Mečl, Ivan

Mečl, Ivan

rozhovor komiks

Pětadvacátým rokem působí na české scéně nezávislé nakladatelství Divus, jehož koncepce se dá shrnout do maximy „nedělat nic, co nás nebaví“. Ve svých aktivitách se zdaleka neomezuje jen na vydávání knih. Jak se podle zakladatele Ivana Mečla mění podmínky pro malé nakladatele? Jak se mu bydlí a pracuje v dystopické tovární hale a jak se u nás trestá umělecká nahota?

S katastrofou se od začátku počítá

Z pražského Braníka trvá cesta vlakem čtvrt hodiny. Z nádraží ve Vraném nad Vltavou pak zbývá pár kroků. Zrušená papírna v hlubokém zářezu řeky se před dvěma lety stala sídlem nakladatelství, které provozuje i kavárnu a svéráznou galerii. Mělo by zde postupně vzniknout samostatné městečko, obývané umělci a sympatizanty projektu, nazvané Nová Perla.

V šedém prosincovém dni vypadá opuštěný areál přiměřeně pochmurně, studeně a odcizeně; šéfredaktor Divusu s kolegy a přáteli ho však pomalu a nenápadně zabydlují. Mezi záhadnými torzy průmyslových zařízení se vynořují umělecké artefakty nebo jejich ostatky a potvrzují, že osvědčená kombinace mrtvého industriálu a moderního umění stále působí. Důkazem adaptability lidského druhu je pak skutečnost, že uprostřed toho všeho mohou v ochranné atmosféře existovat nečekaně přívětivé obytné a pracovní prostory.

Trochu nachlazený Ivan Mečl se v rozhovoru ohlíží za pětadvaceti lety existence svého nakladatelství, zamýšlí se nad výhodami a nevýhodami „nezávislosti“, vysvětluje, proč je pro Divus životně důležitá expanze do jiných jazykových oblastí a čím ho inspirovala Kubinova Země snivců.

iLiteratura: Protože si nejsem jistá správnou výslovností, zeptám se nejdřív na název vašeho nakladatelství Divus – co znamená a jak vznikl?
Ivan Mečl: Když jsem kdysi hledal vhodný název, listoval jsem slovníkem antické kultury a našel latinské divus, což znamená božský. Samozřejmě v tom ale všichni hledají „divoký“, „divný“… Nejstrašnější dezinterpretace paradoxně vznikla, když to kritička Jirousová použila v titulku jako „Divous“. Název tak zůstává stále nepochopen. Ale je to jedno, interpretace směrem k „divný“ je asi z hlediska toho, co děláme, v pořádku.

iLiteratura: O co Divusu jde?
Ivan Mečl: Nějak přežít tenhle život, přežít svět… a nechodit do zaměstnání. Forma seberealizace. Byla to vždycky taková zvláštní iniciativa, která zahrnovala spoustu lidí, ale šlo o formu izolace od světa – dělat si, co člověk chce. I za cenu fatálních problémů.

iLiteratura: Jak to celé začalo?
Ivan Mečl: Jako taková studentská nerozvážnost. Když jsem studoval, přišla revoluce. Po ní jsem si změnil téma diplomky a vzniklou knihu si sám vyrobil. Text jsem si i ilustroval a tak dál. Podařilo se mi rozdělit komisi na dvě části, které se hádaly, jestli je to totální blábol, nebo geniální práce. V grafické dílně jsme si potom zkoušeli, co umí tiskové techniky, a nějak to automaticky přešlo v nakladatelství. Tomáš Vejdovský přinesl text knížky Vánoční vyprávění, Markéta Othová to ilustrovala… Už v té době jsem taky po technické a grafické stránce pomáhal dělat knížky svému profesorovi. Jinak jsem si odjakživa vyráběl nějaké samizdaty, pořád jsem si něco psal a tiskl, nikdy jsem tomu ale nepřikládal velkou váhu.

iLiteratura: Jakou školu jste studoval?
Ivan Mečl: Studoval jsem nejdřív Hollarku, čímž jsem se stal umělcem; potom jsem se nemohl dostat na UMPRUM, protože tam brali do ateliéru tři lidi ze tří set zájemců. Abych nemusel na vojnu, šel jsem tedy na pedagogickou fakultu, na češtinu a výtvarku. Měl jsem štěstí, byla tam tehdy uklizená spousta zajímavých pedagogů – jak z oboru literatury, tak umění, takže nám leckdy záviděli i bývalí spolužáci, kteří se dostali na akademii nebo na UMPRUM. Měli jsme volnost i dobré vedení, po nocích jsme si mohli v dílnách dělat, co jsme chtěli. To bylo štěstí a jsem rád, že jsem se díky tomu vrátil i k literatuře, četbě, jazykům.

Návod na přežití pro nezávislé vydavatele

 

iLiteratura: Jak se za pětadvacet let existence Divusu změnily podmínky pro nezávislé vydavatele?
Ivan Mečl: Podmínky se v zásadě nezměnily, změnili se čtenáři a způsob vydávání. Na tytéž věci si asi stěžuje spousta nezávislých nakladatelů, ale od toho ta nezávislost je… Problém je, že tištěné knihy už nikdo nečte, vidíme neuvěřitelný rapidní pokles, takže se jen čeká, kdo vydrží vydávat. Samozřejmě nemyslím mainstream, ten se bude i v tištěné podobě dál prodávat dobře, jen místo statisícových nákladů třeba budou desetitisícové. Ale u nezávislých knih se například vydávalo 3000 kusů. Dneska to je 500 nebo 1000 v případě autorů, kteří už za sebou pár titulů mají. To už se asi nezvýší, což je pro nakladatelství hodně limitující. Takže jestli se tím v devadesátých letech dalo uživit velmi těžko, teď už to nejde vůbec. Jediné řešení spočívá v tom, že si nezávislá nakladatelství musejí pořídit výrobní prostředky, nejsou totiž schopná platit tiskárnám, které mají ceny nastavené na komerční produkci. Nám se zatím daří zůstat nezávislým nakladatelstvím, které je neustále na pokraji zhroucení, a tak to asi má být.

iLiteratura: Váš plán je tedy tisknout si v budoucnu knihy vlastními silami?
Ivan Mečl: To je asi jediná možnost, jinak totiž musíte odvést většinu svých příjmů jinam. Pokud za knížku chci 200 korun, 100 korun si vezme prodejce, 50 korun tiskárna, něco by měl dostat autor, a když si zbytek vynásobíte nákladem, zjistíte, kolik zůstane. V devadesátých letech si distributoři brali méně, řekněme kolem 30 %, ale teď už je to 50 % jako na Západě. A z toho není cesty ven. Biti jsou na tom nakladatelé a nezávislí autoři, ti z prodeje nedostanou skoro nic. Takže nezbývá než si začít knihy vyrábět sám a zčásti je i sám prodávat. Spousta malých nakladatelství v zahraničí už se taky naštvala a dělá to tak, nebudeme první. Jsme na tom ještě relativně dobře, protože jsme už v devadesátých letech zjistili, že čeští čtenáři nás neuživí, a začali jsme vydávat věci dvojjazyčně. Díky tomu jsme pořád tady a můžeme dělat blbosti, jaké děláme, a vydávat, co chceme. V angličtině bývá větší zájem, něco se prodá, takže získáme nějaký základní příjem a jsme na tom líp než nakladatelství odkázaná na české čtenáře. Ale ani v minulosti to nebylo jiné, když se podíváte na Starou Říši a Florianovo Dobré dílo – slavné nezávislé nakladatelství z první republiky – toho se bály tiskárny široko daleko, protože neplatilo. A nebylo to proto, že by si z toho majitel postavil barák.

iLiteratura: Jak to máte s granty, je to něco, čemu se ze zásady vyhýbáte?
Ivan Mečl: Nevyhýbám, ale na tyhle věci grant nedostanete, jsou tu kritéria společenské prospěšnosti, takže to nikdo nepodpoří. Některé věci, které jsme vydali, jsou čistě antispolečenské, třeba Hnědá kniha a podobně. Jinak vydáváme začínající autory, takže tam taky není šance. I když třeba S. d. Ch. je už dnes, po deseti letech, slavný autor, ale na začátku jsme ho znali asi tři. Obecně si nicméně myslím, že granty, kde vám odborná komise podpoří něco dobrého, co chcete dělat, jsou v pořádku, není to nějaké čiré zlo.

iLiteratura: Svou vydavatelskou činnost taky financujete s pomocí Studia Divus, je to tak?
Ivan Mečl: Ano, připravujeme knihy pro instituce a podobně, dnes už v tom směru nejsou takové možnosti, ale občas se na nás někdo obrátí, že chce udělat knihy, plakáty, umíme i výstavy a tak dále.

iLiteratura: Co je při vydávání knih největší překážka, co vás nejvíc štve?
Ivan Mečl: Největší překážka pro nezávislé nakladatele je sehnat zdroje na to, aby věci mohly vyjít tehdy, kdy oni chtějí. Nemohou si udržovat stabilní tým lidí, kteří by byli pořád v dispozici, nezávislost totiž samozřejmě znamená propady v příjmech. Snažíme se platit za všechno, co si objednáme, ale bylo by skvělé, kdybychom měli stálé redaktory, což nezávislé nakladatelství těžko může. Stabilní tým tvořím v současnosti já, dále šéfredaktor časopisu, kolegyně, která má na starosti všechny překlady, a pak kolegyně, která dělá vyobrazení. Ale nemůžeme už tu sedět pohromadě pořád. Až se v létě rozeběhne náš vlastní tisk, doufám, že nás tu bude víc a tým se zase na delší dobu sesedne dohromady.

Jak být mezinárodní
iLiteratura
: Jak začala vaše expanze do dalších zemí?
Ivan Mečl: Asi s časopisem Umělec, který jsme začali vydávat s anglickým resumé a od roku 2000 vycházel v jazykových verzích. Od počátku se kolem nás motali přátelé ze zahraničí, kteří u nás dělali své knihy v rodném jazyce – i v němčině, francouzštině a podobně. Navštěvovali jsme se a napadlo nás to zkusit, bylo to přirozené řešení. Kolem nakladatelství byla a dodneška je hodně rozmanitá parta lidí z různých zemí a různých branží.

iLiteratura: Umělec vyšel i čínsky, je to tak?
Ivan Mečl: Ano, to číslo bylo i vytištěné a distribuované v Číně. Začalo to výzvou jednoho čínského kurátora a intelektuála; pak jsme na čínském čísle hrozně dlouho pracovali, kurátor a intelektuál se mezitím vypařil a my nevěděli, co si s hotovým číslem počít.
Náhodou jsme v Číně tiskli i jednu knihu, Josefa Bolfa, ta totiž měla neobvyklý formát, v Evropě na to nebyla deskovačka a dostali jsme nabídku právě z Číny. Protože to byla hodně citlivá publikace, jel jsem se do té tiskárny podívat, aby to bylo v pořádku. A tak jsme tam rovnou vymandlovali i číslo Umělce. Obsahuje dobré texty; možná díky tomu, že iniciátor zmizel, se vydání obešlo bez cenzury, takže jsou tam opravdu divné věci. Distribuovali jsme časopis tajně po galeriích, udělali vernisáž, prodávali jsme ho umělcům, nebylo to úplně oficiální. Dlouho jsem přemýšlel, co dát do editorialu – pak jsem se rozhodl napsat text o rýži, kde jsem popisoval, co u nás znamená „být v rejži“. A oni pořád chodili a ptali se, jak je to jako myšlené, snažil jsem se to vysvětlovat… (smích).

iLiteratura: Nebylo pro ně i jinak těžké pochopit váš humor?
Ivan Mečl: Obálka časopisu je taky hodně nebavila. Problém je, že jsou hodně nacionalističtí, nedokážou si ze sebe moc dělat legraci, natož aby si ji někdo dělal z nich. Ale nám to tolik nevadilo.

Jak se nebát
iLiteratura
: Vydáváte knížky, pořádáte výstavy, koncerty – vaše aktivity jsou hodně různorodé, jak si celkově udržujete přehled, co se v kultuře děje?
Ivan Mečl: Ten já nemám. Dělám, co se mi líbí. Není v tom velká koncepce, koncepce jsme my. Nechceme vydávat věci, které nás nebaví.

iLiteratura: Ale jste i kritik, za což jste také dostal Cenu Věry Jirousové, takže nějaký rozhled jistě máte.
Ivan Mečl: Kritik? To je celé nedorozumění (smích). Oni nevědí, co ze mě udělat, jednou jsem pro ně kurátor, pak kritik… Já jsem vždycky říkal, že jsem učitel, což jsou ti nejvíc opovrhovaní a nejhůř placení ve společnosti. Tu kritiku mi přišili omylem. Rozhodně nemám přehled o všem, co se děje, to ani není možné, snažím se spíš propojovat výtvarné umění se sociologií, filozofií a dalšími, třeba i okrajovými disciplínami, někdy je v tom i experimentální míchání žánrů a podobně.
Možná je spíš dobře, když člověk tak velký přehled nemá, protože by se začal bát. Což my už se tady trochu bojíme, protože jsme se za tu dobu úplně nevyhnuli tomu, něco vědět. Člověk se začne bát toho množství, co už vzniklo, a že už všechno existuje; začne být strašně sebekritický. Pak zjistí, že to nejlepší udělal v době, kdy se nebál, protože nic nevěděl: o literatuře ani o vydávání. Kdybych na začátku věděl, o čem je nakladatelství, tak bych ho nikdy nezaložil, vždyť jsem si tím zničil život! Mohl jsem dělat něco jiného, nemusel jsem tady sedět v mrazu... (pokašlává)

Národní galerie ve Vraném
iLiteratura
: Sedíme v Nové Perle, vašem současném sídle, galerii a prostorách nakladatelství v bývalé papírně ve Vraném nad Vltavou. Pojmenoval jste místo podle Alfreda Kubina?
Ivan Mečl: Perla se to opravdu jmenuje kvůli Kubinovi. Země snivců byla pro mě jeden z největších knižních objevů, když jsem chodil na střední školu; četl jsem ji od té doby ještě několikrát, a jakmile jsem našel tuhle opuštěnou papírnu, bylo to první, co mě napadlo. Mí kritici mi hodně vyčítají, že pořád vytvářím utopie, komuny a takové věci, ačkoliv přitom dějiny dávno ověřily, že to nemůže fungovat. A já jsem si řekl: dobře, tentokrát to uděláme natvrdo a už v tom bude zakódovaný ten průser. Protože Perla v té knize skončí špatně. S tím, že přijde nějaká katastrofa, se tedy od začátku počítá. Každému, kdo do toho chtěl jít, jsem dal knihu přečíst, byli trochu vyděšení…

iLiteratura: A jak se vám tady zatím daří?
Ivan Mečl: V létě je to tady skvělé, na jaře a na podzim vlastně taky, ale v zimě peklo. Udělali jsme tu spoustu výstav, asi nejzázračnější byla výstava Šárky Mikeskové. Všechny větší výstavy byly svým způsobem magické, i ta první – Proměnná sbírka – my jsme se totiž provokativně označili za Národní galerii a místo stálé sbírky jsme udělali Proměnnou sbírku, čímž jsme to otevřeli. Druhá hlavní výstava (kromě nich tu probíhá řada menších) byla právě neuvěřitelná výstava objektů a intervencí Šárky Mikeskové, která podle mě patří k nejgeniálnějším a přitom opomíjeným umělcům u nás. A nedávná Krajina na konci času byla taky moc krásná.
Myslím si, že dystopická architektura zrušené továrny hodně pomáhá: vystavíte cokoli a vypadá to dobře, což je trochu problém. Člověk toho nesmí zneužívat. Papírna vypadá poté, co jsme ji uklidili, jako takový krásný hrob.
O tomhle to celé je – asi. Nejde vůbec jen o vydávání knih nebo dělání výstav: proč nepřeskakovat od jednoho k druhému? Myslím, že si málo děláme, co chceme. Já jsem se celou dobu snažil dělat si, co chci, a musím říct, že se to ne každému líbí. Často slýchám takové to rodičovské – vyber si, a když něco děláš, dělej to pořádně. Dementní patronizační poučky, které jsem v dětství nenáviděl a které vám zničí život. Byl jsem na to tak alergický, až to dopadlo takhle: cokoli ve mně vzbudilo dojem, že to souvisí s touhle koncepcí dospělosti, to jsem se snažil vytěsnit, popřít, nedělat. Koneckonců věci se dají dělat i pořádně – špatně.

iLiteratura: Jak to vypadá z hlediska finanční udržitelnosti?
Ivan Mečl: Ten dotaz už v sobě právě skrývá tu katastrofu: „finanční udržitelnost“ – nic takového neexistuje. Jakmile jsou v něčem finance, je to vždycky nejisté, na tom to stojí. I kdybychom měli smlouvu na sto let a v kapse milion, stejně to nic nezaručí. Za to, že máme spoustu věcí na dosah ruky a žijeme v pestrém a variabilním přepychu, platíme nejistotou. Každý den na vás může přijít exekutor, policie nebo vás někdo nějak obere o peníze. A finance vás o ten svět zase připraví. Odpověď tedy zní – nikdo nemá v ničem jistotu.

iLiteratura: Důležité asi je, jestli se sem daří se sem zvát umělce, lákat návštěvníky.
Ivan Mečl: Daří. Kdyby továrna byla moje, perspektivu to má krásnou. Probíhají tady skvělé věci. Doporučuju podívat se na stránky Festivalu nahých forem, což je extrémní nahota, ale umělecká, jedná se o umělecké performance. Vymyslela to Lenka Klodová a zkoumají se tam limity toho, co se dá dnes ukazovat bez dopadu na konzervativní morálku; zrušili nám kvůli tomu účet na YouTube, celý archiv výstav a akcí Divusu, který jsme tam budovali deset let, a nešlo se proti tomu nijak bránit. Lenku kvůli tomu dokonce vyšetřovala policie.

iLiteratura: Jaké další aktivity byste rád připomněl?
Ivan Mečl: Když se ohlédnu k vydaným knihám, zmínil bych několik mezníků. K nejvýznamnějším věcem patřily krabičky TAKITAK z roku 1998, což byl pokus zprostředkovat současné umění dětem prostřednictvím knížkohraček. Byly to částečně ručně dělané a kompletované krabičky, které obsahovaly jak médium ke čtení, tak ke hraní, stavebnici. Vydali jsme Františka Skálu, Petra Nikla a Kateřinu Vincourovou; měli jsme rozdělané další dvě, ale to byl tak finančně náročný projekt, že to bohužel nešlo dotáhnout. Byla to hodně precizní práce, dělali jsme to s mým geniálním profesorem z vysoké školy Honzou Svobodou, jednalo se o jeden z našich společných edukativních projektů. Myslím, že to všechny hodně bavilo. Už se to nedá vůbec sehnat. Byly to takové křehké věci, děti to asi rozervou, poztrácí se to, což je ale dobře.
Skvělá práce byla i na knize Kupka – Waldes s Petrem Meissnerem, pojilo se to s krásnou výstavou v Rudolfinu a tak dál. Myslím, že je to formátově největší kniha Františka Kupky, která na světě existuje. Vyšla ve dvou jazycích.
Z poslední doby je asi nejzajímavější, jak se nám podařilo zviditelnit S. d. Ch. Společně jsme udělali řadu krásných knih, mně se jeho hry vždycky moc líbily; původně si dělal své vlastní samizdaty, xeroxoval si to a svazoval šňůrkou a prodával v Polí pět, takové bibliofilie. A my jsme vydali jeho řadu; ke každé knížce se taky hrálo divadlo. Když toho nevydáváte moc, dá se v souvislosti s knihou udělat řada dalších věcí, tiskem to nekončí. Všichni z nakladatelství se podíleli na scénických čteních, museli jsme vstát od počítačů, vzít texty, přišli diváci a bylo to skvělé. Pořádaly se i koncerty a podobně.
To právě souvisí s naší nezávislostí – s knihou se zároveň odvíjejí i další příběhy, nejde jen o to, zadat, vysázet, vytisknout a prodat. Divus byl po celou dobu založený na těsné, možná někdy až příliš těsné spolupráci s autory. Ti se vždycky na dobu, kdy se kniha připravovala, stali přáteli, třeba i extrémními přáteli, kteří různě žili s námi v nakladatelství. Třeba Surůvka v nakladatelství asi měsíc bydlel, to bylo k zbláznění (smích). Pak to dopadá tak, že vznikají další společné věci, lidi se navzájem inspirují, potkávají se autoři textů a obrazů a spolupracují… Tohle propojování se někdy podaří i na mezinárodní úrovni. Vydali jsme třeba velkou knihu americkému autorovi komiksů Mikeovi Dianovi, který byl za svou tvorbu na konci 90. let stíhaný; konaly se k tomu i velké výstavy v Praze a v Londýně. V době, kdy jsme připravovali další výstavu v Berlíně, jsme zároveň chystali knihu jiného komiksového autora Stu Meada. Ti dva o sobě věděli, ale neznali se. Patří k nejvýraznějším osobnostem americké undergroundové scény 90. let. A poprvé se potkali právě v Berlíně, což bylo skvělé. Příští rok budou mít společnou výstavu v Paříži.

iLiteratura: Co chystá nakladatelství aktuálně?
Ivan Mečl: Chceme vydat souborné spisy Huberta Krejčího a potom výběr z archivů malíře Víta Soukupa, což byl můj kamarád, který umřel. Huberta Krejčího už jsme vydávali dřív, jsou to geniální divadelní texty, absurdní divadlo, které vychází i z japonské divadelní školy. Něco mezi Vianem, Ladislavem Klímou a třeba komedií dell’arte.

 

P. S. Z e-mailu:

Myslím, že to musí zůstat jak je. Jde asi opravdu o přesný přepis toho, co jsem řekl, a do toho bych už nezasahoval. Četl jsem to jako nezúčastněný čtenář a říkal jsem si: „To je ale trouba. Jak může u takovýho jelimana někdo vydávat knihy. Ti autoři musí být ale naivní!“ Takže bych se úpravami snažil udělat se lepší a jak mi ty myšlenky krásně plynou… Ale ne. Jen ať všichni vidí, co jsem zač.

Jen jedinou ale Vaši větu „Trochu nachlazený Ivan Mečl se v rozhovoru ohlíží za pětadvaceti lety existence svého nakladatelství“, bych změnil na: „Velmi nachlazeného Ivana Mečla jsem v rozhovoru donutila ohlédnout se za pětadvaceti lety existence svého nakladatelství.“ Sám bych to nikdy neudělal. Bojím se toho. Naštěstí to nejhorší jsem Vám zatajil.

Díky a kdyžtak tuhle odpověď dejte na konec.

© Marie Voslářová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3923x

Inzerce
Inzerce