Waltari, Mika: Velká iluze

Waltari, Mika
Velká iluze

recenze beletrie zahraniční

Od finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979) bylo již do češtiny přeloženo velké množství titulů, které bývá často zastiňováno jedním jediným žánrem, a to historickým románem. Literární dějiny ale v kontextu celého autorova díla vyzdvihují především jeho raný román s názvem Suuri illusioni (doslova Moje velká iluze) z roku 1928, který letos na podzim vyšel česky pod názvem Velká iluze.

Generační román 20. let
Waltari, Mika
: Velká iluze. Přel. Jana Mašková, Dobrovský, Praha, 2016, 176 s.

Velká iluze je Waltariho románová prvotina, kterou napsal jako devatenáctiletý a kterou si na finské literární scéně i mezi čtenáři získal značnou pozornost – po jejím vydání už se s ním počítalo jako s plnokrevným spisovatelem.

V čem spočívá literárněhistorický význam díla? Román bývá čten především jako jeden z nejreprezentativnějších dokumentů zachycujících životní pocit jazzové mládeže finských rozverných 20. let 20. století, kdy do literárního života vstupuje tzv. „generace nositelů ohně“, která je prvním literárním pokolením samostatného Finska, jež vyhlásilo nezávislost v roce 1917. Její mladí představitelé se nechtějí vracet do minulosti, ani do té velmi nedávné, a své usilování směřují k předjímání budoucnosti, budování nového světa, založeného na otevřenějších vztazích i otevírání oken do Evropy z doposud poněkud zatuchlé, provinciální země. Je ale třeba doplnit, že tento životní pocit nesdílela všeobecně celá tehdejší finská společnost: 20. léta určitě prožíval jinak finský venkov a jinak je prožívalo finské dělnické prostředí; je typický jen pro milieu zmíněného kroužku mladých městských intelektuálů.

Období, kdy tato meziválečná avantgarda působila jako jednotná literární skupina, se omezilo v podstatě na pouhé jedno desetiletí, 20. léta, načež se cesty jejích členů rozešly, i když literatuře se dále věnovalo mnoho z nich. Text na záložce nově vydané knihy uvádí, že Waltari byl vůdčí osobností skupiny, což není přesné. V roce jejího založení (1924) byl ještě velmi mladý a ostatním spíše sám jen naslouchal, v závěru desetiletí ale dokázal umělecký program v té době již rozpadajícího se uskupení přetavit do autentické literární manifestace. Ta jej, jak již bylo zmíněno, proslavila a podpořila jeho pozdější literární kariéru, v níž byl z bývalých „nositelů ohně“ jedním z nejvýraznějších autorů – to ale již pouze sám za sebe.

Waltariho milostný trojúhelník
Román Velká iluze je vyprávěn v ich-formě a jeho děj je vystavěn na peripetiích milostného trojúhelníku. Helsinský redaktor Hart, racionální mladý muž a do určité míry Waltariho alter ego, se zamiluje do okouzlující a přitažlivé, zároveň ale také rozmarné, povrchní a rozmazlené dívky Caritas. Kdo zná jiná Waltariho díla, určitě zaregistruje mnoho podobných ženských postav i v nich. V jejím okolí se pohybuje známý, věhlasný, sečtělý a především charismatický magistr Hellas s literárními ambicemi, s nímž se Hart blízce spřátelí. Jeho vztah k Hellasovi je rozporuplný, stejně tak jako je rozporuplný sám Hellas: jeho rozumování může působit jako nesoustavné a povrchní, navíc je Hellas občas docela arogantní. Podle samotného Waltariho byl předobrazem Hellase esejista, literární kritik a autor reportážních děl Olavi Paavolainen, ve 20. letech skutečná vůdčí osobnost „nositelů ohně“.

Hart tuší, že mezi Hellasem a Caritas je něco víc, a po malých krůčcích začíná oba poznávat a dozvídat se podrobnosti z jejich minulosti. Příběh se později přesouvá do Paříže, kam všichni tři hrdinové na vlastní pěst docestují, Hart a Hellas za studiem. Zde se šokovaný Hart dozvídá vše o Hellasovi a jeho tragickém osudu, který jej donutil povýšit lásku nad tělesno. Skrze utrpení, zklamání a poznání všichni tři protagonisté bolestně dospějí. Hart se zbavuje jedné velké životní iluze, kvůli čemuž vlastně do Paříže přijel – obvykle se uvádí, že onou iluzí je rozháraná Caritas. Mladý autor bere sám sebe i život velmi vážně a příběh vyústí v morální melodrama, což je případ i jiných Waltariho knih.

Urbánnost „nositelů ohně“ a opojení životem
Prostředí románu je navýsost městské: „nositelé ohně“ si jako vůbec první literární generace v doposud především agrárním Finsku zakládali na tom, že se scházeli v prvních helsinských prosklených kavárnách a připadali si nesmírně urbánně – byl to výraz jejich moderního směřování. V románu se diskutuje o náboženství, filozofii a psychologii, vedou se rozhovory o umění, v nichž lze rozpoznat umělecké debaty z doby nástupu této literární generace – mluví se o moderně, o osobě básníka Koskenniemiho či o volném verši. Mluvit o politice či vlastenectví je ale tabu; od bratrovražedné finské občanské války z roku 1918 ještě neuplynulo tolik času. Jedná se o společnost vyšších kruhů, kde postavy nesou vnější znaky zlaté mládeže: protagonisté se neštítí kupovat kokain od námořníků v přístavu, a ač je ve Finsku zrovna prohibice, vždy dokáží alkohol okamžitě pokoutně sehnat – a pije se hodně. Waltariho hrdinům není nic svaté, ale při hovorech o víře se ukazuje, že jim právě ona schází. Hlavní vlastností hrdinů je nevázanost, pojmy slušnosti a zdvořilosti jsou údajně již zastaralé, v lásku se nevěří, všechny myšlenky již byly vysloveny a nic nového pod sluncem neexistuje; Evropa je na život příliš stará a sama se zahubí. Literární badatelé údajně autorovu prvotinu srovnávají s díly F. S. Fitzgeralda a E. Hemingwaye. V souvislosti s nimi nás může napadnout termín „ztracená generace“, tím spíš, že se děj odehrává v Paříži. Dekorativně melancholické popisy nočního života v různých podnicích a chladných časů pozdě k ránu, kdy hrdinové docházejí k hořkému poznání skutečnosti, se vystupňují právě zde a právě tady také hlavní hrdina „[v] celém těle [cítí] vír velkoměsta, hřích, úpadek a vášeň“ (s. 114).

Tím se dostáváme k největšímu rozporu textu románu: pokolení je sice na jednu stranu ztracené, na stranu druhou ale také žije v jakémsi opojení životem, slepém a intuitivním, a věří v pokrok, příchod nového, lepšího světa, který bude vstřícnější k potřebám lidí. To se projevuje v popisech industrializující se Evropy; při průjezdu Německem vypravěč reflektuje lesy továrních komínů v průmyslových čtvrtích, ocelové mosty a jeřáby, a co teprve v Paříži, popisované jako velmi mezinárodní velkoměsto: „Luxusní biografy, parfémy, cigarety, mýdla, plnicí pera, cestovní kanceláře, to všechno šumělo na reklamách kolem mě“ (s. 110). Vizuální podněty – příval aut, křiklavá světla kin a osvětlené bary – doprovázejí i sluchové vjemy z moderního velkoměsta. Nová, neklidná doba se u Waltariho projevuje v hektické rychlosti. Tempo je patrné už z popisu práce v Hartově redakci, kde se diskutuje o nových rychlostních rekordech vozidel, raketových automobilech či možnostech letů do vesmíru. V Paříži se pijí cizokrajné nápoje, protagonisté touží po dálkách a po exotice. Leitmotivem je červená neonová reklama a je třeba zmínit i nesčetné odkazy na jistou strojovou romantiku: film, rozhlas, motory, vlaky, autobusy, metro, motorky a hlavně „stovky očí aut“.

Hektické tempo strojové romantiky
Strojová romantika v sobě nezahrnuje téměř žádné zpochybnění, žádnou civilizačně kritickou dimenzi, a může působit v podstatě velmi naivně. Zápletka díla s přesunem lokace do Paříže v některých rysech notně připomíná dílo Osamělý (Yksin) z roku 1890 (česky 1912) od jiného finského klasika, Juhaniho Aha. Ahův pohled na aspekty moderní civilizace, ač je jeho román o celých osmatřicet let starší, je ale naopak dost skeptický. O tom nemůže být u Waltariho řeč. Waltari byl údajně nadšen z robotů v R. U. R. (1920), což je velmi zvláštní posun tradiční interpretace Čapkovy hry – autor ji stěží psal proto, aby byl čtenář jejími postavami okouzlen.

O tom, jaké rozměry mělo Waltariho uvažování o rychlosti běhu soudobého života, svědčí postava Bratříčka redaktora Harta, symbolizující „naději lidstva“ a „mládí světa“, mladé pokolení, které vytvoří něco nového. Ten v závěru společně se svou platonickou láskou, která je výrazem mezilidských vztahů nové kategorie, odjíždí na nové motorce na cestu do nejvzdálenějších koutů Finska. Hartova ztracená generace již v tento moment reprezentuje stáří – i když mezi ním a mladším Bratříčkem je rozdíl pouze několika málo let...

Znamená to snad něco jako „Mládí vpřed!“? V rozhovorech postavy skutečně vychvalují kolektivismus, nadhazují možnou inspiraci ruskou revolucí a autoritářstvím různého typu, mj. je zde v souvislosti s tělesnou kulturou pěstovanou v Německu pozitivně zmiňována i rasová hygiena, což lze vysvětlit tím, že se píše teprve rok 1928. Vypravěč nicméně sám přiznává, že předjímání budoucnosti a víra v nový, lepší svět u něj nemá jakékoliv ideologické zakotvení – a ke komunismu se Waltari v budoucnu určitě nepřichýlí. Živá a veselá naivní 20. léta vystřídají 30. léta zasažená hospodářskou krizí a po nich přijde válka – a tím se změní kontext, v němž si bude vyjasňovat své světonázorové pozice.

Velká iluze nepostrádá ani autobiografické motivy a představuje ambivalentní obrázek své doby, nabízející mnohoznačné čtení. Román je možné chápat nikoliv jen jako zachycení popsaných záležitostí, ale i jako účtování s nimi. Je Waltariho velkou iluzí jen ona dívka, či je třeba název románu chápat v širším kontextu? Každopádně, Velká iluze je lehce napsaný, čtenářsky velmi přístupný text, od Waltariho určitě jeden z nejčtivějších. Je výborné, že rejstřík autorových děl dostupných v českém překladu byl doplněn právě o něj.

Několik poznámek k překladu
Překladatelka románu má nyní na svém kontě druhé dílo převedené z finštiny. Na bázi namátkou vybraného úryvku (kapitola III.) porovnaného s originálem lze konstatovat, že některá jazyková řešení jsou celkem zajímavá a neotřelá. Na druhou stranu stylistika je tu a tam poněkud neohebná – což může být věcí názoru. Především se ale překlad místy odchyluje od původního textu. Neuvádím případy, kde jsou odchylky od originálu drobné, neboť se může jednat o (z určitého důvodu) cílené řešení, každopádně však: faktori neznamená „výsledky“ (s. 42), ale v daném kontextu „technický vedoucí tiskárny či sazárny“, tympeä neznamená něco „nudného“, nýbrž „hnusného“ (s. 46), laskea leikkiä není „ukončit hru“, nýbrž „žertovat“ (s. 48; je zajímavé, že na s. 45 je tentýž idiom přeložený správně), přídavné jméno käheä (o hlase) je na jednom místě přeloženo jako „zastřený“, na jiném (na stejné stránce, 49) jako „hřmotný, kvílivý“ – oboje být správně určitě nemůže. Je otázka, zda Hellas odjel taxíkem do parku Kaivopuisto (s. 48) – park to skutečně je, avšak také luxusní rezidenční čtvrť (ve stejném odstavci na téže straně byla jedna věta pochopena přesně opačně, než je její skutečný význam – překladatelku muselo zmást, že věta začíná záporkou Ei). Pokud se chce Hart svého spolustolovníka Korteho v restauraci na něco zeptat a přerušit jeho monolog, asi by česky neřekl „Korte, hej, ...“ (s. 46) – nejsme v diskurzu Divokého západu na způsob „Hej, hombre, tas, nebo zemřeš!“; spíše by řekl něco jako „Jo, Korte, ...“ nebo „Hele, Korte, ...“ (překladatelku zřejmě znovu zmátlo originální Korte, hei, …). Pro odstranění chyb do budoucna bude naprosto nezbytné, aby začínající překladatelce dával zpětnou redaktorskou vazbu zkušenější finštinář, jak je běžná odborná praxe. Román je tak zásadní dílo finského kánonu, že si pečlivý překlad zaslouží, kromě toho je i výše konstatovaný potenciál začínající překladatelky hoden dalšího rozvíjení. Chybami se člověk sice nejlépe učí, ale někdo jej také musí na chyby upozorňovat.

 

© Jan Dlask

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 2786x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce