Hemingway, Ernest: Povídky

Hemingway, Ernest
Povídky

recenze beletrie zahraniční

Nově přeložený Hemingwayův autorský výbor povídek je koncentrací všech zásadních témat, motivů i prostředí, jimiž se tvorba tohoto nestora moderní světové literatury vyznačuje. Silné příběhy zavedou čtenáře do válečné vřavy na italské frontě, za španělskými toreadory, na africké savany i do autorova amerického rodiště – všude tam se hrdinové musejí vyrovnávat se složitými, až existenciálními situacemi, které jim osud přinesl.

Závěrečný svazek hemingwayovské řady opalizuje
Ernest Hemingway: Povídky. Přel. Jiří Hanuš, Odeon, Praha, 2016, 488 s.

Pestrobarevný obal, v němž nakladatelství Odeon vydalo poslední knihu z desetisvazkové řady nejvýznamnějších děl amerického nobelisty Ernesta Hemingwaye (1899–1961), je v kontextu estetického ztvárnění předchozích titulů zvolen více než trefně. Mnoho z Hemingwayových povídek lze totiž vnímat jako určitý dovětek k jeho daleko slavnějším románům, jako přídavky – nebo naopak předskokany –, které do svých velkolepých epických děl z nejrůznějších příčin nezahrnul, ale vzhledem k jejich silné výpovědní hodnotě je nemohl jen tak opomenout. Povídky (1938, č. 1965 v překladu Radoslava Nenadála, Rudolfa Pellara, Luby Pellarové, Jana Válka a Jiřího Valji; pro nynější vydání celý soubor nově přeložil Jiří Hanuš) jsou tak, obrazně řečeno, jakýmsi zhuštěným, mnohobarevným Hemingwayem, neboť obsahují naprosto vše, co k literární tvorbě – a ostatně i k životu – tohoto spisovatele neodmyslitelně patří.

Nejenže Hemingway v Povídkách koncentruje přesně tytéž životní otázky, které předkládá k zamyšlení v románech, ale zavádí nás i na tatáž místa, jež miloval, velice dobře znal a ve svých dílech jim vybudoval pomník. Spolu s ním se tak opět vydáme pod zlaté africké slunce lovit lvy, o několik stránek dále se ocitneme uprostřed potem a krví zmáčené španělské koridy, jindy zase v severní Itálii v době první světové války či na michiganských březích Velkých jezer, panenské krajině Hemingwayova dětství a dospívání.

Podobně jako ve svých slavných románech autor i v povídkách staví hrdiny do nelehkých, až mezních životních situací. Ústředním motivem jeho krátkých próz (a tedy i styčným bodem) je vypodobnění, jak člověk obstojí tváří v tvář zásadní životní zkoušce, jakým způsobem se zachová. Hemingwayovští muži, obvykle chlapi tesaní nelehkým osudem, tak čelí nejen kupříkladu vidině blížící se smrti (Stařec na mostě), ale rovněž partnerským rozchodům a krizím (Když něco končí, Kopce jako bílí sloni), vyčpění citů mezi partnery (Kočka v dešti), nevyjasněným rodinným vztahům (Otcové a synové) a samozřejmě i destruujícímu vlivu války na lidskou duši (Vojákův návrat, Velice krátká povídka).

Postavy se příběh od příběhu různí, až na jedinou výjimku, jíž je Nick Adams, v mnoha ohledech autorovo alter ego. Právě u povídek, kde v ústřední roli vystupuje tento americký mladík, je podle některých znalců Hemingwayova díla velmi pravděpodobné, že k jejich napsání autora vedly vlastní zkušenosti a zážitky z mládí v Americe či dobrovolného působení v ambulantních sborech Červeného kříže – přinejmenším pak, že tato postava v sobě nese hodně z Hemingwayovy dospívající psychiky. Ať už je to s oním reálným základem jakkoliv, Nick Adams, kterého Hemingway vytvořil v polovině 20. let, prochází řadou z těch povídek, jež lze označit za nadčasové a pro autorovu krátkou epiku emblematické.

Víc než láska
Snad lépe než kde jinde lze právě v Povídkách zachytit Hemingwayův, mírně řečeno, ne zcela vyrovnaný vztah k „něžnému pohlaví“ (hrdinky v jeho vykreslení obvykle nevykazují příliš kladné charakterové rysy). Komplikovaný poměr k ženám (Krátké štěstí Francise Macombera) však spisovatel vyvažuje častým motivem přátelství mezi dvěma muži, vztahem nezaloženým na pudovosti, ale na čistém porozumění a vzájemné náklonnosti. Sílu přátelství nechává Hemingway zaznít například v povídce Třídenní vichřice, v níž Nick s kamarádem Billem sedí ve srubu, popíjejí whiskey a vedle léčby Nickova srdce z rozchodu s dívkou probírají mnoho dalších témat. Z povídky Jízda zasněženým svahem, kdy si Nick s Georgem jdou po lyžování sednout do alpské horské chaty na víno a štrúdl, cítíme v pozadí nejen skutečnost, že se z určitých důvodů zřejmě jednalo o jejich poslední sjíždění svahu, ale i obrodnou sílu přírody, která člověku pomáhá přijímat těžkosti života.

Vnímání přírody coby útočiště a zdroje znovuzrození duše po těžkém životním prožitku představuje jeden z typických rysů Hemingwayových děl – uprostřed krajiny je vše, co děláme, pravdivější, spánek je tvrdší, jídlo chutná lépe. Stejně jako život. Virtuózní poctu životu v přírodě a spojení člověka s krajinou skládá Hemingway v tomto souboru v podobě nádherné povídky Velká řeka s dvěma srdci, popisující Nickovo táboření u řeky v rodné Americe a chytání pstruhů. Impresionismem inspirovaný text o návratu hrdiny domů z katastrofické války je ovšem zcela prost sáhodlouhých přívlastků a kudrlinek typických pro zmíněný umělecký směr a jednoduchým, čistým opisem viditelného se v něm dociluje fascinujícího obrazu nevýslovného štěstí, jež lze v divočině nalézt.

Právě opětovné nacházení štěstí, které se nejčastěji ukazuje v podobě objevení vnitřního smyslu a úplného přijetí sebe sama, vůbec patří k nejsilnějším motivům Povídek. Přesně pro takový stav, byť by trval jen okamžik, má dle Hemingwaye smysl žít. Jako příklad lze uvést hlavního hrdinu již zmíněné povídky Krátké štěstí Francise Macombera, který kvůli nechtěnému zohyzdění výstavního lva, ale hlavně manželčině odporu vůči své osobě už ani nedoufá, že by se do jeho dnů mohly vyrovnanost a spokojenost ještě někdy navrátit, byť se tak má záhy skutečně stát. V jedné z nejznámějších Hemingwayových povídek Sněhy na Kilimandžáru umírá protagonista Harry v Africe na gangrénu a díky vzpomínkám, jež mu přicházejí na mysl, se pomalu vytrácí jeho dřívější bohorovnost, odklání se od hédonistického stylu života, života plného frustrace, nenaplněných ambicí, promarněného talentu a zpohodlnění. Ještě v posledních chvílích se snaží nalézt smíření s přicházejícím koncem a vykoupení…

Příkrý a nezúčastněný
Ani v krátké próze se Ernest Hemingway nevyhnul své specifické jazykové úspornosti. Plně věren zásadě „Ani vata, ani přídavná jména, ani příslovce. Nic, jen krev a kosti a svaly,“ umně skrývá látku kdesi hluboko pod povrchem, libuje si v náznacích, nechává toho spoustu nevyřčeného, čímž nám umožňuje, abychom k příběhu nalezli vlastní postoj. S tím úzce souvisí i často až udivující emocionální odstup od vyprávěného. V proslulé povídce Indiánský tábor dělá malý Nick svému otci lékaři asistenta při velmi traumatizujícím porodu indiánské ženy, která sice odrodí, štěstí do vigvamu to však nepřinese. Přes všechno utrpení, které z povídky sálá, přes chlapcův strach ze smrti, jež se v dětských očích s porodem slévá, je i zde styl vyprávění mrazivě příkrý, nezúčastněný.

Ona často proklamovaná velikost a jedinečnost Hemingwayova stylu spočívá v tom, že autor hrdiny pouze umisťuje do určitého prostředí a situace a za pomoci opakující se symboliky se omezuje na věcný popis událostí, čímž ovšem dociluje maximálně dramatického efektu. Podobně silnou zápletku jako v Indiánském táboře rozehrává i v povídce Zabijáci odehrávající se ve Spojených státech v časech prohibice. Dva nájemní vrazi tu chtějí oddělat boxera Andersona. Čekají na něj v jeho oblíbené hospodě, boxer však nepřijde. Odejdou a nechají plánovaný čin na jindy. Nick jde švédského zápasníka varovat, Anderson ale ví, že mafii stejně neunikne, a jen smířeně očekává svůj konec… Autorův rezervovaný styl psaní a to, že i jeho postavy jednají bez jakéhokoli afektu, neuvěřitelně podmanivým způsobem ještě zvýrazňuje fatálnost celé situace – plánované vraždy, již není možné odvrátit, a tak nelze než čekat.

Hemingwayovy Povídky skutečně hrají všemi barvami, a to nejen díky grafické úpravě nedávného českého vydání. Autorovi se v nich podařilo zachytit lidský život v nesčetném množství odstínů a zabarvení. Na Hemingwayově pestré literární paletě objevíme jak mistrné ztvárnění (zdánlivě) běžných, snad až banálních životních situací, tak také příběhy s puncem umně skrývané dramatičnosti a až existenciální naléhavosti, inspirované autorovými dobrodružnými zážitky (či přinejmenším obrazotvorností). Povídky jsou tak věrnou kopií celkového literárního díla Ernesta Hemingwaye, a chce-li proto čtenář na malém prostoru vstoupit do specifického světa jeho hrdinů, je tento soubor ideální volbou.

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   87%čtenáři

zhlédnuto 18844x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce