Tesař, Antonín; Tesař, Jiří: Tisíc masek

Tesař, Antonín; Tesař, Jiří
Tisíc masek

recenze komiks

Do nenápadné české vesničky přichází cizinec s dřevěnou maskou na obličeji a rozpoutá horor plný mrtvých lidí a příliš živých nadpřirozených příšer. Žánr pulpového hororu autoři zvládli skvěle.

Lovecraft na českém venkově
Antonín Tesař, Jiří Tesař
: Tisíc masek. Kobuta, Dolní Chvaliny, 2016, 112 s.

Bratrská dvojice Antonín a Jiří Tesařovi (nar. 1983 a 1984) má za sebou tři samostatné komiksy vydané vesměs v nakladatelství Kobuta, které se jinak specializuje především na vydávání českých komiksových autorů, kteří kreslí podle japonských vzorů, v každoročních sbornících české mangy Vějíř. Obě předchozí díla měla charakter dosti parodický, přičemž terčem jejich pozornosti byly horory, do jejichž kulis Tesařové umísťovali české popkulturní ikony (například herce Jiřího Lábuse s postavičkou Mufa z pořadu České televize pro nejmenší děti). Nevelké komiksové knížečky vypadaly na první pohled trochu lacině a jejich publikum se skládalo převážně z různých geeků, nicméně měly zajímavé nápady a kresba Jiřího Tesaře se postupně zlepšovala. Loni vydaný komiks Tisíc masek je rozhodně jejich nejpovedenější prací.

I proto, že autoři rezignovali na onen druh humoru, který někdo může považovat za postmoderní a jiný za pubertální. Tisíc masek je ryzí horor s lovecraftovskými prvky, které Tesařové bezstarostně umístili na zdánlivě obyčejný český venkov. Otevírací dvoustrana první kapitoly představuje typickou českou vesnici s plůtky, štěkajícími psy a zvracejícím opilcem a i na dalších stránkách vidíme charakteristické postavy a výjevy. Mluví se tu sice o jakýchsi protivných rybách z nedalekého jezera, které bůhvíproč místním znepříjemňují život, a neznámý cizinec odmítá sundat divnou dřevěnou masku z obličeje, nicméně první ukázka toho, že máme co dělat s nadpřirozenem, nastane až na konci třetí kapitoly. Pak ale děj nabere tempo a počet mrtvých rychle roste až do infernálního závěru.

Scenárista přitom dlouho udržuje dojem, že vše se bude držet v relativně střídmých mezích, že sice může dočasně ožít mrtvý a že na vsi může existovat kult uctívající nadpřirozenou obludu, ale že to z normality vybočuje vlastně docela málo. Onen dojem ještě posilují dialogy, které pracují s „buranským“ jazykem, chlapáckým pivním humorem a kultem obluzenými vesničany, kteří působí hrozivě i komicky zároveň. Ale ta vybočení postupně přibývají až do monstrózního finále.

Autoři přitom využívají leckterých vypravěčských triků: hned několik stran věnují postavě, kterou záhy čeká smrt, vyvraždění vesnice inscenují jako zátiší a ony zlověstné ryby ukážou až v samotném závěru. Také využívají toho, že podstatou hororového žánru je tajemství a že se tu nemusí moc vysvětlovat. Takže čtenář se až do konce nedopátrá, kdo byl onen cizinec v masce a co bylo účelem jeho návštěvy ve vesnici, proč místní před nebezpečím prchají do lesa a ne někam do náruče civilizace v nejbližším městě či co vedlo velekněžku a její předchůdkyně k uctívání Černé kozy, když se pak ta bytost projevuje jako agresivní predátor podobný filmovému mimozemskému Vetřelci. Příliš srozumitelný není ani název komiksu, protože dřevěných masek se tu neobjeví ani deset a lidí či jiných bytostí tu také najdeme nejvýš několik desítek.

Nelogických a svévolných prvků je v komiksu víc, ale všechny jsou omluveny žánrem: když se tu objevují nadpřirozené bytosti božské povahy, lze všechno vykládat jako jejich skrytý záměr, což snad potvrzuje poslední stránka, na níž jako by se otevíral portál z jiné dimenze (či přinejmenším z ní vykukuje obří oko nějakého starého boha). A účelem nadpřirozeného hororu není udržovat logiku a věrohodnost děje, ale stupňovat děs a mířit k k něčemu velkolepě hrozivému. A pokud u toho je čtenář zmatený a nejistý, co se vlastně stalo a proč, nikterak to nevadí, protože nadpřirozenu se porozumět nedá. Antonín Tesař píše filmové recenze a patří k té generaci kritiků, která bere stejně vážně takzvané artové filmy i pokleslá žánrová „béčka“, přičemž jejich narativní struktury má dobře nastudované. V Tisíci maskách tuhle průpravu uplatnil dokonale.

Jeho bratr, který komiksy kreslí, má také čím dál jistější ruku. Někdy jeho postavy sice stále působí poněkud toporně, ale u těch hlavních už s jistotou udrží shodné rysy v různých situacích (a to se s oblibou pouští do různých podhledů, nadhledů a jiných ne úplně obvyklých perspektiv), navíc obhroublé, obtloustlé a strejcovské obličeje venkovanů portrétuje dosti výstižně. Kresbě bohužel škodí počítačové stínování, které působí chladně až uměle, a závěr je dosti nepřehledný, což může být záměr, ale přesto je ta změť nadpřirozených těl zmatená až příliš.

Čisté pulpové žánry nejsou v českém komiksu k vidění příliš často, a pokud ano, většinou jen v povídkovém rozsahu. Tisíc masek je vlastně také jen dlouhá komiksová povídka, ale efektně rozmáchlá. Díru do světa neudělá, ale ostudu taky ne.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 23373x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce