Ivanova, Dimana: Azbuka na želanijata

Ivanova, Dimana
Azbuka na želanijata

recenze beletrie zahraniční

Autorka se snaží pochopit především sebe samu, ale i dobu, ve které žije a píše. Pohrává si se slovesy a opakováními, literárními reminiscencemi či odkazy. V duchu těchto vnitřních stimulů není vůbec náhodné abecední řazení básní. Nejen proto, že onou použitou abecedou je cyrilice, o níž se už jistou dobu soudí, že pozvolna umírá.

Mezi hraničními krajinami a abecedami – od začátku…
Dimana Ivanova: Azbuka na želanijata. Scalino, Sofia, 2016, 76 s.

Dimana Ivanova na sebe v kontextu současné bulharské lyriky upozornila už první básnickou sbírkou Pokana za bašta (Pozvánka pro otce; Ergo, Sofie 2012), kterou lze považovat za její programovou. Autorka, která působí i jako překladatelka z české, slovenské a francouzské literatury a literární teoretička, zabývající se postmodernismem a literární komparatistikou, neztrácí coby básnířka čas zbytečnými experimenty. Její hlas zaznívá silně a přesvědčivě, a to v duchu bulharského literárního kánonu 20. století. Básnířčina erudice je patrná z krátkých, ale čistých, někdy rýmovaných strof, které neusilují o vnějškovou rytmičnost, expresivita verše je svým způsobem dokonce naopak potlačena, aby vynikla sugestivní teze.

Jaké úkoly si před sebe autorka ve své druhé básnické sbírce Abeceda přání staví? Snaží se především pochopit sebe samu, jakož i dobu, ve které žije a píše. Čerpá přitom z bulharské, ale i slovanské básnické tradice. Stylistika obou sbírek je do jisté míry analogická, v této druhé knize však Ivanova daleko naléhavěji hledá své místo. Ich-forma je proto důraznější a objemné metafory, stylistické i lingvistické aluze, charakteristické pro bulharský romantismus a symbolismus, svědčí o jednotě a celistvosti autorčina básnického kréda. Při četbě je asociován až provokován pocit letu nad různými kulturami a místy – známými, současně ale i neznámými. Básnířka si ve verši pohrává se slovesy a opakováními, literárními reminiscencemi či odkazy.

V duchu těchto vnitřních stimulů není abecední řazení vůbec náhodné. Nejen proto, že onou použitou abecedou je cyrilice, o níž se už jistou dobu soudí, že pozvolna umírá. Dimana Ivanova klade důraz na kořeny a prameny své inspirace. Může ji najít kdekoliv – třeba i v někdejší pracovně svého otce, jak tomu je například v básni Věda s vůní doutníku, kde zazní: „… pevná vazba, zlatá písmena / a třicet rudých vojáků – Velká sovětská encyklopedie…“. Básníci někdy klesají do hlubin, o nichž ani oni sami netuší, jak jsou hluboké. V tomto případě tomu však tak není. Autorka dobře zná sebeironii, raději však zmiňuje svou krátkou sukýnku, protože závěrem básně začínají pro otce pochmurná dvě tři desetiletí minulého století. Autorka potřebuje nově uspořádat své osudové události a duchovní hodnoty a hledá přitom oporu v předchozích i nových hodnotových systémech. Klíčovou básní sbírky jsou Hlasy (pokus o korekci matčina hlasu), představující logické pokračování básně Pozvánka pro otce ze stejnojmenné první knihy, a to nejen proto, že jsou zásadní vzhledem k tématu jinakosti, odlišnosti. Báseň má objemnou metaforiku, rýsuje obraz s temnými oblaky, skutečnostmi a vizemi světa, který už dávno není tím, čím býval. Změnil se v strom bez ovoce a jeho zlověstný symbol už není tentýž: „Malé koťátko, které jsi krmila, je velikým tygrem, / a neživí se mlékem, ale lidskými srdci“. V další básni Hraniční krajina s mottem Aksinije Michajlovové Chlapec a Děvče představují smutnou a velkou generalizaci cesty, která není magickým kruhem, otevřeným nadějím do budoucna. Cesty jsou v paradoxu otevřenosti uzavřené. Zřetelné je autorčino přání společně sdílet dramatičnost básnických vizí a světa, měnícího se každou vteřinou. Mýty jsou mrtvé, ale nových není. Prázdnotu, nekonečnost času a lapidárnost zdůrazňují na každé stránce i jakoby ledabyle načmáraná písmena od francouzského malíře, žijícího v Praze, Yvo Jacquiera… Básnířka sama je s abecedami spojená od samého začátku – se svou rodnou cyrilicí, ale i s tou další abecedou, s níž začala pracovat později a v níž i píše; latinka a cyrilice jsou ve vnitřní harmonii, ač mezi nimi současně může panovat i jisté napětí. Ví, že vše rodící se ve skrytosti, v tajemství, lze vyslovit jen v mateřském jazyce. Na konci básně Hraniční krajina, která by se stejně tak mohla jmenovat „pustá krajina“, se dovídáme, že Děvče oněmělo. Dokonce i kočka z básně Oči kočky zná pravdu! A novým začátkem je příběh ze tří slov: „Pokoj. Dveře. Vesmír / zavřený a tma…“.

Zastavme se ještě u další základní pointy knihy, vyslovené v krátké poémě v próze Vášnivá smrt. Arthura Rimbauda zde autorka nazývá svým bratrem a kanadskou básnířku Claudine Bertrand svou sestrou, okouzlená jejich uměním zabíjet „tichými slovy“. A po variaci se slunečnicovým děvčetem následuje písmeno „T“, které symbolizuje ticho.

Tak zcela logicky vyúsťuje kniha, která bude mít nejspíš pokračování. Zajímavé by bylo vidět třeba interpretaci písmena „ъ“… Jinak sbírka končí básní Jasnost a ne příliš povzbudivými verši: „… vláček hrůzy, / který se zběsile točí dokola…“

A tak – začátek, nebo konec? Ať tak, či tak, Dimana Ivanova si svou cestu, kterou je poezie, už vybrala…

© Lidia Gălăbova

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

23%čtenáři

zhlédnuto 934x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce