Friedenthal, Meelis: Včely

Friedenthal, Meelis
Včely

ukázka beletrie zahraniční

Po dlouhé přestávce vychází aktuální překlad z estonské literatury. V románu Včely se estonský spisovatel a teolog Meelis Friedenthal vrací do konce 17. století. Holandský student medicíny Laurentius Hylas přichází do evropské periférie, aby se vyhnul trestu za jakýsi svůj zločin, a zároveň hledá klidné místo, v němž nebude vysmíván kvůli svým konzervativním názorům.

Včely
Friedenthal, Meelis
: Včely. Přel. Petra Hebedová, Dybbuk, Praha, 2016, 232 s.

Teprve když uslyšel řinčet a mluvit vojáky u brány, vrátila se mu jakás takás odvaha. Ale teď znovu, když uviděl dívku stát v šeru na schodech, pomyslel především na krále zdržujícího se ve stínu, tam za dívčinými zády. Čekal, bál se toho.

„Vyléčil jste se, jak jsem vám říkala?“ začala nakonec dívka sama.

„Zdá se, že ne. Vlastně jsem byl na banketu. Nebylo možné pozvání odmítnout,“ překvapil Laurentius sám sebe tím, jak racionální odpověď dokázal dát. Měl ale pocit, jako by místo něho mluvil kdosi jiný a on sám jako by stál za tím člověkem. Jako by neměl žádnou možnost ovlivnit, co bude tenhle účastník hovoru říkat. „Všechno vypadalo i chutnalo skvěle.“

„A tabule byla bohatá?“ vyzvídala dívka.


Laurentius se snažil odhadnout, jestli byla v jejím hlase slyšet ironie nebo ne.


„Ano,“ řekl. „Velmi. Ale já teď poslední dobou nemám chuť k jídlu. Moc jsem toho nesnědl.“

„Nemáte chuť k jídlu?“ Teď byla opravdu v dívčině hlase slyšet ironie. „To je v téhle době opravdu zvláštní potíž.“

Laurentius se smutně pousmál. „Já vím. Ale všechno, co ochutnám, chutná po bahně a zanechává pachuť v ústech. Je mi na zvracení.“

„Ale třeba vám z mého chleba a mého vína nebude na zvracení. Možná byste teď něco snědl?“ Dívka se na něj podívala s šibalským výrazem.

Laurentius sklopil oči, ucítil slabost a opřel se o zábradlí. Měl za sebou opravdu těžký den. Byl unavený, trochu opilý z horečky a z piva. Rezignovaně pozoroval prkna podlahy a pomyslel na noční vidinu ovoce a pláství medu. Ne... Myšlenky je třeba si udržet jasné.

„Omlouvám se...,“ zamumlal a sedl si na schody. „Horečka.“

„Och ne, vy promiňte mně. Dovedu vás do pokoje,“ řekla dívka s pochopením a přátelsky přikývla.

Laurentius chtěl nejdřív protestovat, vysvětlit, že má ještě dost sil, a že nic takového nepřichází v úvahu, ale byl opravdu hrozně unavený. Opřel se o dívčino nabídnuté rámě a pokusil se usmát.

„Jste moc laskavá.“


Šli po temných schodech nahoru, dívčina ruka byla oproti jeho horečnaté paži studená.


„Takže vy bydlíte tady v domě?“ zeptal se Laurentius, aby něco řekl.


„Občas sem chodím, ano,“ souhlasila dívka roztržitě, jako by nechala konec věty viset ve vzduchu. Šli dál po skřípajících schodech. Laurentius měl otlačené nohy, dívka ho podpírala jistě a pevně. Došli ke dveřím pokoje a zůstali bezradně stát. Laurentius se nadechl a snažil se něco vymyslet. Určitě by bylo dobré nějak zdvořile ukončit tu trochu trapnou situaci.

„Ale pokud byste ještě něco potřeboval, jen řekněte. Můžu vám taky udělat jídlo,“ prohodila dívka, dřív než Laurentius stačil vymyslet vhodnou větu.

„Dobrou noc,“ usmál se a byl rád, že dokázal říct něco, co se aspoň trochu hodilo.

„Dobrou noc,“ řekla dívka a podala mu malý bochánek.

Laurentius jej automaticky přijal. Pečivo bylo teplé, jako by bylo zrovna vytažené z pece, jako v horečce. Dívka se obrátila k odchodu, neslyšnými kroky scházela po schodech a on se za ní díval.

„Jak se jmenujete?“ zavolal za stínem ztrácejícím se v šeru.

„Clodia,“ ozvala se zezdola odpověď. „Dobrou noc.“

Laurentius si povzdechl a chytil se dveřního rámu. Znal ten pocit. Jak se všechno kolem rozkládá, je bez souvislostí a bez významu. Dny procházejí jako valící se mraky na obloze, které prorůstají jeden druhým, nic neznamenají. Ale najednou, nečekaně, se objeví cíl, začátek a konec. Věci spolu najednou nevyhnutelně souvisejí, nejsou to jen epizody, jejichž spoje musíme usilovně hledat. Mraky jsou jako nakreslená zvířata, ptáci, všechno má obsah a význam. Cíl, kam se nakonec všichni musí dostat. Usmál se, otevřel dveře a posadil se na měkký slamník. Pomalu si lehl na záda. V pokoji bylo teplo.

„Clodia.“


Byl tak unavený, že nestačil dokonce ani odříkat večerní modlitbu, a ihned usnul.

 

© Petra Hebedová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1032x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce