Lustig, Arnošt: Krásně jsem si početl. Korespondence s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou

Lustig, Arnošt
Krásně jsem si početl. Korespondence s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou

recenze literární věda

Korespondence Arnošta Lustiga s přítelem Otou Pavlem a rodinou je doplněna řadou méně známých i neznámých fotografií ze života obou spisovatelů a Lustigovými úvahami na různá témata. Dopisy, které oba velmi rádi psali a dostávali, jsou pro ně svébytný literární útvar, v němž se mimo jiné objevují i zárodky jejich literárních prací a snů.

Dopis jako skutek milosrdenství
Arnošt Lustig:
Krásně jsem si početl. Korespondence s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou. Mladá fronta, Praha, 2016, 208 s.

Vzájemná korespondence spisovatele Arnošta Lustiga s rodinou a novinářem a spisovatelem Otou Pavlem s názvem Krásně jsem si početl přináší jedinečný pohled do života přátel, které nerozdělil ani Lustigův exil, ani Pavlova duševní nemoc a vyčerpání. Ke čtenáři se někdy vůbec poprvé dostávají dopisy autorů, kteří zásadně poznamenali českou literaturu druhé poloviny dvacátého století, u nás i ve světě.

Adresáty dopisů a Lustigových úvah jsou v knize často vzpomínaní přátelé a rodinní příslušníci. Lustigova maminka Terezie, žena Věra, syn Josef (Pepi), dcera Eva, sestra Hana a sestřenice Věra Kosinová. Z Pavlovy strany se v knize objevují jeho tatínek Leo Popper, maminka Hermína, manželka Věra, syn Jiří a bratři Hugo a Jiří Pavlovi. Ti všichni jsou zvěčněni v jeho povídkách, které se dočkaly i filmového zpracování. Čtenář se rovněž dozví např. o Josefu Škvoreckém a jeho ženě Zdeně Salivarové a o Lustigově životním příteli Jiřím Justicovi. Knihou víří mnohé osobnosti tehdejšího domácího i zahraničního uměleckého života, o nichž se Lustig s Pavlem baví bez předsudků a jazykem všedního dne. Jsou to svým způsobem také paměti doby a otisk někdy velmi truchlivých časů a lidských povah. A tak zatímco byl Arnošt Lustig (1926–2011) ze své povahy pozitivní a nezdolný, Ota Pavel (1930–1973) se trápil mnoha skutečnostmi, někdy možná i docela zbytečně. I když, bůhví… Lustig psal lehčeji než Pavel a nedal se pohltit problémy a neúspěchy tolik jako on. Nepřipouštěl si k tělu to, co bylo na jednoho člověka moc a co sám nemohl vyřešit ani zvládnout. Uměl leccos hodit za hlavu a oprostit se od tíživých vzpomínek i přítomnosti. Pavel byl naopak člověk velmi senzitivní, k sobě přísný a v určitém ohledu až úzkostlivý. Přesto však mimořádně přátelský a laskavý, o čemž vydali svědectví jeho přátelé i spolupracovníci z různých redakcí. Dokládá to i recenzovaná kniha. Dokázal donekonečna přepisovat jednu jedinou stránku a podle Lustigova svědectví vytvořil někdy i mnoho desítek názvů své knihy, než se pro jeden z nich nakonec rozhodl. Povahy obou autorů a jejich vztah k jejich blízkým i spolupracovníkům jsou v dopisech zcela zřetelné. Bez přehánění lze říci, že se jedná o symbolický příklad života dvou spisovatelů-intelektuálů, žijících ve střední Evropě 20. století, která byla postižena válkami a dvěma z nejstrašnějších -ismů.

Editoři knihy Petr Kotyk a Světlana Kotyková osvětlují, z jakých impulsů kniha vznikla. Lustigovi blízcí chtěli oslavit jeho devadesáté narozeniny programem „AL90“ a zamávat mu ze země české, „ze země, kterou měl tak rád a která mu 21 let scházela jako kyslík utrmácenému běžci“. Kniha vytváří cosi jako kroniku s větším podílem Lustigových úvah. Kromě dopisů v ní čtenář najde řadu dobových dokumentů a téměř na každé stránce fotografie z Pavlova a Lustigova života. U Oty Pavla zaujmou snímky z jeho cesty do Sovětského svazu. Vidíte ho stát u Kremlu či na Auroře, stejně jako Arnošta Lustiga. Zajímavé jsou neznámé nebo málo známé Pavlovy snímky s rodiči, bratry, jeho ženou a dětmi. Nechybí zde asi nejslavnější fotka fotbalové Dukly „mezi mrakodrapy“, kde mezi fotbalisty stojí Pavel v bílé košili; a jako dřívější vynikající sportovec je i jako novinář od svých kamarádů téměř k nerozeznání.

Fotografie zachycující Arnošta Lustiga a jeho rodinu se týkají jak poválečného, tak exilového období, v Izraeli, Záhřebu a Spojených státech. Důležitou součástí knihy jsou marginální komentáře Arnošta Lustiga (někdy i někoho jiného), vybrané z jeho dopisů a vzpomínek. Červená písmena AL na žlutém poli jsou nepřehlédnutelná a Lustigovo vyprávění se vztahuje k mnoha skutečnostem: k jeho a Pavlovu mládí, k válečným rokům, k raným spisovatelským letům, k pobytům na Dobříši, k cestám po světě, k jeho vlastní rodině, k Pavlovým příbuzným a jeho spisovatelským výšinám i duševním nesnázím. Spíš menší část vzpomínek se zaobírá Pavlovým vztahem k Berounce, ke Křivoklátsku a k jeho rybářské vášni. Lustig znovu objevuje Pavlovo spisovatelské mistrovství, jež obdivovali mnozí vynikající umělci té doby, např. Jan Werich, herec Josef Vinklář nebo Bohumil Hrabal. Všímá si ústředního motivu jeho povahy, tj. spravedlnosti, dobroty, solidarity a empatie, a to i ve chvílích, kdy měl Pavel sám hluboko do kapsy (což bývalo velmi často) a byl těžce nemocný. Bytostná potřeba obdarovávat připomínala Lustigovi ty nejsilnější příběhy z jeho koncentráčnických let, kdy i v Osvětimi, v místě totálního zmaru, našel přátele a blízké. Ostatně právě o těchto momentech psal ve svých knihách nejčastěji.

Editoři se rozhodli zařadit do knihy i rozhovor s Lustigem z června r. 1967, v němž se vyznává ze svého obdivu ke komunismu. „Spojil jsem s komunismem svůj život, protože nic lepšího neznám. Komunismus je pro mě souhrnem toho nejlepšího, co člověk objevil, dokázal nebo dokáže.“ A jak dokládá Lustigův přítel Jiří Justic, šlo zřejmě o silné přesvědčení, které však záhy utrpělo krach. „Kromě Arnošta Lustiga a Oty Pavla jsem nepoznal žádné jiné komunisty z přesvědčení...“ O rok později, v r. 1968, Lustig emigroval a Pavel o pár let později zemřel při poslední duševní atace jako vyčerpaný muž s plány na další (možná poslední) knihu knih. Autor Noci a naděje, Démantů noci, Dity Saxové či Transportu z ráje, stejně jako jeho přítel, autor Dukly mezi mrakodrapy, Plné bedny šampaňského, Smrti krásných srnců a Pohádky o Raškovi, dokázali svým životem a dílem, že jejich vztah k levicovým politickým myšlenkám nebyl ideologický, partajní a zištný, nýbrž sociální, akcentovaný prožitky války a dobou jejich duchovního zrání.

Je dobře, že si Lustig a Pavel své dopisy uchovávali. Ota Pavel záměrně pořizoval jejich kopie. Dopisování miloval, o čemž svědčí kupř. jeho psaní s bratry, které vyšlo r. 1989 pod názvem Ota Pavel: z korespondence. Lustig s Pavlem tedy nešli cestou bratří Čapků, kteří přijaté dopisy záměrně neshromažďovali. Jejich vzájemnou korespondenci chápu jako literární žánr svého druhu, v němž se objevují i koncepty pozdějších prací a to podstatné z filozofického i obecně náboženského přemítání obou spisovatelů. Ota Pavel, kterému byla přiřčena aura křivoklátského poutníka a rybáře, se tu objevuje jako člověk mnoha zájmů a vztahů s lidmi z různých oborů: s herci, divadelníky i zdánlivě bezejmennými lidmi všemožných profesí. Zajímavá je Lustigova hypotéza o konci Oty Pavla, na kterého prý daleko tragičtěji dolehla okupace Československa v srpnu 1968 než tíha jeho duševní nemoci. Čtenáře možná překvapí i důvody Lustigova odchodu ze země, které sice souvisely s okupací, ale důležitější roli prý sehrálo rozhodnutí jeho ženy, jež nechtěla nechat manžela napospas normalizátorům politického a literárního dění. Byl by Arnošt Lustig v okupované zemi nešťastný a bez práce, nebo by se stal tak jako mnoho jiných disidentem? Z jeho dopisů i nesčetného množství rozhovorů vyplývá, že byl i přes velké finanční a pracovní obtíže v exilu spokojenější, než by zřejmě býval doma. Cenil si svobodu a po roce 1968 přehodnocoval i svůj vztah k režimu, který ze své totality nikdy nevykročil. O domově snil a domů se až do posledních dní vracel.

Knihu Krásně jsem si početl přijmou za svou milovníci obou autorů, ale i ti, kteří z jejich díla znají spíš útržky nebo filmová převyprávění. Skvěle graficky vybavená publikace je střípkem do mozaiky memoárové literatury. Arnošt Lustig i Ota Pavel se stali bez přehánění kanonickými autory, jejichž čtenáři doslova „pasou“ po jakékoli nové informaci z jejich života a díla. Jsou v tom podobní Saint-Exupérymu nebo Ernestu Hemingwayovi, kterého zvlášť Pavel obdivoval a ctil. Desítky fotografií a dopisů ukazují nejen na radosti, strasti a úskalí spisovatelského (a novinářského) života, ale zároveň neuvěřitelnou míru pracovitosti a vůle věnovat čtenáři jen takový text, který by přetrval a oslavil to nejdůležitější, o čem Lustig s Pavlem snili a snažili se žít: svobodu, krásu, přátelství, rodinu, Boha a krajinu.

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   78%čtenáři

zhlédnuto 8419x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce