Cauwelaert, Didier van: Důvěrný deník stromu

Cauwelaert, Didier van
Důvěrný deník stromu

recenze beletrie zahraniční

Cauwelaertův román, jenž variuje archetypální příběh o vině a vykoupení, lze ocenit především jako popularizaci vědeckých poznatků a jejich tvořivé domýšlení. Z čistě literárního hlediska však vykazuje jisté nedostatky.

Životopis jednoho stromu
Didier van Cauwelaert
: Důvěrný deník stromu. Přel. Tomáš Kybal, Garamond, Praha, 2015, 173 s.

Jak rostliny vycházejí se svými sousedy nebo jak se rozhodují, kde zakoření? Mají vlastní individualitu a emoce? Z čeho se skládá jejich vědomí? Jak reagují na okolí? To jsou otázky, které donedávna promýšleli buďto autoři fantasy literatury (viz Tolkienovi enti), nebo psavci zařazovaní do souhrnné přihrádky „new age“.

Postupně však přibývá vědců, kteří se seriózně zabývají „chováním rostlin“. Tyto výzkumy u nás provádí a třeba v Meteoru popularizuje Fatima Cvrčková. Proč si většina z nás neumí představit rostliny jako tvory, kteří se nějak „chovají“, souvisí podle ní s tím, že se v našem časovém a prostorovém měřítku nehýbou. „Ale když vezmete mikroskop, tak se tam toho vrtí docela dost. Nebo když natočíte rostlinu časosběrnou kamerou, tak také uvidíte zřetelný pohyb, například sklápění listů nebo růstové ovíjivé pohyby,“ upozorňuje Cvrčková. Cosi jako záblesky rozumného jednání či uvědomění vědci shledávají například v tom, že kořeny rostlin oddělených z jednoho trsu se po porušení fyzického spojení začnou chovat jako konkurenti. Překvapivě „moudře“ rostliny reagují také na různé druhy stínů. „Rostlina pozná velmi spolehlivě stín vržený neživým předmětem od stínu vrženého listem jiné rostliny,“ tvrdí Cvrčková. Stín vržený listovím je totiž ochuzen o vlnové délky červeného světla, které je absorbováno chlorofylem. Pokud jí stíní jiná rostlina, je třeba rychle reagovat: buď urůst, nebo co nejdřív odplodit. Podobně prý rostliny vnímají délku dne, podle ní se rozhodují, zda pokvetou, nebo ne. Typickým příkladem jsou podle Fatimy Cvrčkové ředkvičky. Ty má smysl „sít na jaře a potom až po slunovratu, kdy už se dny zkracují. Jen tehdy si ukládají zásoby do ředkvičkových kořenů.“

Podle nedávno vydané knihy Tajný život stromů (Das geheime Leben der Bäume, 2015, č. 2016) od lesníka Petera Wohllebena mají stromy paměť, předávají si informace, pociťují bolest. Disponují prý také vlastním „sociálním systémem“ podporujícím slabší a oslabené jedince, rozlišují se přitom do jakýchsi „společenských tříd“ podle míry sounáležitosti, takže některé pařezy po vyvrácení kmenu brzy odumřou a ztrouchnivějí, kdežto jiné jsou ostatními živými stromy nadále vyživovány i po staletí. Autor přiznává, že o stromech samozřejmě zdaleka nevíme vše, proto vyzývá návštěvníky lesů, aby při procházkách popouštěli uzdu fantazii: možná tak nebudou daleko od skutečnosti.

Rakovina květů
Svou imaginaci tímto způsobem zaměstnal francouzský spisovatel belgického původu Didier van Cauwelaert (nar. 1960), autor dlouhé řady děl (za román Bez zpátečního lístku, Un aller simple, 1994, č. 1996, dostal Goncourtovu cenu). Vznikl tak román Důvěrný deník stromu (Le Journal intime dʼun arbre, 2011). Jeho vypravěčem je Tristan, třísetletý ovocný strom – konkrétně hrušeň. Vysazen byl v době panování francouzského krále Ludvíka XV., přesazen kvůli aféře s královskými levobočky, následně zažil četné pohnuté dějinné události: náboženské války, Velkou francouzskou revoluci, Dreyfusovu aféru i okupaci Francie. Projel jím blesk a vzniklá dutina pro venkovany představovala obraz Panny Marie; byl svědkem násilných úmrtí. Všechny rány i dějinné zvraty úspěšně překonával (a vzpomínky ukládal hluboko v sobě), osudným se mu stalo až minitornádo, které statný kmen vyvrátilo. Díky poutům s vybranými lidskými jedinci však Tristan žije dál: „Třemi staletími strávenými vedle vás jsem prosákl vašimi různými způsoby nahlížení na onen svět. Odmítání, úzkost, morbidní přitažlivost, snaha zapomenout, utrpení – anebo iluze věčnosti skrze vášeň, náboženství, umění, zhýralství…“ Většinou si „svoje“ lidi oblíbil, ovšem někdy mu mentální svět, do nějž nedobrovolně pronikl, byl natolik vzdálený, že jej chtěl rychle opustit – což je trochu na pováženou vzhledem k tomu, že strom prý „v zásadě nemá jiné pocity než ty, které jsou mu svěřeny“.

Cauwelaert dobře zná soudobé výzkumy inteligence stromů, které příležitostně zmiňuje (například andské palmy, jež se „vlastní vůlí“ přemisťují tak, že vytvářejí vzdušné kořeny a ty je v případě potřeby přetáhnou na místo s lepším osluněním). Coby beletrista ovšem zachází dále, než celkem krotké vědecké hypotézy. Neuchyluje se ke stromovým vílám ani lidským duším zakletým ve stromech, čímž by se jeho kniha začala blížit pohádce či – v tomto případě – spíše lidové baladě. Svůj strom pojímá jako projekční plátno nebo vakuum nasávající lidské emoce. Je to přitom bytost, abychom tak řekli, ekologicky uvědomělá. Nejde jí totiž o zachování sebe sama, nýbrž o přetrvání celého ekosystému: „Všechny lidské pocity, které se na mě navázaly od chvíle, co mě zasadili, mi nikdy neposkytly žádné skutečné informace o mně samém. Předně, co to je ‚já‘ stromu? Pud sebezáchovy, síla růstu, empatie s okolím, boje o prostor a mezidruhové střety, znalost spojenců, příživníků, škůdců a z toho plynoucí aktivita? Anebo prostá nákaza vaším egem? […] Strom nezná jiné emoce než ty, které zachytí. Necítí jinou úzkost než předtuchu bouří, požárů, sucha a dřevorubců. Ale tahle úzkost, kterou máme společnou se zvířaty, nemá stejný původ jako ta vaše. My nejsme posedlí ztrátou nás samých, ale porušením harmonie. Koncem obcování s ptáky, hmyzem, houbami, zahradníky, básníky; koncem vzájemného působení pojícího nás se sluncem, měsícem, větrem, deštěm… Umírající strom má starost o to, co ho nahradí. Potřebu, aby byly zajištěny jeho funkce, aby někdo převzal jeho roli, aby prázdno, které po něm bude, něco zaplnilo. Toť vše.“ V Cauwelaertově podání jde také o učenlivé stvoření, které dokáže od botaniků, s nimiž přijde do styku, získávat informace pro vlastní sebepochopení.

Tristan je empatický, dokáže dávat energii i diagnostikovat nemoci. Zároveň má i cosi jako vlastní vůli a moc ovlivňovat osudy lidí kolem sebe. Mnohým jako by přinášel neštěstí, setkání s ním je pro ně osudové a zhusta tragické. Muže, který později zemře zadušen jeho kouřem, kupříkladu nabíjí energií a rozpoznává a léčí jeho zhoubnou nemoc: „Když se na mě tiskl, aby se nabil, odebíral jsem mu stejně energie, jako on žádal ode mě: to je princip výměny mezi našimi druhy, ale vždy přijde okamžik, kdy lidskou bytost už nejde dobít… Jak se o mě opíral, cítil jsem sršení jeho buněk. Stejnou nespoutanou přemíru energie, jež nás vede k tomu, že s blížící se smrtí rozkveteme s desetinásobnou silou, abychom zvýšili šance na rozmnožení. Rakovina květů. Ale jeho organismus bojoval a nevěděl o tom; objevili mu jen nějakou srdeční slabost a já byl jediný, kdo si všiml poruchy, kterou jsem se pokoušel dotykem s ním zpomalit stimulací toho, čemu on říká protilátky.“

Stromová láska na dálku, láska dělná
Tristan v románu nevystupuje osamělý, jeho partnerkou je pochopitelně hrušeň jménem Isolda. Jejich citové pouto ovšem není nijak silné a vztah se odehrává jaksi na dálku. Tristanova smrt družce spíše prospěje: „Stromy si mezi sebou navzájem nescházejí; z nepřítomnosti svého bližního se živí. Ona beze mě bude mít víc slunce, víc vody, víc místa. Pokud jde o její opylování, včely budou muset letět delší cestu, to je všechno. První hrušně poblíž jsou zmučené zajatkyně udržované ostnatými dráty za vesnickou školou, které mají mnohem bohatší pyl než já. Isolda na tom vydělá. Příroda ovlivňuje básníky, ale naopak je to vzácné: dostat jména Tristan a Isolda z nás žádný pár neudělalo.“ I lidské postavy se v románu vyskytují jaksi v párech, přičemž sexuální přitažlivost i její ukojení je tu jedním z hlavních témat, včetně sexu incestního a homosexuálního. V tomto smyslu jsou i ony ve své fyzické existenci hluboce vtaženy do přírodního dění, jsou jeho nedílnou součástí.

Úderem blesku se strom stal nedotknutelným, požehnaným, posvátným. Sám přitom není žádného vyznání: v hlubinné paměti uchovává bestiální vraždění ve jménu tolika odlišných ideologií a věr, že je k nim všem nanejvýš skeptický. Pojem „réligion“ vnímá autor v etymologickém smyslu, k němuž však přidává ekologickou interpretaci ve smyslu vytváření vazeb a vzájemného působení mezi různými formami života.

Cauwelaertova kniha není formálně příliš vynalézavá, variuje archetypální příběh o vině a vykoupení a až v závěru se čtenář dozví, proč náš strom k sobě stále přivolával dramata a čeho bylo zapotřebí k očištění prvotního zločinu. Hlavní hrdina se pak může oddat osudu mrtvého stromu a konečně se osvobodit od lidské paměti. Do knihy se silně promítá nejen soudobé vědecké bádání, jak jsme naznačili v úvodu, ale také westernizované šamanství či aktuální politická a ekologická témata, jako je boj proti moci nadnárodních firem. V rámci fiktivního – a v tomto smyslu i zatím silně utopického – světa je dokonce schválena Deklarace o právech stromu. O to se zaslouží syn evropské matky narozený a vyrůstající v divočině u jihoamerických indiánů, který pak zázračně (a velmi nepravděpodobně) vystuduje několik zahraničních univerzit, v soudních sporech porazí zlé ropné společnosti a zachraňuje před nimi amazonské pralesy…

Z české literatury by se román dal nejspíše přirovnat ke knize Borovice (1925) od Jana Vrby (1889–1961), původně lesníka. Ta chronologicky líčí dramatický příběh stromu od prvotní šišky přes vzklíčení a růst až po zánik za divoké bouře. Jde o jedince neskutečně dlouhověkého (či spíš o alegorii stromu), který byl svědkem života neolitických lidí i těch ve dvacátém století, zažívaje přitom zlomky událostí, jež daly vzniknout základním mýtům, jako je ten o Herkulovi či o Ježíšově narození. Život stromu se tak v knize prolíná s vývojem celého lidského rodu. Všichni jsou totiž spojeni zákonem „dělné lásky“, který tajemným řetězcem poutá vše živé od podzemní plísně až k orlu v oblacích. Vrbův pohled je přitom nezakrytě antropomorfický, jeho borovice má podobné emoce jako lidé: „Bylo borovičce jako mladému děvčeti, které jde samo po pěšince a pojednou ucítí v týle pohled mužských očí.“ Autorovo lesnické vzdělání i dobová perspektiva se v knize projevují například v tom, že vypravěč jasně rozlišuje mezi „užitečnými“ a škodlivými druhy stromů i zvířat a les nepojímá jako komplexní ekosystém, v němž má každá živá bytost nezastupitelné místo.

Cauwelaertův text vnikl ve zcela jiné době, v době vzrůstajícího environmentálního povědomí, kdy úspěch slaví filmy opěvující mimozemské civilizace, jež neztratily kontakt s přírodou a zvláště se „svými“ stromy (Avatar), nebo knihy, kde je v duchu „teorie Gaia“ celá Země alegoricky pojata jako jeden velký strom (Tobiáš Lolness).

Důvěrný deník stromu můžeme ocenit jako popularizaci vědeckých poznatků a jejich tvořivé domýšlení, jako román však vykazuje jisté nedostatky a nedomyšlenosti; skloubit volnou fabulaci s ekologickou agitací není snadné. Vědecké poznatky o životě rostlin jsou dnes navíc natolik překvapivé, že mohou působit fantastičtěji než kreace spisovatelů.

 

Na podobné téma:
Šmajs, Josef: Aby Země nebyla jen hrobem

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1431x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce