Baume, Sara: Jasno lepo podstín zhyna

Baume, Sara
Jasno lepo podstín zhyna

recenze beletrie zahraniční

Nadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm zpracovává témata sociálního vyloučení, osamělosti a hledání spřízněné duše, kterou hlavní hrdina románu nachází v týraném psovi, jenž má obdobné životní zkušenosti jako on sám.

O životě na okraji lidské i psí společnosti
Sara Baume
: Jasno lepo podstín zhyna. Přel. Alice Hyrmanová McElveen, Euromedia – Odeon, Praha, 2016, 264 s.

Sara Baume (nar. 1984) vyrostla na venkově ve východní části irského hrabství Cork, ke kterému si vytvořila úzký vztah a po studiu krásných umění na Dun Laoghaire Institute of Art, Design and Technology a tvůrčího psaní na dublinské Trinity College se do tohoto specifického prostředí opět vrátila. Usadila se svým přítelem a psem, kterého si osvojila z útulku, v pobřežní vesnici Whitegate, kde se však, jak sama uvádí v mnohých rozhovorech, zpočátku cítila velmi osamělá a vyloučená se zdejší komunity, do níž je těžké proniknout. Tuto zkušenost, pocit osamění a vyloučení ze společnosti, autorka promítla do svého prvního románu Jasno lepo podstín zhyna (Spill Simmer Falter Wither), vydaného malým irským nakladatelstvím v roce 2015. Letos na podzim se tento román, který byl v roce 2015 mimo jiné čtenáři nominován na cenu Guardian First Book Award, dočkal skvělého českého překladu, vyhotoveného Alicí Hyrmanovou McElveen.

Hlavní postavou románu je sedmapadesátiletý Ray, žijící na irském pobřeží v lososově růžovém domku, zděděném po otci. Rayova matka zemřela ještě v době, kdy byl batole, a tak byl vychováván, nebo spíše nevychováván, svým otcem, který chlapce záměrně držel stranou od jeho vrstevníků a okolního světa a neustále mu podsouval, že je divný, ba dokonce retardovaný. Ray tedy nikdy nechodil do školy, číst ho naučila sousedka a z nedostatku otcovy lásky a pozornosti a sociálního kontaktu si vytvořil vlastní, poněkud úsměvný svět a také představu o tom, že do okolního světa nepatří a každý se mu raději vyhýbá: „Ať jdu kam jdu, všude jako bych měl na sobě skafandr, který mě od ostatních odděluje. Takový veliký lesklý skafandr vcelku, pod kterým není vidět, jak malý a nezajímavý si připadám. Já vím, že ho nevidíš; ani já ho nevidím, ale když si tak po ulici dusám, pajdám a mávám rukama, tak i dospělí chlapi sestoupí z chodníku, aby se o můj neviditelný skafandr nemuseli otřít. Když čekám v supermarketu u pokladny, pokladní si honem zazvoní o záskok a odejde na záchod.“

Jednoho dne však Ray uvidí za výlohou obchodu inzerát sdělující, že místní útulek daruje psy, a padne mu do oka kříženec neurčitého původu, který vypadá podobně odstrčeně jako on sám. Hrdina se rozhodne. Že si ho osvojí. Z Rayova lososově růžového domku tak rázem přestává být samotka, jak svému bydlišti sám přezdívá, a Ray si postupně buduje první úzký vztah v životě, pouze se nejedná o vztah s druhým člověkem, ale s v minulosti týraným a podobně citově deprivovaným psem Jednookem. Ray k Jednooku velmi přilne, pociťuje, jak moc jsou si jejich osudy podobné, a dokonce se mu zdají sny, ve kterých se ve svého psa proměňuje a zakouší, co si dříve musel vytrpět. Přestože si Jednooko ke svému pánovi vybuduje důvěru a je k němu vlídný, vůči svému okolí nadále zůstává velmi nevraživý. To vyústí v několik nepříjemných a nebezpečných incidentů, vedoucích k Rayovu rozhodnutí utéct spolu s Jednookem z lososově růžového domku a vydat se na cestu autem křížem krážem po Irsku. V druhé polovině se tak z románu stává spíše jakýsi román na cestě, jejíž cíl je nejasný a nakonec překvapivý.

Jak autorka uvádí v rozhovoru pro deník Guardian, román je do velké míry inspirován jejím životem: „Myslím, že je to autobiografické – jedná se o smyšlený životopis mého psa, v kterém on je však jediná skutečná postava. Pocházím z irského venkova, ale odjela jsem do Dublinu, jakmile jsem na to byla dostatečně stará. Když mi začalo táhnout na třicet, přestěhovala jsem se zpátky na venkov – nemohli jsme si jiné bydlení dovolit, a tak jsme se rozhodli přestěhovat do polorozpadlé barabizny na břehu moře. Když jsme tak učinili, nebylo to takové, jaké jsme očekávali, a navíc se z našeho psa vyklubal šílenec. Kniha se tedy zrodila právě z toho.“ V jiném rozhovoru zase autorka prozrazuje, že všechny Rayovy pochyby o sobě, pocit vyloučení a osamění vlastně představují její vlastní, avšak do velké míry vyhrocené pocity izolace po přestěhování zpět na irský venkov. Baume měla potřebu tyto pocity ve svém prvním románu sdělit, jen bylo nutné nalézt správnou postavu, z jejíž perspektivy by byly věrohodnější než z pohledu ani ne třicetileté mladé ženy.

Celý román tak vypráví Ray, který však nemluví přímo ke čtenářům, ale svůj životní příběh svěřuje právě svému psovi. Tímto způsobem se nedozvídáme pouze o Rayově nešťastném dětství, ale máme možnost provázet dvojici téměř hodinu za hodinou, jelikož Rayův monolog je nepřetržitý. Samotná volba formy vyprávění umocňuje autorčin záměr vylíčit Raye jako izolovaného nešťastného muže, protože jeho neustálé promluvy k Jednooku, jež se nikdy nemohou stát dialogem, vyvolávají ve čtenáři úzkostné pocity. Jednooko tak slouží Rayovi jako náhražka za konverzačního společníka a samotné autorce jako způsob, jak se vyhnout klasickému vyprávění v první osobě, kdy hlavní hrdina mluví přímo ke čtenáři.

Román však není pozoruhodný pouze formou vyprávění, ale také formálním uspořádáním a jazykem. Název románu předesílá strukturu knihy – čtyři kapitoly, rozdělené podle ročních období, uvedené prologem a završené epilogem. Tím, že autorka jednotlivá pojmenování pro jaro, léto, podzim a zimu zaměňuje za slova, která již svým významem částečně popisují dané roční období, čtenářům také dopředu naznačuje dějovou linku románu. Záměrné zkomolení tradičně zavedených pojmenování pro jednotlivá roční období může mít své vysvětlení také v Rayově letmé poznámce související se stíráním rozdílů mezi jednotlivými obdobími: „Připadá mi, že když jsem byl malý kluk, bývaly roční doby nějak opravdovější než teď.“ Autorčina jazyková hra samozřejmě působí problém při překladu titulu románu do jiného jazyka, avšak Hyrmanové McElveen se podařilo najít elegantní řešení, aby název románu do značné míry fungoval stejně jako v angličtině.

Jak překladatelka uvádí v doslovu, román připomene klasickou hudební skladbu nejen svou strukturou, ale i opakováním jednotlivým motivů, dokonce i celých vět nebo pasáží v totožné nebo pozměněné formě. Opakující se pasáže tak fungují jako refrén, udávající rámec románu, a celý text působí harmonicky jako dobře promyšlený notový part. Jak překladatelka dále dodává, Baume si záměrně hraje i s rytmem vět a využívá poetické figury, hojně například aliteraci. Formální harmonie celého textu jde ruku v ruce s velmi jemným poetickým vyprávěním a lyrickými pasážemi popisujícími krajinu irského pobřeží. Baume se však věnuje i zcela prozaickým detailům každodenního života, jako by pro ni žádný předmět nebyl obyčejný.

Autorčiny pozorovatelské schopnosti a jejich uplatnění při psaní jsou znatelné také z toho, jak nenuceně v románu popisuje irskou realitu. V žádném případě se u Jasna lepa podstínu zhyny nejedná o snahu vylíčit současný život v Irsku, přesto by však patrně každý poznal, kde se román odehrává, podle dostatečně nápadných indicií, jako jsou stylové polské kadeřnictví v Rayově domku, sevřená vesnická komunita, která mezi sebe pustí jen vybrané, úzké asfaltové silničky vedoucí kdovíkam, splývající rozdíly mezi ročními obdobími, ustavičné bušení deště dopadajícího na okna, pejskaři vybíhající po práci na svou obvyklou trasu, obliba levného českého piva nebo nevkusné okázale působící rodinné vily nastavěné na okrajích měst a vesnic.

Baume v rozhovoru pro internetový magazín Totally Dublin uvádí, že ve svém ročníku programu tvůrčího psaní rozhodně nepatřila k nejlepším, ale spíše k průměrným studentům a nikdy si nemyslela, že bude mezi nimi první, komu vyjde debutový román. Sepsání Jasna lepa podstínu zhyny totiž nebyl žádný projekt, který by autorka nosila dlouho v hlavě, ale spíše intuitivní práce, k níž jí zavdaly impuls změny v životě a hlavně její pes Wink, též zmíněný v závěrečném poděkování. Nutno dodat, že se autorce sázka na autobiografickou kartu vyplatila, ačkoli to v současné literatuře – a u podobně mladých autorů – není až tak běžné.

Na románu je patrně nejcennější a nejpůsobivější, jak autorka popisuje Rayovy pocity a myšlenky, které se navíc zrcadlí a znásobují v postavě týraného psa. Čtenář se totiž velmi dobře dokáže vžít do jeho role a uvědomí si, že podobné pocity patrně sdílí více lidí, než si myslí, nebo že se dokonce někdy týkají i jeho samotného. Silný čtenářský zážitek je navíc ještě umocněn potěšením z vytříbeného jazyka, jímž je román napsán a který se překladatelce románu podařilo skvěle a velmi citlivě převést i do češtiny, ať už se jedná o již výše zmíněnou melodičnost vět, která je pro autorku příznačná, nebo o velmi pestrou slovní zásobu – jen málokdy se v překladu současného autora v rámci jedné strany textu setkáme se slovy jako čmuchalové, udatnost, štamprle, slípka, snáz a dědouš.

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Gulzan, 06.03.2017 18:17
Baume, Sara: Jasno lepo podstín zhyna
Skvělá kniha!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   79%čtenáři

zhlédnuto 2367x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce