Pomerantsev, Peter: Nic není pravda a všechno je možné

Pomerantsev, Peter
Nic není pravda a všechno je možné

recenze sociologie

Barvité reportáže se i pomocí termínů jako „čirý spektákl“ pokoušejí o postižení bizarní ruské reality. Místy působí pitoreskně, či dokonce humorně, ale jejich poselství je velmi pochmurné.

Ruský mediální svět jako Matrix, z něhož se nesnadno procitá
Peter Pomerantsev
: Nic není pravda a všechno je možné: surreálné srdce nového Ruska. Přel. Martin Weiss, Dokořán, Praha, 2016, 259 s.

Postmoderní diktatura. Režim, který na sebe ráno bere masku oligarchie, odpoledne demokracie, večer monarchie a na noc se proměňuje v totalitu, kteréžto označení vystihuje jeho podobu možná nejlépe. I těmito slovy popisuje soudobé Rusko Peter Pomerantsev ve své knize Nic není pravda a všechno je možné: surreálné srdce nového Ruska (Nothing is true and everything is possible, 2014).

Autor se narodil v roce 1977 v Kyjevě. Jeho otcem je ruský básník a novinář Igor Pomerantsev. Když mu byl necelý rok, rodina opustila Rusko a usadila se v Británii. Po univerzitních studiích se v roce 2001 přestěhoval do Ruska, kde natáčel dokumentární filmy a pracoval pro televizní kanál TNT. Kvůli rodině a rostoucímu Putinovu autoritářství se o několik let později vrátil do Londýna. Vedle toho, že se zabývá tvorbou nových televizních formátů, je považován za předního znalce ruské propagandy, jíž se věnuje v londýnském Legatum Institute, a jako takový už vystupoval i v České televizi. Pravidelně přispívá do řady světových tiskovin, mezi nimi London Review of Books, The Atlantic nebo The Guardian.

V knize popsal své zkušenosti s ruským mediálním byznysem a propagandou. Počátkem jednadvacátého století totiž strávil takřka deset let v Rusku. Jeho britsko-ruský původ mu otevřel dveře do jedné tamější komerční televize, kde produkoval dokumentární filmy a reality show. A díky tomu získal i přístup do soukromí mnoha lidí, Rusů z nejrůznějších prostředí a nejrůznějších koutů země – od sibiřského gangstera-filmaře přes topmodelku, jež po svém uvíznutí v sektě spáchala sebevraždu, až po nelegálně uvězněnou bezúhonnou podnikatelku. Ti všichni v jeho knize vystupují, na všech těchto postavách autor ukazuje současnou ruskou mentalitu a její proměny.

I někteří starší teoretici poukazovali na teatralitu zinscenovaných moskevských politických procesů, na „překvapivou příbuznost mezi ruskou avantgardou a stalinskou kulturou“, na jejímž základě charakterizovali sovětský režim jako „umělecký projekt“ (Boris Groys), případně popisovali dění ve třicátých letech jako podivný karneval (Katerina Clark). Pomerantsev na tyto teorie implicitně navazuje, když celé dění v soudobém Rusku pojímá jako jakousi obří inscenaci, v níž Kreml „cele rozhoduje o tom, co je pravda“ a jak má vypadat tamní zpravodajství. Nebo je vnímá jako maškarní ples, v němž se prezident na krátkou přechodnou dobu převléká za premiéra, ale sám nadále zůstává vládcem. Nebo jako zvláštní celospolečenskou reality show, jíž se mají účastnit všichni občané: její hlavní zápletkou je souboj svaté Rusi s „cizími ďábly“. Součástí tohoto narativu je nenávistná legenda o Západu sponzorujícím protiruské „fašisty“ na Ukrajině a také paranoidní smyšlenky o tom, že se všichni snaží zlikvidovat Rusko a uchvátit jeho ropu. Amerikou podporovaní fašisté – podle tohoto vyprávění – „ukřižovávají ruské děti na ukrajinských náměstích, protože Západ organizuje genocidu proti nám Rusům, a na obrazovce plačící ženy vyprávějí, jak je ohrožují potulné gangy nepřátel Ruska, a samozřejmě jen prezident může tohle vyřešit, a proto je dobře, že Rusko anektovalo Krym, a proto je správné vyzbrojovat žoldáky a posílat je na Ukrajinu“. Když jdete a zjistíte si (od spolehlivých přátel nebo nezávislých tiskových agentur), jestli se opravdu fašisté zmocňují Ukrajiny nebo jestli tam křižují děti, poznáte, že to všechno vůbec není pravda a ženy, které tvrdily, že to všechno viděly, jsou ve skutečnosti najaté statistky oblečené jako „očití svědkové“. Hranice mezi fakty a fikcí se tak v ruské televizi stala zcela irelevantní. Ale i když víte, že celé zdůvodnění prezidentovy války je vymyšlené, i když vám dochází, že skutečným účelem je vytvořit falešný příběh o všemocném prezidentovi, „ty lži se opakují tak často, že se po čase přistihnete, jak přikyvujete, protože je těžké akceptovat myšlenku, že lžou tolik a tak nestoudně“.

Ústřední figurou tohoto divadla je Putin, performer číslo jedna, střídající nejrůznější role, který si „jako projekce dělaná pro televizi přisvojil všechny ruské archetypy, takže dnes vypadá, že snad vybuchne vší ruskostí, jeho prostřihy stále rychleji přeskakují mezi gangsterem, státníkem, dobyvatelem, motorkářem, věřícím člověkem či císařem, chvíli je diplomaticky racionální, vzápětí se zalyká spikleneckými teoriemi. A v televizi prezident beseduje s dělníky, kteří v přímém vstupu pózují v montérkách před tankem, který vyrobili, a slibují prezidentovi, že pokud budou protesty proti němu pokračovat, že ‚přijedou do Moskvy a budou bránit naši stabilitu‘. Ale pak se ukáže, že dělníci ve skutečnosti neexistují, že to celé byla jen maškaráda zinscenovaná místními politickými technology a televize se přenesla někam, kde neexistují žádné referenční body, které by ji spojovaly s realitou, kde loutky hovoří s hologramy a všichni jsou společně přesvědčeni, že jsou skuteční, kde nic není pravda a všechno je možné. A výsledkem tohoto deliria je podivný pocit beztíže.“

Autor konstatuje rovněž silný obrat k mystice, ať už pod pláštíkem té tradiční pravoslavně křesťanské, nebo novodobého synkretismu. Jeden z Rusů, které cituje, přitom opěvuje svatou ruskou duši, která prý dokáže „sjednotit všechno, Stalina i Boha“, která umí začlenit všechny, Ukrajince, Gruzínce, Estonce i Litevce. Projev může působit jako výsledek extatického spojení protikladů, jako postmodernistický patchwork, volně kombinující různé kulturní tradice, ale přehlédnut by na něm neměl být skrytý uzurpátorský aspekt: totiž že daný mluvčí neřešil otázku, jestli zmíněné národy o ono začlenění stojí.

Úkolem toho všeho je odvedení pozornosti od skutečných problémů obyčejných Rusů, od nefunkčnosti státu dané zkorumpovaností ruských úředníků. Status střední třídy je tak silně zneplatněn, její příslušníci si nemohou být jisti svými právy, protože je o jejich majetek či občanskou svobodu může kdykoli připravit novodobý moskevský „feudál“. Někteří dokonce po nocích drží sousedské hlídky zabraňující tomu, aby někdo záměrně zapálil jejich domy, protože pozemky by se pak snadno staly kořistí developerů. A dokonce i o nejbohatších Rusech dnes podle Pomerantseva platí, že čím více jsou na verbální rovině vlastenečtí, tím častěji a horlivěji nechávají vlastní děti studovat na anglických školách, podobně jako televizní producenti vyrábějí pořady oslavující politiku Kremlu, ale večer poslouchají opoziční stanice. Mnozí pravoslavní věřící přitom vyzvedávají úlohu Stalina, přičemž skutečnost, že šlo o vraha tisícovek kněží, jim nevadí: možná je měl podle nich zabít proto, že to byla „zkouška víry“. (Soudobý návrat Stalinova kultu podle autora s předstihem diagnostikovali architekti, kteří se znepokojením upozorňovali na výstavbu mrakodrapů stále více připomínajících stalinistické věže.) Pomerantsev připouští, že ve všech kulturách existuje rozdíl mezi veřejným a soukromým já, ale v Rusku je tento kontrast extrémní.

Rozdíl mezi Ruskem a západním světem autor vymezuje i jakýmsi symetrických srovnáním: na Západě se politici snaží vystupovat jako solidní osobnosti, což kompenzují hojné filmy s tematickou podsvětí; naopak moskevští politici se sami chovají jako skuteční gangsteři, a proto je svět v současných ruských filmech vzniklých se státní podporou líčen v růžových barvách.

Autor do své knihy zahrnul nejen to, co na vlastní kůži zažil či viděl a co se dozvěděl při rozhovorech s aktéry, ale pojal do ní i poznatky dalších očitých svědků, například Billa Browdera, autora knihy Rudý zákon. Jak jsem se stal Putinovým nepřítelem č. 1. Jindy v ní zaslechneme pozorování Timothyho Snydera, který poukazuje na to, že Kreml libovolně mění svá sdělení podle toho, jak se mu to hodí, a vpraví se dovnitř všeho: „evropské pravicové nacionalisty svádí svým protiunijním postojem, krajní levici získává příběhy boje proti hegemonii USA, americké náboženské konzervativce přesvědčuje bojem Kremlu proti homosexualitě“.

Kniha není teoretické pojednání, ale obsahuje řadu barvitých reportáží, které se i pomocí sofistikovaných termínů jako „čirý spektákl“ nebo „Jurijové Gagarinové kultury nulové gravitace“ pokoušejí o postižení bizarní ruské reality. Místy působí pitoreskně, či dokonce humorně, třeba když autor referuje o lidech poukazujících na absurditu režimu recesistickými transparenty jako „Slunce je váš nepřítel“ nebo „Uděláme z Angličanů Japonce“. Její poselství je ale v hloubi velmi pochmurné. Autor připouští, že podlehnutí všudypřítomné virtuální realitě je snadné a obrana obtížná, a v tomto smyslu má pro jednotlivé Rusy pochopení. Jako celek ovšem Rusko líčí jako zemi nebezpečnou, a to jak pro vlastní obyčejné občany, tak i pro okolní země. A jestliže filozof Jean Baudrillard hledal „světové centrum neautentičnosti“ ve Spojených státech amerických, i tato kniha, když už nic jiného, by měla čtenáře přesvědčit o tom, že se mýlil.

 

Na podobné téma:
Custine, Astolphe de; Nora, Pierre (ed.) : Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839
Bachtin, Michail Michajlovič: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   78%čtenáři

zhlédnuto 1555x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce