Do současné diskuse o poezii a literatuře pro děti vstupuje kniha Blanky Fišerové doslova jako na zavolanou. Pokud si kladete otázku, jak lze dnes skrze slovo promlouvat k dětem, jste u knihy O holčičce s kouzelnýma nohama na správném místě.

Spisovatelka a básnířka Blanka Fišerová svou literární dráhu odstartovala básnickými sbírkami V bílém (vlastním nákladem, 2010) a Zlodějky lžiček (Denudato, 2015). Jako žena mnoha profesí (dramaturgyně, asistentka režie, herečka) měla ke slovu vždycky blízko. Snad nejviditelnější jsou její pouliční performance nazvané Guerilla Poetring, spočívající v odložení básně napsané na kousku papíru do míst, kde ji mohou najít kolemjdoucí. Verše se tak objevují např. na autobusové zastávce, přilepené na výloze obchodu nebo jen tak položené na lavičce. Kdo je najde, tomu patří. Po jejich přečtení může přemýšlet, zda se mu dostaly do rukou opravdu jen náhodou, nebo jestli v tomto setkání tkví nějaký vyšší smysl.

Za připomenutí stojí autorčin projekt Desatero podle Dagmar, jímž ve scénickém čtení oživuje osud vězenkyně komunistických žalářů Dagmar Šimkové. Příběh známý z vyprávění Byly jsme tam taky (Monika Elšíková, 2015) naléhavě připomíná divákovi, jak snadné bylo kdysi připravit člověka o svobodu jen proto, že vyznává kulturní, náboženské a etické ideály, jimiž totalitní společnost naopak pohrdá.

Poslední kniha Blanky Fišerové o holčičce s kouzelnýma nohama je však úplně jiná. Vůbec ne tím, že by postrádala vážné tóny a chybělo v ní napětí. V příběhu o malé holce s nemocnýma nohama by to snad ani jinak nešlo. Je jiná tím, že o skutečně velkých věcech lidského života, o vztazích, přátelství, rodině, o lásce, naději a víře, umí citlivě povědět dětskému čtenáři. Umí se dívat jeho očima. Nekonstruuje lopotně dětský svět, jeho vlastní jazyk, intimitu, dětskou logiku i všechny ty jedinečné stopy dětského tázání po čemkoli. Kniha Blanky Fišerové je ryzí příběh pro děti. Dokazuje, že autorka rozumí zvláštnostem dětského jazyka. Tady je jazyk, slovo, řeč ještě také fóné – zvuk a hlas, pro děti jeden z nejdůležitějších prvků komunikace.

Jedno malé děvče, možná sama autorčina maminka, se tedy kdysi léčilo s bolavýma nohama. Špatně jí narostly, až jí skoro přestaly sloužit. Zdálo se dokonce, že nohy ztratily svou duši. Že jejich duše (každá noha má přece tu svou) kamsi uletěly. Nastane den, kdy je třeba jít do nemocnice. Holčička přesně neví, co jí je, a jazyk dospělých jí v tom moc nepomáhá. Nohy zkrátka neposlouchají. A nejsou v tom samy. Všude kolem jsou další děti, které něco bolí; nemůžou chodit, stát, nebo se dokonce hýbat. Co když je to všechno, ptá se holčička, způsobené tím, že nohám ulétly jejich nožní duše? A než se duše vrátí, nemohla by si z barevných bavlnek uháčkovat roztomilé, pohádkové punčochy, které by jí sloužily jako nové, zdravé nohy? „Jedna byla plná růží, druhá zase kopretin. Vůbec nevadilo, že barvy se střídaly tak, jak jí zrovna přišly pod ruku, že splácala všechny bavlnky dohromady, aby vystačily na celou délku.“ No a když už to jde a zázrak chodících ponožek pomůže dívce chodit, vznášet se a létat, kam poletí? A s kým? Nebylo by hezké uháčkovat barevné punčochy i jiným? Bylo. Napíše domů o bavlnky, aby bylo z čeho plést a komu dělat radost.

A tak se létá na výlety a objevují se nové země a všechno, o čem může taková malá holka snít. Být úplně zdravá, kdoví, jestli by něco takového zažila. I v bolesti přicházejí chvíle, které těší. I skrze bolest se dějí zázraky. Ze světa, který se smrsknul do velikosti dětské postele, se stává základní tábor dobrodružných výprav, o kterých se obvykle čte jen v pohádkách. Je Holčička s kouzelnýma nohama pohádka? Je i není. Nakonec přece nadejde okamžik, kdy se ty malé holčičí nožky uzdraví. Nesejde na tom, že jim v tom pomohou lékaři. Důležité je, že dvě malé nožní duše, schovávající se pod postelí, se vrátily a chtějí zpátky do nohou. Všechno je zase, jak má být. Opravdu všechno? Koho celé to martyrium víc proměnilo? Děti, nebo jejich rodiče?

Tohle je přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že ve zdánlivě přímočarém příběhu o nemocné holce se odehrávají životně důležité události. A jazyk, kterým o nich Blanka Fišerová vypráví, je jejich jazyk. Každý z mikropříběhů, který holčička prožívá, by čtenář rád – tak jako děti – slyšel zas a znovu právě tak, jak byl vyprávěný poprvé. Zdánlivé detaily tu hrají hlavní roli. Jak co vypadá, jak kdo mluví a jaké věci utvářejí v tom jinak umělém prostoru nemocničního pokoje bezpečný, laskavý svět. Objevují se tu různá úsloví a věty, kterým „rozumíme“ možná jenom my. Cosi jako metajazyk, šifra či tajemství. Autorka píše tyhle věty bez mezer, písmeno za písmenem, jako proud nějakého náboženského sdělení. O těch slovech by vlastně neměl nikdo moc pochybovat. Rozumí se samo sebou, že jsou „pravdivá“, a proto sdělovaná s ohromnou vážností... Jenže tyhle pravdy mají k pravdě daleko. Když rodiče nechtějí nebo nemohou říct pravdu, mluví jazykem, který je divný.

O jednom klukovi z léčebny se například říká, že ho „skoroúplněceléhoalevážněpřejelautomobil“ a „jakjedíkybohuavšemsvatýmdobřežetopřežil!“ A když se holčička chce se svýma létajícíma nohama podívat na jedno zázračné místo kdesi na druhém konci světa, dostane od svojí maminky tajuplnou odpověď „Anatojsiještěmocmaláholčičkacosepořádvyptáváakdosemocptánicsenedovía-
tadysevěřívboha.“ Jenomže co kdyby zrovna tam, kde se věří v jiného boha, mohli lidé věřit i v nožní duše? Kam jinam se má dítě obrátit pro odpověď než ke svým kamarádům a do světa fantazie a pohádek? Kde vzít naději, že budu zase chodit, když dospělí mlčí a myslí si, že běhat po zahradě a lézt po stromech pro malé děti ani moc není? Často neviděné a bagatelizované dětské starosti nejsou o nic menší než ty dospělé. Je třeba jim porozumět, přijmout je za své, naslouchat všem těm detailům, kterými právě děti vyjadřují pro ně to nejdůležitější. Vždyť popis barevných květovaných punčošek, které holčičce umožňují chodit, je stejně potřebný jako cokoli velkého ve světě dospělých. A pak je tu ještě máma a táta, kteří se na všechno dívají jinýma očima. Už tolik nežijí ve světě fantazie. Zkrátka si přejí, aby operace dopadla dobře a jejich holka se vrátila zase domů. Její sny a představy jí ale neberou. Jak by mohli? Sami přece byli kdysi dětmi.

Nechci srovnávat a sázet jméno za jménem, od Daisy Mrázkové přes Václava Čtvrtka, Danielu Fischerovou, Helenu Šmahelovou k Petru Křičkovi a mnoha jiným. Blanka Fišerová, jejíž příběh doprovodila velkoformátovými kresbami Hana Mičková, má svůj vlastní styl a svoji vlastní poetiku. Příběh O holčičce s kouzelnýma nohama je mezi současnou literaturou pro děti výjimečný. Nejde o skicu ani o pokus. Je to plnohodnotné dílo mladé autorky, které snese srovnání s výše jmenovanými. Chcete-li, vážení pedagogové a tvůrci čítanek, příběh, který jen tak nezestárne, nemusíte chodit daleko, ani se spoléhat na překlady. Kniha Blanky Fišerové je skvělým příkladem, jak lze skrze slovo promlouvat k dětem a dětem rozumět, a to zvlášť k těm, které jsou nemocné a kterým něco bolestně schází. To je dnes vzácné.