Beneš, Lukáš: Sokolov

Beneš, Lukáš
Sokolov

recenze beletrie česká

Neprodejný debut, který nabízí pohled na město Sokolov, věčně zahalené v šedi, smogu a beznaději, z nichž není úniku. Do jaké míry mluví vypravěč o městě a nakolik líčí své vlastní vyhoření?

Méně je někdy více
Lukáš Beneš
: Sokolov. Va Beneš. Radical books, Sokolov, 2015, 118 s.

Debut Lukáše Beneše je hlavním protagonistou kauzy ze sokolovského infocentra, kde byla kniha v březnu 2016 stažena z prodeje. Podle slov ředitele Městského domu kultury kvůli kritickému pohledu na Sokolov i jeho obyvatele. Autor knihy se posléze označil „za prvního zakázaného autora po roce 1989“. O knize samotné říká, že je neprodejná, protože její téma je na první pohled nezajímavé a řazení stran sice simuluje autentický zážitek z četby, zároveň ji ale ztěžuje nad únosnou míru.

S jakým záměrem autor knihu napsal a vydal, je tedy záhada, má ale pravdu, že kvůli netradičnímu řazení stran je téměř nečitelná. Hned na třetí stránce sice najdeme nákres toho, jak je kniha strukturována, následovaný mapou Sokolova, která má usnadnit sledování hrdinova pohybu, nicméně i tak – či právě proto – se čtení často stává jen marným hledáním navazující stránky. Procházet knihu lineárně od začátku do konce přináší zmatek. Příběh pak nesmyslně skáče a přerušuje se někdy i uprostřed slova.

Děj nás provádí všedním dnem hlavního hrdiny. Dlouhé popisy útrpného ranního vstávání a cesty do práce nebo na návštěvu za umírajícím otcem do nemocnice stejně jako líčení naprostého odcizení hrdiny, nechápajícího okolní dav a odmítajícího se s ním jakkoli ztotožnit, ale také evokace všudypřítomné zimy, bahna a pošmourna knize dodávají depresivní ladění. To dokreslují i autorovy černobílé ilustrace, tvořené pomocí papírové akvarelové fresky. V celé knize se nesetkáme ani s náznakem naděje či optimistického nadhledu. Vše je zahaleno v temnotě a smogu, z něhož není úniku. Takový je Sokolov, takový je ten, kdo se rozhodl nás s ním seznámit.

Označení knihy jako „román o městě“ je zavádějící. Kniha v podstatě žádný děj nemá, místo postav se zde pohybují spíše obrysy lidí, což by samo o sobě nevadilo, ale čtenáře očekávajícího žánr románu to může překvapit. Celý příběh má jasného hrdinu, tím však není Sokolov, ale vypravěč, který v Sokolově žije. Město je pouhá kulisa, jejíž podoba se skládá z popisů – a stesků vypravěče. Ten město vnímá skrze své špatné návyky a zkušenosti: člověk-troska dělá z města jen další trosku. Odlišný pohled nabízí vlastně jen zařazená studie Jana Víta, neoblíbeného učitele na gymnáziu, jediného vědce ve městě a kamaráda hlavního hrdiny, který přichází s objevem, že všichni obyvatelé města Sokolova mají stejné geny, což ho děsí vzhledem k tomu, že se zdejší domy „po vyhnaných sudetských Němcích zaplnily divokým davem zoufalců, podvodníků, násilníků, bezdomovců, hlupáků, kriminalistů, sket, autistů a zlodějů ze všech koutů této země...“ Vyplývá z toho snad, že všichni vyvrhelové společnosti mají stejný genetický základ?

Označení román zpochybňuje i předmluva, kde Jan Mikoláš knihu nazývá „svědectvím o Sokolově“. To je výstižnější charakteristika dílka. Skutečně jde především o svědectví, o pohled jednoho člověka, citově zabarvený a podmíněný osobními zážitky a prožíváním. Ovšem v předmluvě se říká: „Je zde o Sokolově řečeno vše, co o něm je možné říct, a to nikoliv pouze o Sokolově současném, ale i Sokolově minulém a budoucím…“ Čtenář je tedy plný očekávání, ať už díky předmluvě, nebo zajímavému řazení stran; bohužel po pár stránkách a minutách strávených hledáním těch navazujících bude pravděpodobně zklamán.

Minulost a budoucnost Sokolova spočívá v jeho důlní tradici, která město sice ničí, ale zároveň poskytuje – díky pracovním místům – jedinou nadějí na přežití. Smog a fronty aut jen umocňují atmosféru bezbarvého města uprostřed krajiny přeměněné v hnědé povrchové doly. Čtenář může jen hádat, zda je Sokolov opravdu takový a ničí své obyvatele, které nutí k fatálním rozhodnutím (zůstat, či utéct?), či zda je obraz Sokolova v knize podmíněn depresí a vyhořením hlavního hrdiny, alter ega autora, který se v Sokolově narodil. Sokolov je podán jako město utrpení a zmaru, kterému se žádné jiné nevyrovná. To autor zvýraznil dvěma zařazenými básničkami Město a Sokolov, které mají stejnou strukturu, avšak jejich protichůdný obsah podtrhává kontrast mezi Sokolovem a všemi ostatními městy – téměř jako by byl Sokolov nějaké nadměsto, které si zaslouží naši pozornost, nebo spíše soucit...

Opakující se slova jako „absurdno“ a „groteskní“ jako by chtěla dokázat, že má kniha něco z Kafky, autorovy úvahy o času zas až příliš připomínají Prousta. Nemluvě pak o přeházených stránkách a přiložené mapě, které odkazují k Georgesi Perecovi. V knize převládají úvahy a popisy niterných pochodů a obecné nechuti k okolnímu světu, ale naštěstí jsou doplněny i o originálnější pasáže: místy úsměvné úvahy o nemocničních sestrách a bratrech či o lidské neschopnosti vybrat si mezi nákupním košíkem a vozíkem přiměřeně k velikosti zamýšleného nákupu.

Sokolov je graficky velice čistá a důstojně pojatá kniha (grafická úprava je dílem rakouského grafika Thomase Scheiderbauera), z hlediska obsahu však přetížená autorovými přehnanými ambicemi. Možná má Lukáš Beneš zajímavé nápady, ale bohužel je nikdy nedotáhne do konce, a kniha tak působí překombinovaně. Nakonec sděluje jen to, co už bylo v literatuře mnohokrát popsáno, a to i těmi, kdo v Sokolově nežili: Sokolov je hnusné město k žití a člověk se tu cítí špatně. Kdyby se autor marně nesnažil být originální, kniha by mohla vyniknout ilustracemi a nemusela by být pro čtenáře zklamáním.

 

© Anna-Ester Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Anna-Ester Šotolová, 17.04.2017 23:15
Beneš, Lukáš: Sokolov
Dobrý den, děkuji za váš komentář, možná máte v některých věcech pravdu, nicméně já si za svým názorem stojím. Čtení, ať už chceme, nebo ne, je subjektivní, každý čte jinak a každý i jinak interpetuje text. I když je údělem recenzentů nahlížet na texty objektivně, přece jen se vlasntímu názoru vyhnout... nedá. Myslím, že rozchod našich názorů tkví právě v jiném čtení, jiném přístupu ke knize. Mně se kniha dostala do ruky náhodou, tím, že je to první autorova kniha a není vydaná obvyklou cestou, nebylo v podstatě nic o co se opřít. Hezký den, Anna-Ester Šotolová
Vložil: David Konečný, 04.03.2017 14:38
Beneš, Lukáš: Sokolov
Na knihu mě upozornila kamarádka, které ji doporučil pan Provazník v rámci literární vědy na DAMU. Knihu jsem si přečetl a myslím, že kromě prokazatelných faktických chyb, kterých se autorka recenze dopustila, je mimo i v samotném hodnocení knihy. Kniha má více slabších pasáží, s tím lze s autorkou... souhlasit, ale kromě toho má mnoho skutečně neotřelých postřehů a miniúvah, které jsou zcela originální a ve většině případů dost vtipné. 1. V recenzi není nepochopitelně zmínka o tom, že je celá kniha naprosto, zcela vědomě a dost vtipně přehnaná. Všechno je nafouknuté tak, že každému čtenáři musí být jasné, že jde o vtip. Jestli lze o autorovi něco říci, pak to, že má poměrně černý smysl pro humor. Autor si skutečně podle mě nemyslí, že: - všichni obyvatelé Sokolova zemřou na rakovinu tlustého střeva - všichni Sokolované mají stejný genetický základ - každý den desítky Sokolovanů putují do blázince při pohledu na svoji tvář v zrcadle - každou noc se loučí obyvatelé města se životem, protože do města vtrhnou důlní stroje - budova nemocnice je tak složitá, že tráví sami zaměstnanci každý den hodiny blouděním po chodbách atd. Všechno je přehnané tak evidentně, že to celou četbu odlehčuje. 2. Kniha je PLNÁ vyloženě směšných úvah. Hloubání nad podstatou zamrzlé brzdy, zápis do Guinessovy knihy za jízdu s neočištěným oknem, peripetie s (ne)braním stopařů, vtipná kritika autistických orientačních systémů, nepochopení mechanismu nemocničních postelí, “k k jejíž obsluze je naprosto nutné vystudovat vysokou školu technického směru”, boj s určením správné teploty na regulátoru topení, boj s časovými lapsy, degustace nemocničního čaje, charakteristika přítele hrdiny, který by si vzal na pustý ostrov peněženku, kapesník a cigárety atd. jsou nejen originální ale i vtipné. 3. Autor se rozhodl řadit stránky tak, aby kopírovaly pohyb hlavního hrdiny ve městě, tj. napřeskáčku. Podává k tomu krátké vysvětlení a hezký diagram (návod) znázorňující pořadí stránek. Divit se při tomto nestandardním řazení, že četba nedává smysl, čte-li člověk lineárně jako u jiných knih, je naivní. Stejně tak nedávají jiné knihy smysl, čte-li je člověk napřeskáčku. Hledání stránek je sice občas frustrující, ale nikoliv marné. 4. Autorka mluví o autorem zařazených básničkách Město a Sokolov, musel jsem knihu znovu projít, abych zjistil, co tím vůbec myslí, protože na žádnou básničku Město či Sokolov jsem si nepamatoval. Kdyby četla pozorně (jakkoliv), zjistila by, že se nejedná o básničky Město a Sokolov, nýbrž o jednoduchou autorovu hříčku Místo (nikoliv Město, ale Místo) …. je v Sokolově …. Nejsou to žádně dvě básničky, ale prostě na dvě strany rozdělený text “Místo rybníka atd. je v Sokolově kaliště atd.” Recenzentka navíc svoji chybu rozvíjí do zbytečné úvahy, že je Sokolov nadměsto. 5. Přirovnání ke Kafkovi, Proustovi, Perecovi je třikrát mimo, i když v případe Perece snad méně než u prvních dvou. Napíše-li autor, že nechává strýc v hospodě absurdně vysoké dýško, nechce tím nutně autor dokazovat, že “má kniha něco z Kafky”. Kniha má z Kafky asi tolik, kolik z něj má novinový článek o absurdně vysokých platech zastupitelů města Prahy. S Proustem kniha nemá společného vůbec nic, autorova poznámka o čase se s Proustovými úvahami o čase neshoduje. Srovnání s Perecem snad nějaké formální opodstatnění díky hravosti koncepce má, ale samotný obsah knihy s ním znovu nemá nic společného. Prostě mi vadí, když recenzent zbytečně střílí jmény, které s předmětem recenze nemají nic společného. 6. “Možná má Lukáš Beneš zajímavé nápady, ale bohužel je nikdy nedotáhne do konce”. Myslím naopak, že autor dotahuje své nápady možná až do příliš extrémních konců, že příliš tlačí na pilu, že by knize slušelo, kdyby nápadů bylo méně a byly méně dotažené. 7. “…se zdejší domy „po vyhnaných sudetských Němcích zaplnily divokým davem zoufalců, podvodníků, násilníků, bezdomovců, hlupáků, kriminalistů, sket, autistů a zlodějů ze všech koutů této země...“ Vyplývá z toho snad, že všichni vyvrhelové společnosti mají stejný genetický základ?” Ne, nevyplývá, byla by logická chyba se domnívat že ano. Proč se autorka ptá? Takhle by se dalo pokračovat dlouho. Myslím, že by recenzenti měli věnovat své práci více času, jakkoliv je to náročné. Čtenáři i autoři by si to zasloužili.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

50%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 1311x

katalogy

Inzerce
Inzerce