Łoziński, Mikołaj: Kniha

Łoziński, Mikołaj
Kniha

recenze beletrie zahraniční

Kniha jménem Kniha potěší ty čtenáře, kteří si dokážou užít nesamozřejmou, unikavou podstatu literatury a mají rádi experimenty s textem. Ten Łozińského spočívá ve zkoumání toho, co unese detail. Pouze prostřednictvím detailů zaznamenává rodinnou historii, která je tak nutně fragmentární, ale tím také autentická. Zachycuje ji ve fázi ještě předtím, než se z ní stane příběh.

Rodinná historie vyprávěná skrze předměty
Mikołaj Łoziński:
Kniha. Přel. Lenka Kuhar Daňhelová, Havran, Praha, 2015, 144 s.

Oceňovaný spisovatel Mikołaj Łoziński (nar. 1980) bývá literární kritikou ve své domovině pokládán za vycházející hvězdu současné literatury a označován různými podobnými pochvalnými atributy. Česky vyšla jeho prvotina Reisefieber (2008 v překladu Barbory Gregorové), v níž se poprvé zabýval tématy rodiny a vzpomínání. A obě tato témata dominují i v druhé próze, kterou si od něj v češtině lze přečíst. Autor jí dal lakonický název – Kniha.

Knihu tvoří několik uzavřených kapitol, věnovaných jednotlivým příbuzným hlavního vypravěče a nazvaných vždy podle určitého předmětu, který má vypravěč s příslušnou postavou ve vzpomínkách spojen: Šuplík, Telefon, Strojek na vlasy, Espreso atd. Předěly mezi jednotlivými kapitolami navíc tvoří – barevně odlišené – výpovědi postav těchto vypravěčových blízkých, kteří mu radí, doporučují a nabádají ho, co z jejich života by měl do knihy, kterou právě píše, zařadit a o čem by měl naopak mlčet. Ruku v ruce s ozvláštněnou kompozicí jde i příznaková práce s proměnami žánrů. Vedle klasického vyprávění a vzpomínek, často z pohledu dítěte, tu najdeme i „konvolut“ dopisů. Jednotlivé kapitoly sice uzavírají mikroskopické pointy, vcelku však vzniklá sekvence textů působí, jako by byly v jakémsi syrovém stavu, jako by autor ještě předtím, než se pustí do skutečné práce na definitivním literárním tvaru (snad rodinném románu či románové kronice), svěřoval papíru teprve tu rozsáhlejší, tu drobnější výseky a útržky vlastní paměti, když vzpomíná na rodiče a prarodiče, jejich další životní partnery či sourozence. Udržet pozornost není pro čtenáře nic lehkého. Prokousáváme se změtí setkávání a míjení, mizení, seznamování, rozvodů a rozchodů, emigrací, zatčení a různých podob smrti a jen s obtížemi se orientujeme, o kom je teď vlastně právě řeč. V paměti z tohoto mnohohlasí uvíznou jen dílčí obrazy, třeba portrét jednoho z dědečků, důstojníka sloužícího minulému režimu, který sledoval paralelně dva televizory, na každém z nich jiný program, jeden ruský, jeden polský, na honech střílel z gazíku Poběda zvěř samopalem a nikdy se nenaučil otvírat konzervy jinak než po vojensku – pomocí bajonetu.

Kniha potěší ty čtenáře, kteří si dokážou užít nesamozřejmou, unikavou podstatu literatury a mají rádi experimenty s textem. Ten Łozińského spočívá ve zkoumání toho, co unese detail. Detail samozřejmě může fungovat tak, že zastupuje složitější a rozsáhlejší skutečnost – tuto paměť drobných předmětů dokázal zpracovat v našem století nejvýrazněji zřejmě Orhan Pamuk v románu Muzeum nevinnosti. Kniha se však skládá pouze z podobných detailů, z tříště jednotlivých motivů, které na světlo vyvolává autorova-vypravěčova paměť, aniž by je vypravěč pochytal a svázal do pořádného příběhu. Jistě, jsou tu některé neustále se navracející obecné motivy, které propojují jednotlivé kapitoly mezi sebou, jako je opuštěnost, osamění, návrat nebo touha, ty však lze najít snad v každé rodinné historii. V zásadě stojíme před melancholickou hromádkou předmětů každodenní potřeby a pokoušíme se rekonstruovat jejich místo v tom, co kdysi bylo.

A v tomto světle je nejspíš třeba číst i název tohoto literárního díla, který by se před jeho přečtením mohl jevit jen jako laciná literární libůstka. Bez velkého bombastu je to totiž právě kniha jakožto předmět, který nezastupuje nic menšího než historii, ať už individuální životní příběhy jednotlivých postav, nebo dějiny střední Evropy dvacátého století. A tak představuje tato Kniha z nezpracovaných literárních surovin stav, ve kterém vnímáme příběhy těch, kteří je prožili před námi: jen jako neuspořádanou změť jednotlivin. Jsme odkázáni na to, že je nějaký vypravěč zkomponuje do narativu, který má zpravidla počátek, konec, pointu a ostatní náležitosti – a nejspíš bude mít také název, pojmenování, kterým autor jako starozákonní demiurg stanoví, co je to za příběh, o čem vypráví a jak. A to platí pro historii rodin i republik.

Lozinski

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

37%čtenáři

zhlédnuto 10970x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce