Všecko se pořád opakuje, a lidé se z toho nepoučí
Stančík, Petr: Andělí vejce

Všecko se pořád opakuje, a lidé se z toho nepoučí

Děj plný letmých slovních hříček plyne tak rychle, že četba nejde zastavit. Petr Stančík drží realitu pevně za vlasy a tahá a tahá. Nikdy ale nepřetáhne, a tak nabízí uvěřitelně neuvěřitelný příběh odehrávající se na konci 19. a ve 20. století, až do 12. května 1945, přesně do 18:23. Nechybí vstřícní duchové, rituály žní ani podivná sekta kýchavců.

Také máte prapradědečka, který za svůj život zvládl více než celý zbytek vašeho rodokmenu dohromady? Pak je kniha Andělí vejce právě pro vás. Seznámí vás s Augustinem Hnátem, esoterickým hrdinou selského rozumu, kterému místo hlavy narostlo andělí vejce. Vyhrál tak bitvu u Zborova, logickými otázkami dovedl k šílenství nejednoho katolického kněze, vymyslel báječné nekonečnítko, za kmotra mu šel místní blázen, a když se nudil ve škole, dokázal vysunovat svou duši z těla. Pálil tu nejjemnější pálenku dle rad starého ducha Smila, byl tvrdší než nejtvrdší jádro pražských dekadentů a československých legií a dosud peče ten nejlepší chléb široko daleko.

Čas se ve vyprávění natahuje a zdánlivě poklidný den 12. května roku 1945 je prodchnut příběhem Augustinova života – od narození téměř vzdorného přes základní školu, studia a vojnu až k manželství, dětem a stáří i neodvratně tragickému konci. Kniha představuje jakousi rodovou kroniku mužství, kde se tajemství dokonalého kvásku na chleba dědí. „Do tajemství chleba se zasvěcovalo ob generaci, dědeček vnuka a ten, když se po letech sám stal dědečkem, zase svého vnuka, otcové pauzírovali.“ Přináší svědectví o venkovské ukrutnosti i krásných rituálech žní. Zároveň je též mozaikou bizarních epizodických příběhů; obzvláště vynalézavý je Petr Stančík ve vykreslování jedinečných smrtí a sebevražd. Nečekejte čtení bez občasného trnutí v zádech – již na druhé straně budete svědky drásající smrti Augustinova staršího bratra, kterou má na svědomí jeho vlastní otec, a to z pouhé chamtivosti.

Vesnická kronika se mění v městský román, pak ve válečný deník až k memoárům. Stančík uchvacuje sebevědomým jazykovým projevem plným hříček, které nestaví na odiv, naopak, kupí je vedle sebe jako by nic. Neupozorňuje, nehuláká: koukněte, jak já to se slovy umím. Tu nechá příběh znít v daktylském hexametru, tu vloží něžně bázlivé verše. Augustina s příjmením Hnát vybaví hned třinácti prsty, katolického kněze pojmenuje otec Bumbrlík a chlípný závorář s astrálními schopnostmi se v textu pyšní jménem Obřík. Býk, který je poníženým služebníkem diktátorského králíka, zas slyší na jméno Satan. Něžný humor a drastické lidské osudy se proplétají koncem 19. století a počátkem toho 20. a potvrzují až dotíravě častá slova babičky Rozálie: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“

První třetina knihy vás nenechá odpočinout a možná se budete během čtení smát nahlas i na veřejnosti. V okamžiku, kdy se Hnát dostane do Prahy na studia, přichází však nejslabší část knihy. Řekněme, že kulturní mystifikaci Stančík ještě nemá v malíku. Se svými literárními dovednostmi by si mohl pro posměch zvolit těžšího soupeře než uzoufané pražské dekadenty. Ani hru se jmény tak vděčnými k legráckám nedovedl k obvyklé dokonalosti (přejmenovat Arnošta Procházku na Výleta opravdu není vrcholem invence). Důvtip a humor se do vyprávění o Augustinovi opět navrací s léty vojny a legií a vydrží až do konce. Pro mnohé bude zklamáním i samotná pointa, ke které příběh pomalu spěje. Je jen přirozeným vyústěním vývoje, nic nenarušuje, nepřináší a neosvětluje. Tak jako lidé, kteří se nikdy nepoučí z historie.

Největší síla celé knihy ale nevězí ve vypravovaném příběhu, který sám od sebe až tak nápaditý není, ale v drobných pokladech, které čtenář potká na cestě. Mnohých si navíc všimne až po druhém nebo třetím ohledání – ať už jsou to jazykové hříčky, lidová filozofie, eschatologické úvahy, kulturní narážky, sondy do dětské duše, řešení velkých otázek historie, nebo účinná střelba do vlastních řad. Každý si v knize najde své – ponaučení o hmotě světa nebo třeba víru, že duše při kýchnutí opouští tělo, aby se mohla poradit s Bohem.

Minimalistická kniha s bílým vejcem na obálce se pyšní přebalem, na němž je fotografie krajíce chleba s vyjedenou střídkou od Jiřího Stacha. Sama o sobě působí poněkud hororově, ale po přečtení knihy zjistíte, že jí padne jako ulitá. A dobře ilustruje další slova babičky Rozálie: „Podle chleba poznáš seba.“

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Druhé město, Brno, 2016, 200 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse