipkování
Jan Nejedlý, Jakub Šofar
: Po práci legraci. BizBooks, Brno, 2016, 200 s.

Jakkoliv se zdá, že v době internetu už něco takového postrádá smysl, sbírání lidových průpovídek neskončilo s obrozenci devatenáctého století. I v současnosti či v letech nedávných existuje dostatek anonymních textů (převážně drobných), které se pro svou podvratnost a vulgaritu nedočkaly tištěné podoby. Učitel a novinář Jan Nejedlý se sběratelstvím lidového humoru zabývá dlouhodobě, už publikoval dva tituly, které sumarizovaly neuctivé a rozjívené dětské říkanky (Mistr sportu skáče z dortu, 2015 a Malý humorista, 2016). Nyní se s publicistou Jakubem Šofarem pustil do práce o něco náročnější, ale jistě neméně zábavné: sumarizovat orální humor socialistické éry, ono vtipkování za zavřenými dveřmi, které málokdy proniklo do tištěné podoby, protože socialistická cenzura tohle uměla ohlídat a po listopadu 1989 už vtípky na socialistické funkcionáře, naleštěné hvězdy pop music a mizernou životní úroveň působily zpozdile. Svou práci pojali jako encyklopedii všemožných podvratných výrazů a slovních spojení (gustapo – státní bezpečnost za prezidenta Gustáva Husáka, kozí moč – nedobrý pytlíkovaný čaj PIGI, fučík – druh pšouku podle hrdiny komunistické mytologie), které doplňují tematicky příhodnými vtipy a parodickými popěvky. Některé z nich jsou vtipné dodnes („Co je opak onanie? Když orgán honí člověka“ – což upomíná na označení policejních složek jako „orgány bezpečnosti“), jiné už jsou spíše jen vulgární („Na Sibiři, tam je psina / vystřelili Gagarina / nebezpečím pohrdá / Venušanky omrdá“). Je z toho mimo jiné vidět, že autoři se nepokoušeli o nějakou selekci, že se snažili zahrnout do knihy veškeré neoficiální vtipkování, a to jak zaměřené proti vládnoucí moci, tak proti jejím exponentům ve sportu a především v kultuře. Zjevně přitom neplatilo, že nejvíc a nejostřejší vtipy si vysloužili ti nejhorší přisluhovači režimu – lidová tvořivost pracovala především s možnostmi, které jí nabízely slovní hříčky se jmény či ironizování nějaké činnosti, lhostejno jak moc poplatné socialistické ideologii. Autoři přitom dokážou i v notoricky známých vtípcích najít další detaily, varianty a posuny, takže například heslo „fronta na maso“, což bylo posměšné označení pro monumentální Stalinův pomník na Letné, zabere celou stranu, a to ještě dojde na spřízněné heslo „Záprdelí“, což bylo označení Letné. Přičemž občas dohledávají také to, z jakých důvodů se ten který vtip zrodil.

Autoři přiznávají, že patří k mladší generaci pamětníků (Šofar je ročník 1958, Nejedlý dokonce 1971), takže převažují hesla z konce šedesátých let a především z doby normalizace, zatímco vtipkování z let padesátých tu tolik nenajdeme. Ale ono je docela dobře možné, že v době oné nejtužší komunistické represe se prostě tolik nevtipkovalo, zatímco naopak po sovětské invazi už v ideály socialismu nevěřil až na pár nejzatvrzelejších nikdo a podvratný humor zazníval i na pijatykách režimních papalášů a policistů.

Ve výsledku může být tato nenápadná, neambiciózní kniha významnější připomínkou toho, jak hnusný byl socialistický režim, než množství sice dobře míněných, ale občas příliš školometsky vyznívajících snah od historických studií po vyprávění pamětníků. Na rozdíl od nejrůznějších retro publikací, které přiživují falešnou nostalgii tím, že připomínají zejména předměty denní potřeby či potraviny, které lidé možná tehdy měli rádi, ale už nedodávají, že po většinu času nebyly k sehnání anebo se na ně stály nekonečné fronty, se tenhle soubor drzých, hořkých a občas dost ostrých anekdot a průpovídek rozhodně nesnaží nabulíkovat někomu, že za socialismu bylo docela dobře. Zároveň ani nijak explicitně tu dobu nekritizuje, protože veškerá její ubohost, přízemnost a zatuchlost prostřednictvím sebraného humoru brzy vyjde najevo. Zřetelně, tvrdě – a s úlevným smíchem, že už to máme za sebou.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 2585x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce