Doron, Lizzie: Kdo je to sakra Kafka

Doron, Lizzie
Kdo je to sakra Kafka

recenze beletrie zahraniční

Na pozadí přátelství mezi izraelskou spisovatelkou a palestinským aktivistou se odehrává příběh o dalším z marných pokusů o smíření obou znesvářených skupin. Naivita postav nechtěně koresponduje se způsobem, jak autorka jejich příběh zachytila na papíře.

Za mír ve Svaté zemi. Opět.
Lizzie Doronová
: Kdo je to sakra Kafka. Přel. Ruth Jochanan Weiniger, Garamond, Praha, 2016, 240 s.

Do dlouhé řady románů věnovaných z různých stran izraelsko-palestinskému konfliktu se nedávno v českém překladu zařadila i kniha izraelské autorky Lizzie Doronové Kdo je to sakra Kafka. Lizzie Doronová pochází z jidiš komunity současného Tel Avivu, kam uprchli před holocaustem východoevropští Židé. Překlad do češtiny byl pořízen na autorčino přání nikoli z hebrejského originálu, ale z autorizovaného německého překladu. Na vleklý, složitý, ostře sledovaný a takřka celý svět rozdělující spor se román snaží nabídnout pohled zevnitř a zároveň z obou stran.

Dějovou kostru představuje archetypální schéma přátelství mezi mužem a ženou, kteří patří k znesvářeným táborům: izraelské spisovatelky Lizzie, zřejmě autorčina autobiografického alter ega, a palestinského aktivisty Nadíma abú Háního. Náhoda je svede dohromady na mírové konferenci v Římě a z idealistických pohnutek, které by leckdo mohl (nejspíš i právem) označit za naivní, se společně pustí do natáčení dokumentárního filmu o životě ve Svaté zemi. Následuje sekvence vzájemně propletených epizod, navlečených na hlavní dějovou linii, kterou představuje vznikání, či spíše nevznikání plánovaného filmu, a vedlejší linie, již ztělesňuje Nadímův boj o vyřešení právního postavení jeho manželky, která se jako Arabka žijící v Izraeli „těší“ postavení obyvatele druhé kategorie. Čtenáři se tak dostane barvitého popisu života ve Svaté zemi z obou stran, které hájí své pozice a nemohou z nich ustoupit, protože by přestaly být tím, čím jsou. Sociální rozdílnosti. Odlišnost životních podmínek. Náboženské rozdílnosti. Tíživé dědictví holocaustu na jedné straně a nakby čili vzniku židovského státu na té druhé. Policejní a úřední šikana, zátarasy na silnicích, zdlouhavé kontroly. Všudypřítomnost armády, strach z teroristických útoků, každodenní obava o život. Vzájemné oboustranné předsudky, podle kterých je každý Izraelec hned agresor a každý Arab automaticky sebevražedný atentátník. Kulturní rozdílnosti, na které odkazuje i titul románu, v originále užitý v angličtině, ve které zní ještě důrazněji, Who the fuck is Kafka? – když Lizzie naslouchá popisu Nadímových klopot s izraelskou byrokracií, použije jméno tohoto spisovatele, které v evropské kultuře funguje jako locus communis, ale Nadím netuší, o čem mluví. Na pozadí takto fragmentarizovaně podaného prostředí, určovaného příběhem obou komunit, na který má však nutně každá ze stran pevný názor, s tím druhým zcela neslučitelný, se odvíjí lidský příběh hlavních protagonistů, v němž nedostatek porozumění a nemožnost komunikace určuje denní běh věcí.

Rozehráno je tedy dobře. Nejlepší nápad lze vidět v tom, že autorka odolala pokušení směřovat k nějakému morálnímu ponaučení na způsob, že v tomhle konfliktu mají obě strany svou pravdu nebo něco podobně politicky korektně duchaplného, a charakterizuje obě hlavní postavy výrazně asymetricky. Nadím se v průběhu natáčení filmu a vůbec dalšího – několik let trvajícího – veřejného působení dvojice postupně profiluje jako ten agresivnější, jako ten, kdo hájí zájem své strany halasněji. Zároveň je znát, že jeho chování je tak trochu nefér – v soukromí, v hovorech s Lizzie se chová úplně jinak, vstřícněji a nejspíš i upřímněji, zatímco plamenné obhajování arabských pozic na veřejnosti je něco jako maska. Autorka nabízí čtenáři možnost, aby si sám udělal obrázek o tom, co každou z postav k rozdílnému jednání vede (a ponechává otevřenou i možnost, že jde prostě jen o rozdíly v povaze – Lizzie je prostě poddajnější a Nadím průbojnější, co má být?).

Potíž tohoto románu spočívá v tom, že vposledku působí vymyšleně a nepřirozeně, že mu přese všechno chybí šťáva, krev, esprit. Domnívám se, že příčinou je přílišné autorské zaměření na poselství, na vzkaz, který je třeba sdělit světu – a součástí této strategie je i to, že ten vzkaz není nikde doslovně formulován, že autorka nechce být prvoplánová. Nejspíš je jím myšlenka, že obě strany vlastně touží po míru, ale kvůli překážkám ve vzájemném porozumění se nedokážou shodnout na tom, jak by tento mír měl vypadat. A možná také, že „bojovat za mír“ je spojení obsahující vnitřní rozpor. To by bylo samozřejmě v pořádku, složitější to začne být tam, kde se nedaří uvést do souladu, strukturalisticky řečeno, dění smyslu ve všech složkách díla. Čímž je myšleno zhruba následující.

V jednom z předchozích odstavců byla řeč o fragmentarizovaném příběhu, vyprávěném skrze dílčí motivy. Podřízení těchto motivů, stejně jako všech ostatních komponent, hlavní ideji je důvodem, proč próza ztrácí životnost. Dobrá literatura vytváří světy, které mohou být v různých vztazích k aktuálnímu světu, ale cítíme, že jsou autonomní, že napsaná slova se řídí jejich zákonitostmi. Doronová jako by postupovala opačně: modeluje svět podle slov, podle literatury, kterou sama píše. To, že se až úzkostlivě vyhýbá sdělování instantních pravd (protože vůči různým hraběcím radám, které se tak daří hlavně evropským intelektuálům, musí jako Izraelitka nutně cítit odpor), vede k situaci, kdy se jí tak trochu vytrácejí širší souvislosti. Moc se nenamáhá s vysvětlováním zákulisních dějů, postupuje vpřed s nezdůvodněnou libovůlí, skáče v čase tak, jak se jí zrovna hodí, a občas se dopustí nějaké nelogičnosti nebo neuvěřitelnosti. Až příliš mnoho pasáží zkrátka působí odbytě. Jistě, ta kniha není špatná, na mnoha místech autorka dokáže zvolit detail tak, že vypovídá víc než zdlouhavé opisování, jako když v úvodu přirovnává stát Izrael k psychiatrické léčebně, kde se Židé z celého světa zotavují z traumatické zkušenosti holocaustu, nebo když se jí zeptá vrátný v jejím domě, „jestli by arabský instalatér, jehož vůz viděl na našem parkovišti, nemohl zajít taky ke Kirschnerovým, kde se ucpalo potrubí“ (s. 148) – a domnělý instalatér je ve skutečnosti režisér, ale ti v téhle části města prostě auty s arabskými značkami nejezdí. Je to skvělé, ale chybí tomu ještě krůček. Lizzie Doronová není takový Sajjid Kašua, jehož postavám věříme každé slovo a každé hnutí mysli. Doronové postavy jsou právě jen tím, čím jsou – literárními postavami, o kterých se něco vypráví. Čtenář si tedy po dočtení knihy povzdechne, že ano, svět je složitý a zkažený a ve Svaté zemi se odehrává tragédie, ale to už vlastně víme. Od literatury by se snad přece jen dalo a mělo čekat víc.

 

Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Pavla Kočí, 30.10.2020 22:38
Doron, Lizzie: Kdo je to sakra Kafka
Nesouhlasím s kritikou pana Hellera. Neshledávám postavy nepravdivé, naopak. Pro mě je to střídmá výpověď. Bez velkých slov a velkých scén. Způsob líčení příběhu mi připomíná filmový dokument. Realita, ale s neobyčejnými bolestmi a paradoxy. Možná je to tím, že nemám ambice být literárním kritikem.... Jsem pouhým čtenářem, který si od knížky, slibuje nové obzory a rozměry. V tomto rozhodně nejsem zklamaná. Pavla Kočí
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.