Varro, Marcus Terentius: De lingua Latina V–VII (in Auriga)

Varro, Marcus Terentius
De lingua Latina V–VII (in Auriga)

recenze beletrie zahraniční

Před překladatelkou stál nelehký úkol vzhledem k tomu, jak mimořádně náročný, ba blízký hlavolamům je Varronův text, a to pokud se týká reálií z antického práva, vojenství, náboženství na straně jedné a lingvistických problémů na straně druhé.

De lingua Latina
Marcus Terentius Varro
: De lingua Latina V–VII. Úvodní studie, překlad a komentář Lucie Pultrová, Filozofická fakulta Univerzity Karlova (edice Trivium), Praha, 2015, 393 s.

Z původních dvaceti pěti knih díla De lingua Latina polyhistora M. Terentia Varrona (116–27 př. Kr.) se dochovalo více méně šest V–X, z nichž tři V–VII vycházejí v latinském originálu a s překladem zásluhou Lucie Pultrové (dále LP) v edici Trivium.

Po krátkém, svěže napsaném úvodu, pojednávajícím o etymologii obecně, o etymologii před Varronem a o Varronově etymologickém výkladu (s. 9–16), následuje stručná informace o autorově životě a jeho činnosti (s. 17–21) a poté navazuje oddíl o vydávaném díle (s. 21–34). Jeho nejdůležitější část (s. 26-34) se vztahuje k Varronově etymologické metodě a k jeho třídění slov, jejichž původ objasňuje. Zde LP také jasně vyložila ty z Varronových názorů, které jsou živé dodnes, mezi nimi např. to, že „při zkoumání původu slov je třeba sledovat tři navzájem spojené otázky, totiž na základě čeho bylo slovo přiřazeno, čemu bylo přiřazeno a co to je“ (s. 29), Varronovu zárodečnou formulaci konceptu jednoty označujícího a označovaného. LP dále vyzdvihuje Varronovo pojetí přejímání slov a také jeho chápání fundace i jeho způsob vytváření svého druhu slovotvorných hnízd. A odporuje tvrzení, že etymologické bádání v antice mělo jen málo společného s moderní etymologií.

Počet slov, jejichž výklad Varro v publikovaných knihách podává, dosahuje podle LP čísla 1450. Princip svého třídění slov charakterizuje Varro sám na začátku V. knihy: „V této knize promluvím o jménech míst a toho, co se v nich nachází, ve druhé (tj. VI.) o časech a o tom, co se v nich děje, ve třetí (tj. VII.) o obojím, jak to vyjadřují básníci.“ Uvnitř těchto kategorií však Varro uplatňuje další principy a přiřazuje k vykládaným slovům ta, jež s nimi určitým způsobem souvisejí, a to jak těsně, tak zcela volně, takže někdy dochází k vybočení z původní logicky na sebe navazující řady.

Připojený poznámkový aparát LP je úsporný, věcný a přehledný. Jeho součástí je vedle kompetentního komentování reálií souhlas či většinou nesouhlas s navrhovanou Varronovou konkrétní etymologií, opřený o novodobé etymologické slovníky. Podobně jako předchozí odborný úvod prozrazuje i tato část erudici LP jak v obecné, tak historické latinské lingvistice, což je nezbytný předpoklad dobrého výkladu i tlumočení Varronova spisu do češtiny.

Při konstituci textu LP vychází z úplné edice Goetzovy – Schoellovy,1 dále Kentovy,2 přihlíží také k edici jednotlivých knih zásluhou Collarta3 a Floberta4 i dřívějších editorů. Zůstává spíše zdrženlivá, jak lze demonstrovat na s. 188 – VI 2. 3: Dicemus primo de temporibus, quam quae per ea fiunt („Nejdřív promluvím o časech, pak o tom, co se v těchto časech děje“), kde se drží edice Goetz-Schoellovy a rukopisné tradice. Spojuje primo ... quam a nemění text jako Kent, který klade místo quam tum nebo Flobert (podle Turneba) quaeque. Ne vždy však setrvává na pozicích teubnerského vydání, např. s. 218 – VI 36, kdy stejně jako Kent (podle vydání L. Spengela z roku 18852) volí čtení ideo quod a singulis verbis, zatímco Goetz – Schoell a Flobert dávají přednost verzi ideo quia a singulis verbis, i když rukopisy a Laetovo vydání (1471) mají quia (om. α). Je to proto, že příčinná spojka quod je u Varrona častější?

Zajímavé řešení zvolila LP na s. 218 – VI 37: Primigenia dicuntur verba ... quae non sunt ab aliquo verbo, sed suas habent radices. Contra verba declinata sunt, quae ab alio quo oriuntur, ut lego, legis, ... et sic in indidem hinc permulta, kdežto Goetz – Schoell mají i v druhém případě quae ab aliquo verbo oriuntur (podle rukopisu Florentinus). Ostatní rukopisy mají v druhém případě čtení quae ab alio oriuntur. Řešení, na něž přistoupila LP, navrhl ve své edici Müller,5 který uvádí paralelu, byť ne úplně stejnou (zde s. 174 – V 170) non magis asses quam denarii aliaeve quae res significantur. Je však úplně vyloučeno ponechat samotné alio (subauditur verbo), podobně jako je tomu na s. 252 – VI 82: Spectare dictum ab antiquo, quo etiam Ennius usus?

Ve Varronově textu jsou místa, kde nepomáhá žádné řešení, jako je tomu na s. 222 – VI 45, kde LP zůstává u textu Goetzova – Schoellova, který je však vzhledem ke crux philologorum těžko pochopitelný: Hoc etiam metuo mente quodammodo motam vel +metuisti amovisti. Kent navrhuje změny, které neřeší vše: Hinc etiam metus a mente quodam modo mota, ut metuisti te amovisti. V takové textově nepříznivé situaci je ovšem i český překlad poznamenán nejasností.

Někdy bylo nutno volit úpravu textu. Tak na s. 204 – VI 18 je zvoleno toga praetexta data a připojen je volný překlad s výkladem, který je u LP srozumitelnější než výklad u Kenta. LP se však Kentovým výkladem nezabývá.

Latinský text i český překlad byl pečlivě korigován, tiskových chyb, jichž by mohlo být v tak nesnadném textu hodně, je málo; chyby se vyskytly na s. 69 – V 45 „Esqulijská“; na s. 74 – V 51 by mělo být Viminio, na s. 166 – V 158 je ponecháno Publicis – nemá být spíše jako u Kenta Publiciis, na s. 186, pozn. 1 má být Antipatros z Tarsu, na s. 246 – VI 74 alteo, na s. 262 – VI 95 vypadlo I, na s. 282 – VII 18 ager Tusculanum. Vzhledem k tomu, o kolik slov a termínů se u Varrona jedná (např. jen na s. 97 a 99 bez poznámek jde o 60 slov), je to nepatrné množství.

K překladu jednotlivých slov mám tyto otazníky: V 5, s. 39 semitae tritae jsou spíše vyšlapané cesty než upravené chodníky; V 54, s. 76, alveolus není košík; VI, 88, s. 258 ad iudices není překládáno dvakrát stejně, tj. k soudcům nebo konzulům. A když vezmeme v úvahu celý Pacuviův verš V 7 v Quint. I, 6, 32, pecus nebude rozhodně dobytek. Nelze text Aequor mare appellatum, quod aequatum, cum commotum non est přeložit a vyložit jednoduše: Aequor se moři říká proto, že je vyrovnané, když není zčeřené větrem (s. 287)? Ale pak by nešlo o antifrázi. Vzhledem k tomu, o kolik slov, specifických termínů se u Varrona jedná, je to zanedbatelné množství (srv. např. na s. 97 a 99 jde o 97 zmiňovaných slov, a to bez těch, jež jsou v poznámkách).

To jsou však drobnosti vzhledem k tomu, jak mimořádně náročný, ba blízký hlavolamům je Varronův text, a to pokud se týká reálií z antického práva, vojenství, náboženství na straně jedné a lingvistických problémů na straně druhé.

Před překladatelkou stál nelehký úkol, jak naložit s Varronovým někdy až telegrafickým způsobem vyjadřování. LP, vyškolená již na překládání Isidorových Etymologií, zvolila styl uživateli bližší a jeho princip vysvětlila v ediční poznámce. Její zásluhou je možno Varronovo závažné pojednání číst jak v originálu, tak v překladu, přičemž překlad je na nesnadných místech vhodnou, ba někdy nezbytnou pomůckou k porozumění. Kniha je také opatřena všemi náležitostmi, k nimž patří bibliografie a u Varrona nezbytný index verborum.

Závěrem lze shrnout, že zásluhou LP máme k dispozici první část velmi náročného Varronova díla o latinském jazyce. Editorka i překladatelka představila toto dílo nesnadné po stránce konstituce textu i po stránce obsahové tak odpovědně, jak to jen bylo vzhledem k jeho složitosti možné. Za odvahu i za výsledek jí budou vděčni jak lingvisté, tak historici starověku.

 

1.M. Terenti Varronis De lingua Latina. Quae supersunt. Recensuerunt Georgius Goetz et Fredericus Schoell. Lipsiae in aedibus B. G. Teubneri MCMX.zpět 
2.Varro, On the Latin Language, with an English Translation by Roland G. Kent, I., II, London (19381) 1967, 1979.zpět 
3.Varron, De lingua Latina, livre V. Texte établi, traduit et annoté par Jean Collart. Paris, Les Belles Lettres 1954.zpět 
4. Varron, La Langue latine, livre VI. Texte établi, traduit et commenté par Pierre Flobert. Paris, Les Belles Lettres 1985.zpět 
5.M. Terenti Varronis, De lingua Latina liborum quae supersunt. Emendata et annotata a Carolo Odofredo Muellero. Lipsiae in libraria Weidmanniana MDCCCLXXXIII.zpět 

 

© Bohumila Mouchová
článek vyšel v časopise Auriga 2/2016
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.