Nikitin, Jana; Hennecke, Marie a kol.: Nevěřte tvořivým: a dalších 99 psychologických výzkumů

Nikitin, Jana; Hennecke, Marie a kol.
Nevěřte tvořivým: a dalších 99 psychologických výzkumů

recenze sociologie

Autoři se ale nesnaží vzbudit představu, že už všechno zjistili – třeba v oblasti moderních technologií přiznávají, že výzkumy jsou teprve na počátku. A ani nepředkládají nějaké abstraktní teorie, ale pouze skládají čtivou mozaiku drobných zjištění, která vytvářejí pestrý obraz komplikovaného lidského mikrokosmu.

O soudobých psychologických experimentech
Jana Nikitin, Marie Hennecke
a kol.: Nevěřte tvořivým: a dalších 99 psychologických výzkumů. Přel. Kateřina Prešlová, Portál, Praha, 2017, 160 s.

Proč mají hurikány s ženskými jmény na svědomí více obětí? Která věková skupina si nejčastěji přeje zesílení svých negativních pocitů? Zvyšuje nakupování biopotravin riziko neetického chování? Žijí usmívající se lidé déle? Povzbudí naši kreativitu, když na zlomek vteřiny zahlédneme logo firmy Apple nebo když je úkol prostorově vzdálenější? Jak jsou na tom ti, kteří urputně bojují proti vegetariánům, s vlastní sebeúctou? Jak to, že výstražná oznámení na krabičkách cigaret některé zákazníky paradoxně podněcují ke koupi? Jak může při trapných situacích pomáhat pleťový krém? Jak je možné, že fotbalové týmy v červených dresech častěji vyhrávají? Prosazují se empatičtí lidé více než neempatičtí? Existují myšlenky, z nichž můžeme onemocnět? Co o člověku prozrazuje, když má doma velké množství knih, vzorně uspořádaná cédéčka nebo sportovní poháry? Jak moc je pro náš odhad hodnoty produktu, na nějž stojíme ve frontě, důležité, kolik lidí stojí za námi a kolik před námi? Přináší nám více potěšení to, když někoho obdarujeme, nebo když sami něco dostaneme? Proč by informace o globálních změnách klimatu měly být formulovány tak, aby příliš neotřásaly vírou ve spravedlivý a uspořádaný svět? Proč nám dělá dobře pobyt v přírodě? Nakolik to, s kým žena navštíví restauraci, ovlivňuje množství jí zkonzumovaných kalorií? Komu nejvíce škodí pozitivní myšlení? A co ten, kdo vidí v životě jen to dobré – je opravdu šťastnější? I na tyto otázky odpovídá kniha Nevěřte tvořivým: a dalších 99 psychologických výzkumů (100 psychologische Denkfallen, 2015). Na jejím vzniku se podílela skupina osmnácti odborníků, kteří pracují v různých oblastech psychologie. Jejím základ byl blog Curyšské univerzity, kam tito psychologové přispívali informacemi o vědeckých experimentech posledních let. Editorky vybraly sto nejzajímavějších příspěvků, jež vysvětlují různé nečekané souvislosti a mnohdy vyvracejí naše očekávání. Některé přitom rozvíjejí starší teorie, třeba paradox usilování o štěstí Viktora Frankla. Další ale působí celkem překvapivě a kontraintuitivně. Jednotlivé výzkumy se týkaly pestré škály oblastí: myšlení, cítění, mezilidských vztahů, zdraví, motivace, osobnostního rozvoje, technologií a sociálních médií.

I napříč těmito oblastmi se ovšem dají v knize vysledovat některá vracející se témata. Jedním je kupříkladu úzká souvislost tělesna a duševna neboli jednota člověka jako psychosomatické bytosti, v níž se jednotlivé složky dají od sebe jen těžko oddělit. Pokud například držíme při setkání s druhým člověkem v ruce hrnek s horkým čajem, hodnotíme danou osobu jako více „vřelou“, naopak odmítavé, „chladné“ chování přítomných lidí na nás může mít ten efekt, že i teplotu na daném místě subjektivně vnímáme jako chladnou. Pokud někoho posloucháme a v ruce přitom máme předmět s vysokou hmotností, tedy váhou, obsah příslušného slovního projevu pak díky tomu v průměru hodnotíme také jako „závažnější“. A lidé, kteří měli vylíčit trapnou situaci, jež se jim přihodila, následně preferovali předměty, které jim alespoň částečně zakrývaly či chránily obličej (například sluneční brýle) a tím jim i v přeneseném smyslu pomyslně umožňovaly „zachování tváře“. Mimochodem tyto příklady jsou pěknou ilustrací známých tezí George Lakoffa a Marka Johnsona o „metaforách, kterými žijeme“.

Dalším opakujícím se motivem je význam dílčích a konkrétních cílů pro realizovatelnost našich záměrů (nebo fungování paměti). Kupříkladu angličtí badatelé Paschal Sheeran a Michael Silverman zkoumali tři různé intervence, které měly přispět k podpoře zdraví a bezpečnosti na pracovišti. Průměrná účast zaměstnanců na tréninkových kurzech protipožární bezpečnosti činila v Anglii přesně 16 %. Studie měla otestovat tři možnosti zvýšení této účasti. „Motivační intervence“ se zaměřila na pouhé obecné posílení úmyslu zaměstnanců účastnit se takového kurzu („Chci se zúčastnit kurzu protipožární bezpečnosti!“). Zaměstnanci dostali dopis, který vysvětloval, že trénink protipožární bezpečnosti je důležitý, poučný a napínavý. Cílem druhé, „volní intervence“ bylo, aby se zaměstnanci zavázali již v okamžiku informace o kurzu („Až nastane okamžik X, zúčastním se v místnosti Y kurzu protipožární bezpečnosti!“). Třetí intervence sestávala z kombinace obou těchto intervencí. Výsledky ukázaly, že samotný vznik záměru na skutečnou účast nemá žádný vliv. Naproti tomu se kurzu zúčastnilo 79 % osob, které již v přípravné fázi přemýšlely, kdy a kde by takový kurz navštívily. Co z toho konkrétně vyplývá? Abychom svůj úmysl opravdu uskutečnili, je dobré zamyslet se nad tím, kdy, kde a jak to budeme konkrétně provozovat. Například: „Každé pondělí večer v 19:00 si půjdu na 45 minut zaběhat do lesa.“ Badatelé argumentují, že tímto způsobem plánování se zvyšuje tendence všímat si příležitostí k uskutečnění zamýšleného záměru. Když se naskytne příležitost, začnete s činností takřka automaticky. – Analogicky pokud návštěvníci muzea fotili konkrétní detaily vystavených fotografií, pamatovali si z nich poté více, než když zachycovali díla celá.

Dalším významným průběžným tématem je moc stereotypů a jejich schopnost působit na principu sebenaplňujícího se proroctví. Kupříkladu osoby s negativním přístupem ke stárnutí se méně fyzicky namáhají, stravují se spíše nezdravě a na společenském životě se podílejí méně. Jejich stáří, o kterém měli dopředu (mylnou a jednostrannou) představu jako o čemsi zcela negativním, stísňujícím a deprimujícím, se v důsledku jejich očekávání takovým opravdu stane. Podobně muži, kteří uctívají ideál maskulinního svalovce, někdy sami nejsou schopni mu dostát. To pak s sebou přináší nespokojenost s vlastním tělem a řadu psychických a fyzických problémů. Čímž je zdánlivě potvrzen jejich úvodní – a ovšem falešný – předpoklad, že všichni muži s menší muskulaturou jsou k ničemu. Patriarchální názory tak podle autorů škodí nejen ženám, ale i mnoha mužům.

Dalším pozoruhodným tématem je jakýsi náš vnitřní „morální kredit“, případně souvislost morálky, uvědomělosti a tvořivosti. Kupříkladu psychologové Nina Mazarová a Chen-Bo Zhong zjišťovali, jestli může kupování ekologických produktů aktivovat vyšší morální principy. Účastníky jedné studie nechali, aby si vybrali produkty z online nákupního seznamu. Jedna skupina mohla svůj nákupní seznam sestavit z řady převážně ekologických produktů, druhá skupina na výběr dostala konvenční výrobky. V následujícím úkolu měli účastníci rozdělit malou sumu peněz mezi sebe a jinou osobu. Přitom se ukázalo, že skupina, která vybírala z ekologických produktů, si pro sebe ponechala více peněz než lidé ze skupiny s běžnými výrobky. Účastníci, kteří měli co do činění s méně morálně spornými produkty, tedy bezprostředně potom vykazovali nižší sociální cítění než lidé, u nichž morální smýšlení nemělo hrát žádnou roli. A co je ještě horší: „V jedné z příštích studií se ukázalo, že skupina vybírající z ekologických výrobků nejenže jednala egoisticky, nýbrž měla i větší tendenci ke lhaní a krádeži menších peněžních částek. Účastníci při jednom z úkolů vědomě odpovídali nesprávně, aby si ponechali více peněz. Když si poté měli z obálky vzít náhradu osobních nákladů, vzali si více, než kolik jim náleželo.“ Možné vysvětlení? „Kontakt s ekologickými výrobky u nás aktivuje morální cítění, čemuž pak odpovídá naše jednání.“ Když však tyto produkty kupujeme, získáváme určitý druh „morálního kreditu“. Naší volbou ekologického zboží jsme své morálce učinili zadost a v následujícím čase se chováme méně morálně. Biovejce možná činí slepice „šťastnými“, ale z těch, kdo je kupují, nedělají lepší bližní. Komplementárně k tomu prý ale platí, že člověk, který při prvním pokusu odmítl prosbu o laskavost, bude při pokusu dalším pravděpodobně svolnější zareagovat naopak kladně: je v nás totiž jistá nechuť odmítnout prosbu dvakrát.

Každá z kapitolek zabírá jednu tiskovou stranu, a proto musí být problém vysvětlen pokud možno stručně, hutně a zkráceně. To nutně vede k jisté míře zjednodušování. Kupříkladu část nazvaná Nevěřte odborníkům nepřekvapivě tvrdí, že zkušení filmoví recenzenti hodnotí běžné filmy jinak než běžní návštěvníci. I když prý tedy laikové od odborníků očekávají lepší odhad, ten je často „úplně mimo“. To je ale přílišná simplifikace: zkušený filmový recenzent přece většinou neodhaduje, jak se bude dané dílo líbit běžnému publiku (což by ovšem často dokázal predikovat také), ale jak je hodnotí on sám. A na svůj názor, zvláště je-li vyargumentovaný, a vytříbený vkus má nezpochybnitelné právo. Takže závěry, jež z těchto experimentů vyvozuje tato kniha, jsou zřejmě pomýlené. Spíše z nich vyplývá, že pokud třeba Kamil Fila nějakou romantickou komedii pohaní a zkritizuje, je vysoce pravděpodobné, že se bude současně líbit mé manželce nebo sousedce. A v tomto smyslu je paradoxně možné řídit se i jeho soudy (v „opačném“ směru), ale rozhodně nikoli tvrdit, že jsou „mimo“. – Jiná kapitolka ale pro odborníky vyznívá povzbudivěji, ostatně tvůrci knihy byli psychologičtí specialisté.

Vzhledem k tomu, kolik odlišných oblastí kniha pokrývá, je také možné tvrdit, že je v některých ohledech trochu roztříštěná, takže třeba v oblasti výzkumu chování na internetu přináší poznatky velmi selektivně, fragmentárně a neúplně. Autoři se ale nesnaží vzbudit představu, že už všechno zjistili – právě v oblasti moderních technologií přiznávají, že výzkumy jsou teprve na počátku. A ani nepředkládají nějaké abstraktní teorie, ale pouze pečlivě skládají pestrou mozaiku drobných zjištění, která vytvářejí barvitý a plastický obraz komplikovaného lidského mikrokosmu. Čtivě a záslužně tak zprostředkovávají poznatky z odborných psychologických časopisů širší veřejnosti. Mohli by tak trochu přispět k odbourání některých škodlivých iluzí a stereotypů, a to těch tradičních i zcela nedávných. Publikace poskytuje řadu konkrétních a užitečných podnětů, jak zlepšit komunikaci s partnerem, optimálně chválit vlastní děti, reálně uskutečňovat vlastní předsevzetí (a proč nepodceňovat nějaký přírodní úkaz jen proto, že se jmenuje Katrina). Ale přináší i obecnější poznatky o komplikovaném fungování lidské psychiky.

 

Na podobné téma:
Haidt, Jonathan
: Morálka lidské mysli. Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   81%čtenáři

zhlédnuto 2210x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce