Verdolin, Jennifer L.: Divocí příbuzní

Verdolin, Jennifer L.
Divocí příbuzní

recenze přírodní vědy

Kniha poskytuje lehce nevázané čtení o paralelách mezi lidským a zvířecím partnerským soužitím. Je čtivě a vtipně napsána, stylem se místy blíží lifestylovým časopisům.

Chci se mít jako samice makaka jávského
Jennifer L. Verdolinová
: Divocí příbuzní: Co nám námluvy a páření zvířat prozrazují o lidských vztazích. Přel. Tamara Váňová, Barrister & Principal, Brno, 2016, 225 s.

Téma sexuálního chování zvířat nepřestává vzrušovat čtenáře ani nakladatele, a dokonce ani některé recenzenty. Nedávno do dlouhé řady takto zaměřených publikací přibyla další s názvem Divocí příbuzní: Co nám námluvy a páření zvířat prozrazují o lidských vztazích (Wild Connection. What Animal Courtship and Mating Tell Us about Human Relationships, 2014) od Jennifer L. Verdolinové. Český podnázev je neúplný či nepřesný. Autorka, která se odborně věnuje studiu zvířat a zaměřuje se na různé projevy jejich společenského chování s důrazem na páření, totiž u zvířat nehledá jen poučení. Na mnoha místech je lidem dává za vzor.

Verdolinová řeší četné obecné otázky. Čím je jednotlivec atraktivní pro opačné pohlaví? Proč máme ve vztazích tendenci počítat a vést si účty? Záleží na velikosti? Je tělesná vůně důležitým ukazatelem vzájemné přitažlivosti? Proč se ji tedy my lidé snažíme zamaskovat mýdlem, deodoranty a parfémy? Ale především ji zajímá, „proč jsou u lidí láska a milostné vztahy tak komplikované, zatímco zvířata s tím většinou nemají problém“.

Krok za krokem, skok za skokem
Co tedy autorka radí? V první řadě si připustit, že máme se zvířaty mnoho společného, mimo jiné i onanii či cosi na způsob prostituce či rozvodů. A jak ideálně živočišným způsobem postupovat při budování vztahu? Když najdete někoho, kdo dobře vypadá a dokonale vám voní, mějte na paměti, že počáteční signály, že by tato osoba mohla být vhodným perspektivním partnerem z hlediska genetického materiálu, nemusejí nutně být (a často taky nejsou) skutečně spolehlivým ukazatelem charakteru. Hledáte-li víc než jen flirt, po dobu nejméně šesti měsíců se snažte toho člověka poznat blíže, abyste se mu dostali hlouběji pod kůži, nabádá Verdolinová. Vždyť i páry albatrosů královských se obvykle namlouvají i několik let. Tito ptáci totiž instinktivně vědí, že náhodné známosti nejsou zrovna ideálním způsobem, jak najít spolehlivého partnera.

Další radou je sebepřijetí a upřímnost k sobě samému i k druhým. Zvířata – i v tomto bodě následováníhodná – „totiž nemají špatné mínění o tom, kdo jsou, a pokud zrovna neloví nebo nejsou lovena, netráví svůj život snahou vypadat jako něco, co nejsou. Možná bychom se tohle od nich mohli přiučit. Už jste někdy zažili veverku, která by se snažila vypadat a chovat jako labuť, aby získala partnera ze sousedního doupěte? Není to příliš pravděpodobné, že? Veverky tráví svůj čas zdokonalováním všeho toho, co z nich dělá veverku. Takže rada pro všechny veverky světa: pokud zjistíte, že jste spíš veverka než labuť, to nejlepší, co můžete udělat, je postavit se ke svým instinktům k hromadění zásob žaludů čelem a být tou nejlepší veverkou, jakou můžete být. Pokoušet se změnit na labuť postrádá jakýkoli biologický smysl.“

Dalším nutným krokem je pak podle autorky najít osobu, která má podobné hodnoty a cíle jako my. Ať už mluvíme o sojkách, berneškách, ťuhýkovcích nebo albatrosech, dvojice, v nichž si jsou partneři navzájem podobní, jsou obvykle úspěšnější. A nejlepší na tom prý je, že „tyto vlastnosti mohou být jakékoli“. Záleží jen na nás, které z nich se rozhodneme považovat za ty nejdůležitější. Pro sýkory modřinky je to osobnost, ale pro bernešky velikost těla. (Co se týká vnímání rozměrů lidského samce, autorka velikost nebagatelizuje, ale vykládá ji velmi svébytně: „Pro ženy i dnes může být velikost rozhodující, ale velikost čeho? Ženy, které žijí v lepších ekonomických podmínkách, mají sklon vybírat si méně typicky ‚maskulinní‘ muže. Pro mne, bioložku, a mnoho dalších žen z toho plyne, že se již tolik nepočítá velikost čela, čelistí nebo svalů. Stejně důležitá je velikost mužova… srdce! Překvapení, co? To by mělo jednou provždy zrušit všechny ty napoleonské komplexy.“)

Ve vztahu je dále důležitá vzájemná spolupráce a dobrá komunikace. Kupříkladu takoví giboni neberou dorozumívání mezi sebou na lehkou váhu a každý den si v ranních hodinách „zazpívají“. Jejich projev trvá kolem patnácti minut a sestává z poštěkávání, dunivých zvuků a výkřiků. (Nějakou dobu trvá, než si společný zpěv nacvičí, ale pak pokaždé zpívají celou sekvenci od začátku až do konce.) „Možná bychom si také mohli dopřát trochu zpěvu takhle po ránu,“ ponouká Verdolinová. A chceme-li zlepšit komunikaci s partnerem, měli bychom si vzít příklad z ťuhýkovců tropických, kteří jen zřídka „mluví“ jeden přes druhého. „Kdyby to tak dělali, jak by pak byli schopni naslouchat jeden druhému a vědět, kdy na ně přišla řada promluvit?“

Zvířecí rozvody
Pokud se ale výběr ukáže jako nesprávný, například odhalíme partnerovu nevěru, máme podle autorky „plné právo toto partnerství ukončit“. Zdůvodnění je prosté: i zvířata se rozvádějí. Například albatrosi. „Bez ohledu na to, kolik času a energie věnovali nalezení toho správného partnera, jakmile si albatrosi uvědomí, že zvolili špatně, zkrátka se rozvedou. Stejně jako dalším monogamním druhům, které tvoří dlouhodobé vztahy, je i albatrosům jasné, že zůstávat s nekvalitním partnerem je mrhání drahocenného času…“ Pokud se třeba korelám v páru nedaří, jednoduše partnera vymění. „Ještě důležitější je, že s rozchodem nemusejí souhlasit obě strany. Stačí, když chce odejít jen jeden z nich. Rozvod může být nákladná záležitost, jak pro lidi, tak pro zvířata, ale pro všechny druhy to není stejně devastující. Pokud jste albatros, může to trvat roky, než najdete vhodného partnera. Pokud jste korela, máte už pravděpodobně toho dalšího vyhlédnutého ještě dřív, než toho současného opustíte.“ Někteří z nás jsou jako albatrosi, jiní spíš jako ty korely, každopádně bychom se podle autorky neměli zdráhat řešit vážnou partnerskou roztržku tak radikálně jako oni.

Kniha občas nabourává i zažité představy o některých živočiších. Kupříkladu labutě jsou pokládány za symbol věrnosti. Jejich vyobrazení slouží jako dekorace na svatebních oznámeních nejen pro jejich krásu, ale hlavně pro věrnost a oddanost páru a společnou péči o mláďata. Genetické testy však prokázaly, že neoprávněně, jelikož přibližně každé šesté labuťátko má jiného otce než je stálý druh jeho matky. Proto autorka s nadsázkou navrhuje, aby si milenci na svatého Valentýna nedávali obrázky labutích hlav a šíjí, jež dohromady vytvářejí obrys srdce, ale spíše zobrazení tvorů, kteří se podle dosavadních výzkumů chovají skutečně zcela monogamně a jako emblémy věčné lásky by se tedy hodili lépe. Jsou to například – žel méně fotogeničtí – kondoři a křečci kalifornští. Verdolinová ale v tomto ohledu vykazuje značnou míru podezíravosti a nevylučuje, že ani ti adepti, u nichž by zastánci stoprocentní monogamnosti mohli hledat vzor, ve skutečnosti lidským ideálům také nevyhovují. Sex bez zabřeznutí samice totiž zmíněná analýza pochopitelně neodhalí.

Pstruzí řev
Recenzovaná kniha poskytuje lehce nevázané čtení o hojných paralelách mezi lidským a zvířecím partnerským soužitím. Je čtivě a vtipně napsána; místy se její styl blíží lifestylovým časopisům, místy se autorka pokouší o zvláštní typ populárně naučné humoristické literatury: „Samice pstruha si zvolí trdliště, na něž naklade vajíčka. Těsně před tím, než je připravena jikry naklást, se přikrčí, otevře ústa, mocně se zachvěje a vykřikne: ‚Ach, ano‘! No dobře, samozřejmě ve skutečnosti nic nezakřičí, ale to ostatní je pravda pravdoucí.“ O nejrozmanitějších formách rozmnožování v přírodě se čtenář dozví mnoho – a něco i o autorčiných osobních preferencích. Když třeba píše, že samci mohou poskytovat různé druhy benefitů, jako je pozornost nebo masáž, podotýká: „Jsem na tyto druhy služeb zatížená, takže by mi nevadilo být samicí makaka jávského.“ Sameček tohoto druhu totiž tráví dlouhé hodiny péčí o svou vyvolenou.

Jistým problémem je autorčin způsob argumentace, jímž se snaží vzbudit dojem, že nám „příroda“ dává nějaká jasná vodítka pro náš život a osobní štěstí. V živočišné říši však najdeme mnoho odlišných strategií, takže by se dalo napsat – a také bylo napsáno – velké množství dalších textů ve smyslu „zvíře je náš vzor“ a poselství každého z nich by mohlo vyznívat odlišně. Příroda potenciálně poskytuje „ospravedlnění“ pestré škály chování, například pro skupinové znásilňování (delfíni) nebo hromadné zabíjení mláďat novým sexuálním partnerem samičky. Snad jen k nevynucenému a okolnostmi nezapříčiněnému celibátu bychom zřejmě hledali předobraz jen obtížně. I u savců se stává, že se v kolonii či smečce rozmnožují jen vybraní jedinci a jiní za celý život ne, ale v těchto případech zpravidla těžko můžeme mluvit o dobrovolnosti. Třeba u rypošů lysých, jejichž sociální organizace trochu připomíná mraveniště, je královna silně „nepřátelská vůči ostatním samicím chovajícím se jako královny nebo produkujícím hormony pro přípravu na roli královny“.

Lidské komplikace a sny
Doporučení, která Verdolinová lidem dává, nejsou nijak převratná, většina z nich více méně souzní se západním mainstreamem. Což mohou různí anarchisté vnímat jako negativum, ale interpretovat to lze i jako klad. Je totiž třeba současně uznat, že autorčina ponaučení jsou ve své umírněnosti mnohem rozumnější než radikální (a pro společnost snad i ohrožující) závěry, které prezentuje například publikace Na počátku byl sex: Kořeny moderní sexuality: Jak se dáváme dohromady a proč se rozcházíme.

Na základní otázku, proč jsou láska a milostné vztahy u lidí, na rozdíl od zvířat, tak komplikované, se ale dá odpovědět snadno. Lidé vytvářejí rozsáhlé náboženské, státní a právní systémy, komplikované formy komunikace, sofistikované technické přístroje i propracované stravovací rituály, to vše nesrovnatelně složitější než ostatní živočichové. Není žádný důvod, proč by právě oblast sexuality měla představovat nějakou výjimku. Ze strany autorky tak jde spíše o jakýsi sen o návratu k původní rajské jednoduchosti a nekomplikovanosti, který ale zřejmě nemyslí úplně vážně. V opačném případě by totiž nečetla odborné studie a nepsala knihy, ale s vybraným urostlým a pokud možno málo vzdělaným lidským samcem by odešla žít do nějakého asijského pralesa, aby byla co nejblíže svým makakům a mohla se u nich ještě silněji inspirovat a leccos dalšího užitečného okoukat. Čtenářům ale nic nebrání v tom, aby na spisovatelčinu hru přistoupili a zasnili se společně s ní.

 

Na podobné téma:
Buss, David M.: Evoluce touhy. Strategie sexuálního chování
Masson, Jeffrey Moussaieff: Bestie. Co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla
Ryan, Christopher; Jethá, Cacilda: Na počátku byl sex: kořeny moderní sexuality: jak se dáváme dohromady a proč se rozcházíme
Kůs, Evžen: Dá mi? Nedá mi? Pohledy do sexuálního života zvířat

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 737x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce