Vosganian, Varujan: Kniha šepotů

Vosganian, Varujan
Kniha šepotů

recenze beletrie zahraniční

V pestrém a barvitém vyprávění pamětníků, příslušníků arménské diaspory v Rumunsku, se mísí tragično s fantazií. Se syrovou otevřeností jsou tu však popsány i ty nejsmutnější kapitoly dějin arménského národa ve 20. století.

O čem se jen šeptá
Varujan Vosganian
: Kniha šepotů. Přel. Jarmila Horáková, Havran, Praha, 2015, 438 s.

Kniha šepotů je přeložena z rumunštiny, její autor však příslušník národa, který má jednu z největších diaspor na světě – Arménů. Varujan Vosganian se narodil r. 1958 v rumunské Craiově v rodině, která uprchla před genocidou z tehdejší osmanské říše: jeho prarodiče z otcovy strany odešli z Istanbulu do rumunského Focşani. Stal se předním ekonomem a vedle próz je autorem několika knih pojednávajících o ekonomických tématech, od revoluce v r. 1989 se aktivně věnuje politice, opakovaně byl ministrem hospodářství, dvakrát zvolen poslancem a rovněž dvakrát senátorem za Jasy.

Kniha šepotů má bezesporu do značné míry autobiografický základ. Otázkou je, do jaké. Vypravěč neustále protkává děj textovými signály, které naznačují, že je totožný se skutečným Varujanem Vosganianem, a navíc v knize vystupuje jako spisovatel, který píše Knihu šepotů a své psaní zároveň reflektuje, což je postup, který už trochu připomíná figuru nekonečného zrcadlení subjektů, tzv. mise en abyme. Ale to není jediná literární zvláštnost, kterou se text vyznačuje, a ani na sebe nijak rušivě nestrhává pozornost – spíše než jako literátská libůstka to působí jako zpochybňování, které nás nutí klást si otázku, co to vlastně čteme: Vosganianův životopis, nebo román volně inspirovaný skutečnými událostmi?

V první části totiž je tkáň textu tvořena příběhy jednotlivých postav, příslušníků arménské komunity v rumunském Focşani, kteří – možná – skutečně existovali. Je tu vypravěčův dědeček Garabet a další muži, kterými je obklopen, a jejich neuvěřitelné příběhy. Strýček Simon, který se nechal nalákat k repatriaci do mezitím sovětské Arménské SSR, aby pak posílal domů dopisy, v nichž oklamává cenzuru zmínkami o jistém panu Zůstaňtedomianovi. Švec Mesia Khacerian, který se stane důstojníkem rumunské Securitate, a Ervant Hovnanian, jenž se po letech zubožený navrátí ze sibiřského gulagu. Harutiun Khântirian, který v Bukurešti udržuje konzulát již neexistující nezávislé Arménie a pečlivě opatruje úřední razítka, která nemají žádnou platnost. A další a další. Vzpomínky a vyprávění dědečků setkávajících se u kávy a chalvy na zahradě arménského kostela představují barvitou změť motivů, které působí dojemně a fantastická složka se v nich setkává s tragickou způsobem, který připomíná až magický realismus.

Jestliže se v této souvislosti zmiňujeme o tkáni, má to svůj důvod. Tato část románu je skutečně komponovaná jako svého druhu tkáň či tříšť (jak tento typ kompozice nazývá Daniela Hodrová). Příběhy se odvíjejí v relativní úplnosti, avšak navzájem se prolínají a proplétají, jednotlivé postavy mizí a zase se objevují jako ponorné řeky. Spíše než snažit se udržet pozornost a vyznat se v mnohoúhelníku hrdinů s pohádkově znějícími jmény je čtenářsky vděčnější nechat se unášet rytmem vyprávění. A ovšem obrazy (a vůněmi a chutěmi, chtělo by se dodat, protože techniku líčení Vosganian ovládá mistrovsky) orientálních, ruských i evropských reálií, v jejichž kulisách se příběhy odehrávají.

Na rozdíl od těchto pitoreskností, u nichž autor umně proplouvá mezi realitou a fikcí, tragická stránka arménských dějin je půdou, na které čtenáři ohledně míry fikce neponechává pro pochybnosti téměř žádný prostor. Turecká genocida arménského národa, v Knize šepotů popsaná brutálně dokumentárním stylem, je historicky prokázaná skutečnost. Osmanská říše v letech 1915–1918 systematicky a s neslýchanou krutostí vyvraždila 1,5 milionu Arménů a dnes na východě Turecka najdeme obrovské oblasti, které byly kdysi obydlené Armény, ale nemluví se zde o tom. Jako genocidu ji oficiálně uznalo 11 států (mezi nimi Polsko a Slovensko, v Česku zůstáváme, jak je už snad i tradice, na půl cestě – prohlášení parlamentu nemá tu správnou mezinárodní diplomatickou váhu). Jako téma vešla arménská genocida do beletrie především v románu Čtyřicet dnů (1933) od Franze Werfela, z poslední doby lze připomenout také román Pohádka o poslední myšlence Edgara Hilsenratha (česky 2004). Málo se ale ví, že o těchto děsivých událostech měli už krátce po jejich skončení k dispozici svědectví i čeští čtenáři: v roce 1923 o nich vydal knihu Hrůzy východu autor cestopisů Karel Hansa, který dokonce po návratu zorganizoval humanitární pomoc Arménům. Stejně tak je historickým faktem v Knize šepotů popsaná „operace Nemesis“, nazvaná příznačně podle bohyně pomsty, při které byli někteří strůjci arménské genocidy zlikvidováni atentáty. Samotné vraždění během pochodů smrti z Anatolie do syrské pouště je v knize vylíčeno – na rozdíl od vzpomínkových pasáží – s děsivou syrovostí, a sice v podobě sedmi „kruhů smrti“, kterými čtenář společně s postavami navzdory všemu projde, ale po těch několika desítkách stran zapochybuje o tom, zda se narodil na správné planetě, a na nějakou dobu ztratí chuť spatřit ještě někdy jakoukoli lidskou bytost.

Název Kniha šepotů je odvozen od faktu, že se její děje odehrávají vesměs v dobách krajně nepříznivých a nejistých, v dobách, kdy je dobré dávat si pozor na jazyk a o některých věcech jen šeptat. Takové zkušenosti se národu, který musí „volit nikoli mezi přáteli a nepřáteli, ale mezi nepřítelem, s nímž se spojí, a nepřítelem, proti němuž budou bojovat“ (170), ve 20. století dostalo vrchovatě. Nepíše se tu jen o arménském „holocaustu“, prostor dostanou i jiné historické peripetie – úděl vyhnanců v komunistickém Rumunsku (scéna kolektivizace vesnice, na kterou si Ceauşescovi vykonavatelé moci přivezou hned tanky), výjevy ze sibiřského gulagu apod. Rozdíl je ovšem v tónu. Tyto ostatní scény jsou popisovány s určitým laskavým humorem, takže se například lze dočíst, že: „Na státní svátek 23. srpna zlevnilo máslo o pět banů. Podstatné bylo, že se nedalo nikde koupit“ (80). Vybízí to k paralele s lágrovou literaturou židovských autorů, mezi jejíž znaky patří, že přeživší čelí nelidskosti smíchem a s hrůzami holocaustu bojují tím, že se jim vysmívají. Arménská senzibilita je jiná. Zdůrazňuje masový, bezejmenný charakter obětí, které končí v hromadných hrobech podél stezek karavan, zatímco židovští vězni měli aspoň vytetovaná čísla (sic!). Smrt a utrpení jsou přítomné jako neoddělitelná součást existence, přirovnávaná k samotnému jádru bytí, před kterým už lze pouze utichnout.

Ale dosti podobných komparací, není úkolem knižní recenze hodnotit historické události. Rozhodně to však je jedním z úkolů dobré literatury. Kniha šepotů nabízí nejen další originální pohled na arménskou genocidu, ale také originální pohled na možnosti jejího literárního zachycení: autorovo rozkročení mezi uvěřitelností a neuvěřitelností vposledku platí nejen pro fabulace dědečka Garabeta a jeho přátel, ale i pro – neuvěřitelně – tragický osud národa, ke kterému patří. Kniha šepotů představuje poučené, kultivované psaní o tématu, o kterém by se nemělo mluvit jen šeptem.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%čtenáři

zhlédnuto 1642x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce