Finkel, David: Thank You for Your Service

Finkel, David
Thank You for Your Service

recenze beletrie zahraniční

Kniha Thank You for Your Service od držitele Pulitzerovy cenu Davida Finkela zaznamenává beletrizovanou formou osudy skutečných veteránů války v Iráku. Zachycuje, jak problematické je pro ně zapojit se zpátky do běžného života, přičemž nejhůř na tom možná nejsou ti, kteří utrpěli nějaké fyzické zranění, ale ti, jejichž rány nejsou vidět.

Drásavá reportáž o válce po válce
David Finkel
: Thank You for Your Service. Sarah Crichton Books, New York, 272 s.

V americké literatuře a povšechně kultuře najdeme nespočet zpracování příběhů vojáků a válečných vysloužilců, ať už se jedná o veterány války v Koreji, Vietnamu, Perském zálivu, nebo obou válek světových – dvacáté století poskytlo autorům v tomto ohledu slušnou zásobárnu témat. Thank You for Your Service (Díky za vaše služby) je dílo válečného reportéra Davida Finkela, který v roce 2006 obdržel prestižní Pulitzerovu cenu za reportáž v deníku The Washington Post. Dalšího významného ocenění se mu dostalo o šest let později v podobě MacArthurova grantu, udělovaného stejnojmennou nadací každoročně několika jednotlivcům, kteří dosáhli ve svých oborech mimořádných výsledků.

Kniha Thank You For Your Service je v podstatě volné pokračování reportážního románu The Good Soldiers (Dobří vojáci), jenž sleduje osudy praporu mladých vojáků vysazených v Iráku roku 2007 v rámci strategie tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe. Pro Bushovo rozhodnutí navýšit v pozdější fázi konfliktu počty příslušníků americké armády v Iráku se vžil pojem „the surge“ (vlna). Finkel se tehdy vypravil do Bagdádu, aby v roli válečného reportéra mohl sledovat osudy příslušníků šestnáctého pluku druhého praporu z první ruky.

V románu Thank You for Your Service pak Finkel popisuje, jak to vypadá, když ona zmiňovaná vlna strhne svou oběť do proudu a následně ji vrátí zpátky tam, odkud přišla. Ústřední postavou knihy je seržant Adam Schumann, který se z Iráku vrátil s diagnózou posttraumatického stresového syndromu, a hned na úvod se v jeho příběhu střihem takřka filmovým prolnou dva světy: svět plný bojové akce, vzpomínek na křik, štěkání zbraní, výbuchy bomb a chuť krve, která vám stéká do očí i úst, když nesete na ramenou do bezpečí raněného kamaráda, a zdánlivě bezpečné prostředí vlastní ložnice někde v severozápadním Kansasu, v níž jednoho večera nabídnete manželce, že pohlídáte synka, aby se mohla konečně alespoň trochu vyspat.

Vzápětí se ukáže, že oba tyto světy mají jednoho společného jmenovatele, jímž je stravující pocit viny. Viny, která je všudypřítomná a pramení z otřesných zážitků z fronty, osudových náhod (Schumann si při jedné misi prohodí místo s kolegou, načež je na jejich konvoj spáchán bombový útok a kolega je zabit) i z pocitů špatného svědomí, protože už není tím, kým býval dřív. Dobrým manželem, otcem a člověkem.

Finkel sleduje ve své reportáži osudy další zhruba desítky lidí, ať už se jedná o Schumannovy kolegy z pluku, rodinné příslušníky, zejména partnerky vojáků, nebo o ty, kteří se veteránům s nejrůznějšími zdravotními problémy, ať už duševního, či fyzického rázu, snaží pomoct: terapeuty a vojenské psychology. Z jejich příběhů, deníkových záznamů i publikovaných fotografií vyplouvá na povrch obraz „války po válce“ (after-war), jak ji Finkel v románu přiléhavě nazval.

Utrpení vojáků i jejich rodin je téměř hmatatelné. Finkle líčí žal vdovy, které po manželovi zbyly jen psí známky a střepina, která ho zabila, dále odcizení vedoucí k rozpadu řady manželství, alkoholismus, sebevražedné sklony a bezmoc pramenící v neposlední řadě i z finanční nouze. Zde kniha získává i sociální rozměr. Finkel kritizuje systém péče o válečné vysloužilce, který je v mnoha ohledech zastaralý a nedostačující. Scéna, v níž jeden z vojáků musí obejít třicet různých odpovědných lidí, kteří si ho přehazují jako horký brambor, jen aby dostal dobrozdání ke vstupu do záchranného programu, by působila téměř komicky, kdyby nešlo o život.

Kontrast mezi banální každodenností a skutečným bojem o přežití se v knize vyskytuje v mnoha podobách a částečně osvětluje pocity vykořenění, které vojáci bez výjimky prožívají. Neumějí si s návratem do běžného života poradit, ocitají se ve světě, jemuž nerozumí, a s lidmi, kteří zase nechápou je. Problém nastává zejména v případě těch, kdo neutrpěli viditelné fyzické zranění, ale stravuje je „pouze“ deprese, PTSS či změna osobnosti, což je i případ Adama Schumanna. Takoví vojáci pak vůči svým tělesně postiženým druhům pociťují osten závisti. „Na nich je aspoň vidět, že je s nimi opravdu něco v nepořádku.“

Zdrcující dopad příběhu tu a tam odlehčí záblesk humoru, byť velice černého: Adam, který se nedávno pokusil o sebevraždu zastřelením, dostane v rámci jednoho z programů pro veterány pušku, aby si mohl vyrazit na lov pernaté zvěře. Jiný vysloužilec, jemuž chybí obě nohy, zase obdrží ve středisku pro veterány ke dvěma po sobě následujícím Vánocům ponožky, což glosuje lakonickým: „A to si je jako mám nasadit na ptáka?“ Jinak je ovšem Thank You for Your Service velice neveselé čtení. Finkel odvedl nepochybně vynikající a poctivou práci, snad i se zřetelem na to, že v americkém prostředí se jedná o téma velmi žádané a stále aktuální, které si vysloveně říká o filmové zpracování. Kniha se dočkala pochvalných recenzí, čtenáři ji na diskusních fórech opěvují a nadšeně doporučují rodinám osob trpících PTSS s tím, že by jim snad mohla pomoci leccos pochopit. Je také sžíravou připomínkou toho, že lidí, kteří o válce rozhodují, se její bezprostřední dopady většinou příliš netýkají. Nejsmutnější na této mrazivě působivé románové reportáži je ovšem skutečnost, že vůbec mohla, resp. musela být napsána.

© Petra Hesová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1915x

katalogy

štítky k článku

Inzerce