Tichý, Andrzej: Eländet

Tichý, Andrzej
Eländet

ukázka beletrie zahraniční

Ačkoli u nás o Andrzeji Tichém zřejmě dosud slyšel málokdo, spisovatel česko-polského původu patří k nejoceňovanějším mladým švédským autorům současnosti. Jeho aktuální román „Eländet“ (Mizérie) se odehrává převážně na neutěšených předměstích Malmö, ve vybrané ukázce se však autor ohlíží za Prahou.

Mizérie
Andrzej Tichý
: Eländet. Albert Bonniers, Stockholm, 2016, 230 s.

Ale já nevím, není to tak, že bysme to nezkoušeli, Cody, že jo, zkrátka na ten poslední pracovní pohovor jsem vážně jel, s poctivými úmysly, jak se říká, abych mohl chodit na ten kurz, abych dostal tu práci kamioňáka, a oni mi pokládali spoustu otázek a já odpovídal a řekl jsem ta slova, narozený v Praze, a věděl jsem, že se rozzáří a řeknou ó, tam je to hezké, a věděl jsem, že obrázky, které se jim vynoří v mozcích, mají popisky jako Karlův most, rokokové ornamenty a secese, a věř mi, Cody, věř mi, o tom já vím všechno, vím všechno o secesi a art nouveau a všech těch sračkách, nebo každopádně aspoň tolik jako oni, celej život dělám graffiti, že jo, a taky jsem si prolistoval ty knihy, sedl jsem si do knihovny, nejsem blbej, vím, odkud pocházím, a vím, co uviděli před sebou, uviděli Hrad za nočního osvětlení, uviděli pozlacený špičky věží, který se vzpínají k nebi, vzpínají se, všechno se vzpíná, jako listí u Muchy, útlejší a útlejší, jako těla u Egona Schieleho, všechno se chce povznést a zazářit, k nebi, ke kráse a k něčemu skoro božskýmu, ale samozřejmě při zachování tíhy a nefalšovaný originál kafkovský černi, a možná taky četli Hrabala a teď měli před očima nějakýho šarmantního opilce, jak v noci klopýtá domů po kočičích hlavách na Staromáku a mumlá si svoje tajemství za tónů nějakýho stejně originál nefalšovanýho a minimálně stejně šarmantně ošuntělýho disidentskýho jazzu nebo pitomých cikánských houslí nebo něčeho podobnýho, ale víš co, já nejsem odtamtud, chtěl jsem říct, s tímhle já nemám nic společnýho, víš co, tam nahoře, tam uvnitř, tam žijou ti, co vládnou, chtěl jsem říct, jenže jsem to neřekl, víš co, já jsem z míst, odkud ti, co vládnou, nepocházej, ani to jsem neřekl, já jsem z Hájů, neřekl jsem, ale měl jsem říct, to je taky v Praze, běžte domů a vygooglete si to, neřekl jsem, pocházím z Jižního Města, z Jižáku, z konečný, vždycky konečná, jděte domů a vygooglete si to radši, to jsem neřekl, ale měl jsem říct, nemyslete na Bedřicha Smetanu, ale na Penery Strýčka Homeboye, chápeš, nemyslete ani na Plastic People nebo DG 307, ani na žádnou podobnou sračku ze sedmdesátých let, kdy naši prarodiče makali a drželi huby a naše mámy se dřely kolem jídla a domácnosti a hledaly táty, co se schovávali v hospodách za plnovousy a dlouhými vlasy a antisociální kontrakulturou, ale radši na Chaozz a Prago Union, Naši Věc a DeFuckTo, víš co, prostě kouřit trávu a no future, chápeš, ale to neuděláš, tak jsem to neřekl, ale řekl jsem jenom jo, je to tam hezký, a svým způsobem to byla pravda, protože ono je, je to hezký, svým způsobem, i když je to hnus, jestli mi rozumíš, ale nerozumíš, nebo já nevím, možná ne hezký, vlastně nevím, jestli je to zvlášť hezký, jakože domy, ulice a zeleň a tak, ale myslím to ostatní, že rád vyjdu po ránu na začátku podzimu na ulici, nebo že aspoň existuje něco malýho, malinkatej kousek tamtoho, i když je v tom samozřejmě úzkost, protože člověk je na cestě do nějaký podělaný práce, pokud má štěstí, na cestě nechat se sebou jako obvykle vyjebat, ale stejně, je tam něco malýho, kousíček, něco, co můžu mít rád, když tam po ránu jdu, možná je trochu sychravo, trochu jakoby mlhavo, nebo mrholení nebo jak to říct, je začátek podzimu, půlka září, na zemi se začalo kupit listí a já vyjdu na ulici a okamžitě vidím bandu dělníků stavějících lešení, jak rámusí svýma kovovýma trubkama a dřevěnýma deskama, svýma vlhce polskýma nebo litevsky ostrýma slovama, a potom přijede na kole bezzubej zloděj mědi se svým nádobíčkem a rádiem na solární baterii, tělo zničený fetem, ale ruce na řidítkách má mohutný, šlachovitý a silný, svalnatý, jako by utekl z nějakýho z těch socrealistických monumentů, který vztyčovali naši předkové na počest proletariátu, na počest práce, a naše pohledy se setkají, právě když míjím kadeřnici, co před vchodem do svýho salónu kouří svou první ten den, a pozdravím ji a ona pozdraví mě a jdu trochu dál a dojdu na okraj náměstí, kde alkáči a feťáci už nastartovali svůj den, a jedna z nich se směje a usmívá a říká dobrý ráno a já odpovím stejně a její chlap, co jde několik metrů za ní s píchnutým kolem, povídá dobrý večer a chraplavě se zasměje a já nad tím trapným vtípkem zavrtím hlavou, ale tak nějak mě rozveselí, že jsou veselí, a minu trhovkyni, co vybaluje zboží, a jdu dál, víš co, prostě si tam chodím, po další ulici, dívám se na pár puberťáků, jak kouřej a popíjej energiťáky, řinčící hliníkový plechovky odhazujou na chodník, z opuštěný parcely přicházejí dva chlapi, spí tam pod plachtou mezi paletama, a jeden z nich se skloní a sebere kaštan, potěžká ho v ruce, sevře ho v dlani, podívá se na něj a zase ho zahodí, hodí ho nahoru, nahoru do koruny stromu, a kaštan tam zůstane, jako by to byl nějakej zasranej anděl nebo co, možná démon, nevím, jakej je v tom rozdíl, hodí ho zpátky na ten strom, k slupce, větvičce, koruně a kmenu a dolů k zemskýmu peklu a žhnoucímu jádru, a já zavřu oči, ale brzo je zase otevřu a vidím několik psů, jak čenichají a očurávají, smutný děti, který nechtějí jít do školky, jakoby vidím, doopravdy vidím všechen ten pohyb, chápeš, Cody? Dokážeš to pobrat? Já nevím, Cody, ale právě tady mi začne všechno připadat tak zřetelný, tak očividný, že spolu všechno souvisí, Cody, nebo snad ne, Cody? Možná že o tohle tady jde, možná že tohle je to hezký, jak říkají, možná tahle pospolitost, že všichni v jistym smyslu jdeme stejným směrem, že čekáme na stejnej autobus, do stejnýho autobusu nastupujeme a sedíme v něm, stojíme za sebou na eskalátorech, cestou dolů do tunelů, sedíme naproti sobě v metru, nemluvíme, ale vyměňujeme si pohledy, energie, dotýkáme se stejnejch předmětů a dýcháme stejnej vzduch, ven a dovnitř a ven a dovnitř, neustále, pořád dokola, já nevím, jasně, cesta zpátky domů je náročná a hnusná a bolestivá a pitomá, ale stejně hezká, takhle to myslím, stejně je fajn vidět kámoše, ségry, bráchy, stejně je hezký vidět jejich boj, každej den, každou noc, je to hezký, jak říkají, takže jo, máš pravdu, je to hezký, máš naprostou pravdu, i když nevíš, o čem mluvíš, nemáš o tom do prdele ani ponětí, neřekl jsem to tak jasně, ale měl jsem to říct, že jo, Cody? A ty povídáš jojo, Soote, zklidni se, a zatlemíme se a ty říkáš jo, to máš pravdu, vole, měls to říct, pročs to neřekl?

(s. 98–104)

 

© překlad Marie Voslářová
ukázka z knihy Eländet
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1683x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce