Wohlleben, Peter: Tajný život stromů

Wohlleben, Peter
Tajný život stromů

recenze přírodní vědy

Toto skvěle napsané poselství je – alespoň pro laika – překvapivé. Učí nás totiž, jak nevnímat les pouze jako dřevorubec. Wohlleben na základě svých mnohaletých lesnických zkušeností tvrdí, že stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolest, mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky. Některé autorovy spekulace jsou pro odborníky až příliš odvážné, ale třeba poskytnou impulsy k dalšímu výzkumu.

Pozoruhodný průvodce po „upovídaném“ lesním světě
Peter Wohlleben
: Tajný život stromů. Co cítí, jak komunikují – Objevování fascinujícího světa. Přel. Magdalena Havlová, Václav Kazda, Ráječko, 2016, 208 s.

„V době, kdy jsem započal svoji lesnickou dráhu, jsem toho o tajném životě stromů věděl tolik jako řezník o pocitech zvířat.“ Takto začíná svoji knihu Tajný život stromů německý lesník Peter Wohlleben (*1964). Už jako dítě se chtěl stát ochráncem přírody. Vystudoval lesnictví a pracoval víc než dvacet let jako úředník zemské lesní správy. Aby mohl realizovat své představy o ochraně životního prostředí, zaměstnání opustil. Dnes řídí ekologické lesní hospodářství v regionu Eifel v Porýní, kde usiluje o návrat pralesů. Je zván do mnoha televizních pořadů, přednáší, pořádá semináře a píše knihy o lese a ochraně přírody.

Do češtiny nedávno přeložená kniha je v Německu již druhým rokem bestsellerem a práva na překlad byla dosud prodána do 27 zemí. A není divu: je výborně napsána a její poselství je – alespoň pro laika – překvapivé. Učí nás totiž, jak nevnímat les pouze jako dřevorubec. Wohlleben v ní na základě svých mnohaletých lesnických zkušeností tvrdí, že stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolest, mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky. Mnohé stromy, jako například duby, spolu navzájem komunikují prostřednictvím vonných látek. V okamžiku, kdy je některý ze stromů napaden hmyzem, vysílá vůně jako signály a všechny stromy v okolí upozorní na nebezpečí. Navíc prý u lesních stromů existuje cosi jako „společenské třídy“ podle míry vzájemné sounáležitosti, takže některé pařezy po vyvrácení kmenu brzy odumřou a ztrouchnivějí, kdežto jiné kvůli jejich důležitosti ostatní živé stromy nadále vyživují i po staletí. Stromy se prý tedy k sobě navzájem mohou chovat značně odlišně. Průměrný jedinec se rozrůstá do šíře tak dlouho, dokud nenarazí na špičky větví svého stejně vysokého souseda. Dál to nejde, protože tam je vzdušný, či lépe řečeno „světelný“ prostor už obsazen. Výhonky však přesto nabývají na síle, takže získáme dojem, jako by tam nahoře probíhal opravdový boj. Dva skuteční přátelé podle autora naopak „od samého začátku dbají na to, aby směrem k tomu druhému netvořili příliš silné větve“. Nechtějí se totiž vzájemně o nic připravovat a koruně přidávají na síle pouze směrem ven, tedy k jedincům, s nimiž „nekamarádí“. Takové stromové páry „bývají tak láskyplně propojeny svými kořeny, že někdy dokonce společně umírají“.

Wohlleben nikdy nevnímá jednotlivý strom jako osamělého jedince, ale snaží se o jeho pochopení v rámci obecnějšího ekosystému – o stromech rostoucích ve městě proto mluví jako o osamocených „dětech ulice“. Píše tedy nejen o stromech a o rostlinách, ale také o houbách: některé z nich podle něj aktivně usilují o udržení rovnováhy mezi jednotlivými stromy v lese, protože je v jejich vlastním zájmu, aby jejich rostliny prosperovaly. Houby podle Wohllebena – a nejen podle něj – fungují podobně jako optická vlákna, jimiž se vede internet. Tenké nitky pronikají půdou a protkávají ji tak hustě, že si to lze stěží představit. Lžička lesní zeminy tak obsahuje hned několik kilometrů těchto „spojů“. Jedna jediná houba se dokáže během staletí rozšířit v prostoru několika kilometrů a „zasíťovat“ tak celé lesy. Prostřednictvím svých vedení předává signály jednoho stromu dalšímu a pomáhá tak při výměně zpráv o hmyzu, suchu a dalších nebezpečích. Dokonce i věda toto protkání našich lesů někdy označuje jako „Wood-Wide-Web“. Jaké zprávy si stromy přihrávají a v jakém počtu, tam je výzkum teprve v počátcích, přiznává autor. Není přitom vyloučeno, „že existují i kontakty mezi různými druhy stromů, jakkoli v sobě navzájem vidí konkurenci“. Odvrácenou stranou vzájemného propojení je ovšem to, že blesk zasáhnuvší jediný strom prý někdy zabije i další v jeho okolí.

Les podle autora zřejmě nechce ztrácet slabší příslušníky, protože tak jen vznikají mezery narušující citlivé mikroklima s pološerem a vysokou vlhkostí vzduchu: „Stromy se na sebe patrně dovedou tak dalece naladit, že všechny podávají stejný výkon. Každý buk stojí na jedinečném místě. Půda je velmi kyprá nebo kamenitá, zadržuje spoustu vody, nebo stěží trochu, má nachystánu bohatou nabídku živin, nebo je velmi chudá – podmínky se mohou i na několika málo metrech velmi výrazně lišit. Úměrně k tomu má každý strom jiné předpoklady k růstu: roste tudíž rychleji, či pomaleji a tvoří více, nebo méně cukru a dřeva. Ale výsledek svého dosavadního zkoumání mohu shrnout tak, že stromy si mezi sebou navzájem vyrovnávají svoje slabé a silné stránky. Lhostejno, zda jsou mohutní, či subtilnější, všichni příslušníci téhož druhu produkují s pomocí světla zhruba stejné množství cukru na list. K vyrovnávání dochází podzemní cestou, přes kořeny. Podle všeho probíhá velmi živá výměna. Kdo má hodně, ten něco odevzdá, kdo je chuďas, dostává dávky... To tak trochu připomíná sociální systém, který rovněž nechce připustit, aby někteří naši spoluobčané klesli až příliš hluboko.“

Většinou autor píše o stromech obecně, ale zabývá se i charakteristickými strategiemi jednotlivých druhů, zvláště buku a dubu. A stranou ovšem nenechává ani další příslušníky lesního společenství, vedle zmíněných hub především ptáky a bobry (ti škodí stromům v bezprostředním okolí svých hrází, ale na celkové lesní prostředí působí pozitivně). Perspektiva, z níž ke svému předmětu přistupuje, mnohonásobně přesahuje délku jednoho lidského života, vždyť k vytvoření zdravého a stabilního (pra)lesa je podle něj nutné ne méně než pět set let autonomního vývoje, pokud možno bez lidských zásahů. Mnohé problémy, s nimiž se dnešní přírody potýká, by podle Wohllebena byly vyřešeny, kdyby je člověk přenechal stromům. V tomto smyslu se přimlouvá za to, abychom dali lesům „svobodu“.

V jistém smyslu dává Wohlleben člověku les za vzor: jestliže v tomto životním společenství spolu komunikují nejen stromy, ale také keře, trávy a nejspíše veškeré rostlinstvo, na námi obdělávané půdě je zeleň „najednou velmi mlčenlivá“. Naše kulturní rostliny kvůli vyšlechťování ztratily svoji schopnost posílat zprávy, „jsou takříkajíc hluché a němé, čímž se stávají snadnou kořistí hmyzu“. To je jeden z důvodů, proč se v moderním zemědělství užívá tolik postřiků. Autor navrhuje, jestli by pěstitelé v budoucnu nemohli od lesa leccos „okoukat“ a „nakřížit obilí a bramborám zase trochu víc divokosti, tedy vlastně upovídanosti“.

I když ale stromy žijí v průměru mnohem déle než lidé, autor v souvislosti s nimi často používá antropomorfický slovník: matky „kojí“ svoje semenáčky tak, že jim prostřednictvím kořenů předávají cukr a další živiny; starší dospělé stromy mají svoje nástupnické „prince“; stromy rostoucí v prvních letech příliš rychle jsou připodobňováni ke kulturistům nadopovaným anaboliky, zatímco pomaleji rostoucí a s vodou lépe hospodařící exempláře autor označuje za odolné askety. Zmiňuje rovněž jejich „pocity při páření“, i když zde spíše naznačuje a připouští, že tato oblast ještě dlouho zůstane v říši spekulací.

Mnohé z toho, o čem autor píše, vychází z vědeckých studií a experimentů, na které často odkazuje. Například zmíněná hypotéza „internetu lesa“ je dnes podle Fatimy Cvrčkové natolik všeobecně přijímaná, že ji můžeme označit za součást vědeckého mainstreamu. Naopak jiné jeho myšlenky působí kontroverzně, takže místní odborník, na kterého jsem se s dotazem obrátil, jeho tvrzení o přežívajících pařezech pokládá za holý nesmysl. A profesionální zahradník Jiří Kubec dodává, že pokud je vyvrácen strom, je to často celý kmen i s kořeny, takže žádný pařez v zemi nezůstane. Wohlleben ovšem netvrdí, že se vše, co říká, dá v současnosti dokázat tvrdými daty, a občas dává explicitně najevo, že se v daném případě jedná o nepotvrzenou hypotézu, která dává podněty k dalšímu výzkumu. Nebo může jít pouze o metaforu, kterou nemusíme brát úplně doslova. S tímto vědomím je nutné knihu číst. A to jako pozoruhodného a místy až dobrodružného průvodce po lesním univerzu, ve kterém se toho – navzdory jeho vnější strnulosti – děje více, než tušíme a také než vědci do relativně nedávné doby věděli.

 

Na podobné téma:
Cauwelaert, Didier van
: Důvěrný deník stromu

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   77%čtenáři

zhlédnuto 1093x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce