Dramatik a básník Eugen Berthold Friedrich Brecht psal prózu Hovory na útěku za druhé světové války, v letech 1940 a 1941, během svého pobytu ve Finsku. Nebylo to jeho první ani poslední útočiště. Celkem strávil na útěku před nacisty patnáct let. Do východního Berlína se vrátil až v roce 1948.

Hovory na útěku (v originále Flüchtlingsgespräche) bývají označovány jako fragment, Brecht sám je k vydání nepřipravil. Knižně vyšly až z pozůstalosti, ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1961. V osmnácti kapitolách zde dva muži – dělník Kalle a fyzik Ziffel – vedou rozhovory v nádražní restauraci v Helsinkách, aby jim lépe ubíhal čas při čekání na azyl. Střídají přitom politická i soukromá témata, zabíhají do biografických detailů. Miroslav Hanuš a Kateřina Šavlíková z textu vybrali devět kapitol, které inscenačně upravili. V současně době má Hovory na útěku na repertoáru také například Berliner Ensemble, ve vlastní úpravě a v režii Manfreda Karge.

Základ scény komorního představení Divadla v Dlouhé tvoří dva muži čekající se svými zavazadly na vydání pasu. Velká část se odehrává na forbíně, diváci sedí částečně na jevišti a částečně na konstrukci zbudované pro publikum. Zadní část jeviště je vyhrazena uměleckému ansámblu – čtyřem hudebníkům a třem kabaretním umělkyním.

Starší pánové, v úpravě Divadla v Dlouhé Oto a Wintr (dostali jiná jména a z původního textu byla zachována jen jejich vnější charakteristika – malý a velký muž), sedí v kabátech u malého stolu s celým svým majetkem u nohou a krátí si čekání na vydání pasu vyprávěním o své minulosti a filozofováním na různá nevšední témata. Uvažují například nad tím, co je cennější – zda lidský život, nebo pas, přemýšlí, jak žili praještěři nebo jaké jsou v současnosti nejdůležitější lidské ctnosti. Docházejí k závěru, že nevidět, neslyšet, nemyslet... a tou nejvyšší ctností je nežít. V rozhovoru o pasech Wintr mimo jiné tvrdí, že člověk je vlastně taková schránka – sejf na pas. Sama o sobě nemá lidská bytost žádnou cenu, její význam spočívá v tom, že u sebe ukrývá v náprsní kapse cenný předmět, cestovní doklad.

Mezi jednotlivými výstupy se na spuštěné oponě objevuje název následující kapitoly, který zároveň slyšíme i ve zvukové podobě. Hned v první kapitole, nazvané Smích, je tento emoční projev v kontrastu k našemu očekávání oběma pány posunut spíše do roviny úšklebku, výsměchu, absurdního humoru, z něhož místy mrazí. Smích mají povinně naordinovaný i diváci: na konci téměř každé kapitoly se jim toto slovo pro připomenutí znovu promítá v horní části jeviště. V některých kapitolách čtou Oto a Wintr z deníkových záznamů a v kapitole Pohádka o nevybuchlé mině vypráví herec Martin Matejka, zvaný Muž bez vlasů, prostřednictvím loutky parodii na pohádku o červené řepě. Jenže mina na rozdíl od řepy po vytažení vybuchne. Smích.

Kapitoly jsou od sebe odděleny kabaretními výstupy umělců. Jejich písně, dokreslené výraznou choreografií, připomínají meziválečnou dobu varieté a luxusních podniků pro pány, texty se hemží lascivními narážkami a vulgarismy, odpornými fyzickými zvuky a provokativními slovy (píseň Masturbující Jimmy). Smích plní opačnou funkci než obvykle – neuvolňuje, ale znehybňuje.

Navození dekadentní, temné atmosféry velmi dobře slouží písně skupiny Tiger Lillies, kterou členové kabaretní skupiny přiznaně napodobují – nejen líčením, ale i kostýmy, pohyby, barvou hlasu. Texty písní nás přenesou do časů, kdy byl kabaret živým uměním a každodenní zábavou středních vrstev. Zatímco nás ale výstupy za oponou vracejí o sto let zpět, situace na forbíně čím dál tím víc evokuje současnost – ztrátu tradičních hodnot, chaos v pohybu, nemožnost zakotvit a tíseň plynoucí z těchto nejistot.

Během představení je stále jasnější, že není řeč jen o první polovině 20. století. Brecht, Tiger Lillies i režiséři Hanuš a Borna nastavují nemilosrdné zrcadlo dnešní době. Nejsilněji působí témata týkající se migrace. Nelze nevnímat, jak se dějiny opakují, jak i dnes bojují lidé na útěku o holé přežití, které často závisí na kusu papíru potištěném úředními razítky.

Režiséři opět využili všestranných schopností souboru Divadla v Dlouhé, muzikálního i pohybového nadání herců a hudebníků. Živá hudba, tanec i hrané scény udržují diváka v napětí a vyvažují statické momenty Hovorů, které naopak ctí metodu Brechtova epického divadla. Obě postavy diskutují o životně důležitých otázkách jako o abstraktních tématech, která se jich netýkají, i když ve skutečnosti je opak pravdou. Dialogy vedené na forbíně nás zasahují svým cynismem, vykonstruovanou precizností a logikou, která je uplatňována na absurdním obsahu. Vyřčené myšlenky vyznívají dvojsmyslně, například v rozhovoru o pečujícím státu. Starostlivost o člověka nabývá na intenzitě, stát se stará o své občany čím dál tím víc. Hlavně pak velcí muži, kteří se vynořili na několika místech v Evropě, se péče nemohou nabažit, zajímají se o člověka až přehnaně, nemají nikdy dost.

Kabaret odehrávající se na pozadí rámuje rozhovory zvrácenou estetikou. Diváci jsou emočně vtahováni do jednotlivých hudebních a tanečních vystoupení, často dojde i na přímou interakci, jak to v kabaretech první poloviny 20. století bývalo běžné.

Celé představení je postaveno na kontrastu silného emočního zážitku a neosobního přemítání o různých aspektech života utečenců. Kontrast často vyvolá úsměv na rtech. Na konci ale divák rychle vystřízliví, úsměv se ztrácí a nezbývá než doufat, že brutalita a cynismus první poloviny 20. století nebudou překonány.

Bertolt Brecht: Hovory na útěku. Inscenace fragmentu Hovory na útěku. Přel. Rudolf Vápeník, inscenační úprava: Miroslav Hanuš a Kateřina Šavlíková, režie: Miroslav Hanuš a Jan Borna, dramaturgie: Kateřina Šavlíková, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Hana Fischerová, hudba: Martyn Jacques, Milan Potoček, texty písní: Miroslav Hanuš, osoby a obsazení: Oto – Miroslav Kopečný, Wintr – Miroslav Hanuš, Velká žena – Eva Hacurová, Malá žena – Magdalena Zimová, Světlovlasá žena – Veronika Lazorčáková, Muž bez vlasů – Martin Matejka, Muž s vlasy – Jan Meduna, orchestr: Milan Potoček (piano, klarinet), Jan Buble (kontrabas), Slávek Brabec (akordeon), Tomáš Makovský (bicí). Premiéra 3. 12. 2016 v Divadle v Dlouhé, psáno z veřejné generálky 2. 12. 2016