Lenderová, Milena: K hříchu i k modlitbě

Lenderová, Milena
K hříchu i k modlitbě

recenze historie

Lenderová poskytuje poutavý vhled do časů našich prapraprababiček a jejich předků. Jejich nelehké osudy umí podat sugestivně a v hutné zkratce. Text je psán srozumitelně a čtivě, s velkou erudicí, ale i životní zkušeností, které autorku vedou nejen k jisté shovívavosti k tehdejším výstřelkům, ale i pokoře.

Pestrý obraz „ženského“ předminulého století
Milena Lenderová
: K hříchu i k modlitbě. Žena devatenáctého století. Karolinum, Praha, 2016, 320 s.

Jaké bylo postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století? Jaké bylo jejich dětství, dospívání, manželství a mateřství? Jak souhrnně popsat jejich vztah k umění? Je pravda, že jedinou oblastí, kterou společnost původně tolerovala jako výdělečnou činnost ženy, byl zpěv či malování? Kdy se konala první ženská stávka? Jak si ženy postupně probojovávaly cestu ke vzdělání a na pracovní trh? Jak se proměňoval ideál ženské krásy či dobové vnímání hygieny? Jak se prostřednictvím ženského ošacení vyjadřovaly politické sympatie? Proč si mnohé Češky pletly kávovou společnost se salónem? Tvorba kterých spisovatelek byla natolik ctnostně didaktická, že si ji vzdělané čtenářky dopřávaly z recese, jen pro pobavení? V jakém smyslu byla v dobových lékařských představách žena stále nemocná? Do kdy byl snubní prsten záležitostí toliko žen?

O tom všem podává zevrubnou zprávu kniha K hříchu i k modlitbě. Žena devatenáctého století od Mileny Lenderové. Ta nedávno vyšla v novém, přepracovaném vydání, protože to první z roku 1999 již bylo rozebrané. Zkušená historička a archivářka v ní využívá rozsáhlých pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Na základě toho podává pestrý obraz „ženského“ předminulého století. Kouzlu oněch písemností z čistě akademického hlediska někdy snad až příliš propadá, když vychvaluje dochované dopisy, že jsou „dojemně krásné; žensky obětavé, laskavé, pravdivé, živé, moudré“. Současně to ale může znamenat, že se svými četnými hrdinkami soucítí a prožívá jejich nelehké osudy, které umí sugestivně a v hutné zkratce podat. A i když na okraj cituje i názor první manželky Josefa II. Isabely Parmské, že muži jsou jen neužitečná zvířata a trubci lidské komunity, nedá se říci, že by česká autorka svým hrdinkám vždy jen „nadržovala“ a tehdejší svět viděla černobíle „protimužsky“. Kupříkladu o Karolině Světlé poznamenává, že citové vakuum v její rodině patrně vzniklo její vinou. V prozkoumaných denících Lenderová – nepřekvapivě – našla i projevy závisti, nespokojenosti, pomluvy; ženy žijící před dvěma stoletími se podle autorky „od nás zas tolik nelišily“.

Do soukromých životů významných českých osobností, od nichž se dochovalo nejvíce písemností, autorka proniká natolik důkladně, že cítí potřebu se za to českým „výtečníkům“ hned v úvodu dokonce omluvit. Na následujících stranách pak čtenáři mohou sledovat například zakladatelku nejslavnějšího českého literárního salonu, noblesní Annu Lauermannovou, jak během války provádí polní pych, aby měla co předložit svým hostům; smutné konce mnoha operních pěvkyň, například Marie Wollnerové (1858–1939), která se ke konci života musela starat o slepice v broumovském klášteře; bigamii slavného českého klasika, jehož manželka zřejmě bez odporu vychovávala děti, které měl její muž s její sestrou...

Autorka s mírným pobavením a podivem líčí názory tehdejších odborníků, kteří kupříkladu zakazovali houpání dětí a sex doporučovali jen jednou či maximálně dvakrát za měsíc. Zároveň ale uznale konstatuje, že jistý katolický kněz sepsavší roku 1832 příručku pro duchovní přistupuje k ženskému cizoložství podobně jako zaměstnanci moderních manželských poraden, v duchu výroku o zatloukání připisovaného M. Plzákovi: „Manželka cizoložná nemá býti přidržována k tomu, aby snad svůj zločin vyjevila muži.“

Autorka nezatajuje, že z dnešního hlediska byly dobové normy chování mnohdy podivné, zvláště co se týká sexuality nebo moci a autority v rámci rodiny. Kupříkladu kdykoli si dívky (z bohatších vrstev) převlékaly košili a zůstaly zlomek minuty nahé, zavřely prý oči a pokřižovaly se. Řada žen tak dospěla, aniž kdy spatřila svůj vlastní pupík. Zároveň je ale Lenderová daleka toho, aby se lidem tehdejší doby vysmívala a líčila je jako naprosté tmáře a zpátečníky. Ukazuje kupříkladu, že i manželství uzavíraná takzvaně z lásky nezřídka končila nešťastně. A pro doplnění obsáhle cituje vyjádření ženy, jíž manžela vybrali rodiče a u které se upřímný cit k choti vyvinul až po svatbě, přičemž realisticky soudila, že by asi nebyla bývala šťastnější, kdyby se vdala podle vlastní volby. A ačkoli se tehdejší lidé v mnoha ohledech chovali exaltovaně a upjatě, rozhodně mnoha z nich nescházel pragmatismus. Tak Lenderová vypráví o nakladateli a knihkupci Janu Hostivítu Pospíšilovi (1785–1868), významném obrozenci a jednom z nejvýznamnějších českých tiskařů 19. století. Tomu přinášely velký zisk texty opěvující spojení vlastenectví s milostným citem. I jeho dcera Marie, krásná, vzdělaná, sama píšící verše, se stala cílem zbožňování mnoha místních vlastenců. I když v některých případech tyto city opětovala, Pospíšil těmto vztahům nepřál a místo toho jí za ženicha vybral Němce, který neuměl ani slova česky. Jak autorka ironicky a snad i trochu drsně uzavírá, „romantický ideál, pro který blouznili vlastenečtí snílkové, porodil manželovi šestnáct dětí, třináct zůstalo na živu“.

Drobná, i když možná trochu schematická kapitolka ovšem čtenáře seznamuje i s obecnějším vývojem ideálu ženské krásy: úzké boky a malá ňadra podle Lenderové preferoval středověk, rokoko i romantismus oslavoval nehmotnou ženu „s kruhy pod očima“, naopak široké boky a bujné poprsí byly více ceněny na počátku novověku a pak od třicátých let 19. století, kdy spolu s rozvojem kulinářství mizí romanticky éterická dívka a vrací se důraz na plnost ženské postavy. Odvrácenou stranou dobového prožívání intimních vztahů a lidské tělesnosti je prostituce. Tu ovšem nechala Lenderová stranou, protože se jí obsáhle věnovala v publikaci Chytila patrola... aneb prostituce za Rakouska i republiky (Karolinum, 2002).

Autorka přibližuje také dobové debaty o ženských dispozicích a údajně předem daném údělu. Proti sobě stály dva protikladné názory. První hájil například Denis Diderot, který tvrdil, že ženy jsou na světě jen kvůli mužskému potěšení a jejich intelekt není možné brát vážně, protože podléhá „zákonu dělohy“. Druhá strana zastávala pojetí, že ženy jsou v podstatě schopné všech mužských aktivit, pokud k tomu dostanou příležitost. Za představitele těchto názorových pozic Lenderová označuje kupříkladu Antoina L. Thomase (1732–1785), což ale pravděpodobně nebyl katolický kněz, jak autorka tvrdí. Druhý názor se přitom u nás prosazoval jen pomalu a se zpožděním, i ženy dlouho zůstávaly velmi konzervativní, většina z nich nadále považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním. Jako první české přívržence feminismu tak autorka paradoxně označuje Karla S. Amerlinga a Vojtěcha Náprstka. A když K. Světlá žádala Ladislava Riegra o podporu ženského vzdělávání a ženské emancipace vůbec, ten ji prý přerušil jízlivou poznámkou, že musí mít neobyčejně zlého manžela, protože šťastně provdané ženy se o emancipaci nestarají.

V některých drobnostech se dá s Lenderovou polemizovat: těžko se asi dá exaktně a nezvratně dokázat „malá náklonnost“ české mentality k filozofování, která by měla být trvalá a neměnná. A když píše o základním křesťanském „dogmatu o méněcennosti žen“,je to asi také trochu diskutabilní: v doslovném (teologickém) smyslu takové závazné dogma neexistuje a také ve smyslu přeneseném je to možná poněkud zjednodušující označení, vždyť i v rámci tradičních církví je spektrum vztahů k ženám široké. Celkově ale kniha poskytuje poutavý vhled do časů našich prapraprababiček a jejich předků. Je psána s velkou erudicí, ale i životní zkušeností, které autorku vedou nejen k jisté shovívavosti k tehdejším výstřelkům a k pokoře. Lenderová nevytváří složité teoretické konstrukce, ale často především vypráví příběhy, ke kterým jí jako komentář dobře slouží třeba i vhodný a dodnes trefný citát z Ignáta Herrmanna nebo Jana Nerudy. To jejímu dílu dodává na čtivosti a formulační břitkosti.

 

Na podobné téma:
Kopáč, Radim; Schwarz, Josef: Zmizelá Praha. Nevěstince a nevěstky
Skarlantová, Jana: Ze života prababiček

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 1399x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce