Ústředním motivem románu De polyglotta älskarna (Polyglotní milenci) je stejnojmenný rukopis knihy, který jeho autor Max Lamas zapůjčil k posouzení svému známému, literárnímu kritikovi jménem Callisto. Callisto se v téže době díky internetové seznamce setkává s Ellinor, nepříliš vzdělanou ženou z venkova, hledající toho pravého, a ta se po znásilnění na střepech zrcadla rozhodne Callistovi pomstít tím, že rukopis spálí. Na tomto místě se nelze ubránit vsuvce k aktuální debatě v českém prostředí: Ellinor dobrovolně jede ke kritikovi domů a dobrovolně se svlékne, dokonce dost napomůže vzniku vypjaté situace. Až na poslední chvíli si vše rozmyslí. Nikoho však ani nenapadne pochybovat o případnosti výrazu znásilnění.
Mezi Ellinor a Callistem se vyvine zvláštní vztah a Ellinor zůstane v jeho stockholmské vile na neurčito. Tráví čas sledováním seriálů a občas si čte v jeho knihách, přičemž zažívá šok z Michela Houellebecqa (mimochodem autora, na něhož Lina Wolff podle vlastních slov svým románem reaguje). Setkává se také s Callistovou slepou manželkou – médiem. Právě vyprávění z perspektivy Ellinor, včetně líčení jejího dětství, mládí a předchozích milostných zkušeností, tvoří první třetinu knihy.
Ve druhé části zaznívá hlas autora rukopisu. Stárnoucí spisovatel italsko-španělského původu, snící o ideální ženě, která by ovládala tytéž jazyky jako on sám a i jinak splňovala jeho nemalé nároky, se ocitá v osobní i tvůrčí krizi. Odjíždí do Itálie literárně zachytit život tří zástupkyň velmi vznešeného, avšak upadajícího italského rodu. Výsledek se však šlechtičnám dostane předčasně do rukou a natolik je pobouří, že jej téměř zničí.
Třetí část románu je věnována Lucrezii, nejmladší a zřejmě poslední příslušnici zmíněného rodu. Ta bez příkras popisuje své neutěšené dětství a dospívání v ohromném bohatství, ale také tísnivém a nezdravém prostředí plném zákazů, nařízení a tíživých tradic, kterému železnou rukou vládla její babička a které rozvracela nevyrovnaná matka.

Všechny tři postavy vyprávějí poutavě, zajímavým jazykem. Složitější je to s dějem. Dostává se nám poměrně důkladného vylíčení prostředí, odkud protagonisté pocházejí, a životních peripetií, které mají za sebou. Jejich uvažování, rozhodování a činy jsou však často jen obtížně pochopitelné. Nejedná se o zvlášť přesvědčivě vykreslené osobnosti, spíš se blíží karikaturám; citově vyprahlí jedinci, kteří chodí po světě, navzájem si ubližují, podivně se setkávají a ještě podivněji opouštějí, aniž by věděli proč. Jakákoli blízkost či přátelství se zdají vyloučené, v úvahu přichází jen uplatňování převahy a moci. Autorka se zřejmě spíše než na psychologii zaměřuje na symboliku (lze například zmínit opakovaně se vyskytující motiv zrcadla), často také odkazuje na další texty a autory (kromě Houellebecqa například na Stephena Kinga a další). Podstatné – jak napovídá i název – je pro ni téma mnohojazyčnosti a odlišného charakteru jazyků: to, jakým jazykem se vyjadřujeme, silně ovlivňuje naše jednání.

Podle recenzenta deníku Dagens Nyheter jsou (anti)hrdinové „komplexnější, než románové postavy obvykle bývají, (…) nezbadatelné osobnosti, které postrádají facit“. Pokračuje: „Celkově se dá říct, že Lina Wolff vkládá symbolismus do realistické schránky. Čtenář může dlouho hloubat o tom, jak spolu události vlastně souvisí, jaké hnací síly stojí za často podivnými rozhodnutími, které postavy činí, nebo nakolik příjmení Callisto souvisí s Kallistó z řeckých mýtů; s nymfou, která byla svedena Diem v podobě Artemidy a za trest proměněna v medvědici. Nebo o záhadné slepé věštkyni, která čas od času zasáhne do děje románu. Představuje spravedlnost? Nebo ženskou podobu věštce Teiresia?“ Nejen zde se ukazuje, že je kniha dost těžkým interpretačním oříškem. Způsob, jakým Lina Wolff smrtelně vážně o svých postavách vypráví, je odpudivý i podmanivý zároveň, sdělení však uniká, snad kromě toho, že vztahy mezi ženami a muži jsou velmi složité, což už ale čtenář tušil. Autorka ostatně uvádí v jednom rozhovoru: „Lidé jsou komplexní a komplexní je i láska, tak komplexní, že vyjadřovat se k ní je nejlepší skrze literaturu, kde se dají představovat protiklady, aniž by člověk dospěl k nějakým konkrétním závěrům.“ Nesmlouvavostí a zároveň břitkostí, kterou píše, připomíná jinou slavnou feministickou spisovatelku Saru Stridsberg. Jenže jako celek vyznívá její text daleko prázdněji.

Lina Wolff se narodila v roce 1973, žije v jihošvédském Hörby, šest let strávila ve Španělsku, odkud čerpá inspiraci. Debutovala v roce 2009 sbírkou povídek Många människor dör som du (Mnozí lidé umírají jako ty). Následoval úspěšný román z r. 2012 Bret Easton Ellis och de andra hundarna (Bret Easton Ellis a ti ostatní mizerové), ve kterém se vyrovnává se způsobem, jakým někteří spisovatelé líčí násilí na ženách. Román byl přeložen do angličtiny. Lina Wolff překládá ze španělštiny, mimo jiné Roberta Bolaña, který je zároveň jejím velkým vzorem.

Pozn.: Česky román vyšel v r. 2018 pod názvem Na ostří jazyka.