Bussi, Michel: Maminka neříká pravdu

Bussi, Michel
Maminka neříká pravdu

recenze krimi

Lže malý Malone, anebo jeho rodiče? Zajímají komisařku Augressovou psychologovy postřehy, nebo mu naslouchá a schází se s ním, protože se jí líbí? Proč se problém s tímhle chlapcem objevil, právě když vyšetřují loupež v klenotnictví? Pasáže o tom, jak se utváří paměť malých dětí, čtěte pozorně: v Bussiho detektivce vám autor na padoucha sice nakonec ukáže, zato v životě se vám ty informace mohou hodit i jinak.

Kdo tady lže?
Michel Bussi
: Maminka neříká pravdu. Přel. Dana Melanová, Motto, Praha, 2016, 456 s.

Marianne Augressová sleduje pachatele loupežného přepadení klenotnictví, protože ji pravděpodobně může dovést ke zbylým zločincům. Do vyšetřování se jí ale plete problém, s nímž za ní chodí neodbytný psycholog Vasil Dragonman. Leží mu na srdci osud sotva čtyřletého chlapce, který prý žije u náhradních rodičů. Ti to ovšem popírají a tvrdí, že Malone je jejich dítě. Vypadá to, že kluk lže a že psycholog nepatřičně překračuje své pravomoci. Komisařka má navíc plnou hlavu vlastních problémů: místo padouchů by raději hledala chlapa pro sebe. Nebýt toho, že se jí psycholog líbí, asi by se o jeho historku vůbec nestarala. Jenže pak se to celé zvrtne.

Michel Bussi dnes patří ve Francii mezi autory nejprodávanějších knih, ač se „bestselleristou“ stal teprve nedávno. Český knižní trh jeho vzestup ke slávě nepropásl: po překladu knihy Vážka (Un avion sans elle) nakladatelství Motto hbitě nabízí také další titul, Maminka neříká pravdu (Maman a tort). Francouzským čtenářům Bussi mezitím samozřejmě nabídl i další díla a jeho hvězda stále stoupá – hned několik jeho knih se brzy dočká filmových adaptací, autor také stihl vydat další velmi úspěšnou novinku, Le Temps est assassin (Čas vraždí), jejíž děj se odehrává na Korsice, kde má autorova rodina kořeny.

Která maminka lže?
Česká obálka románu Maminka neříká pravdu hlásá, že držíme v ruce thriller, a není jasné, zda jde o ediční řadu (webové stránky nakladatelství ovšem takové třídění nenabízejí, titul představují v rubrice „beletrie pro dospělé“), nebo zařazení žánrové. Lze tedy s úsměvem podotknout, že v tomto případě ani obálka „neříká pravdu“, a slabší povahy uklidnit: tahle kniha žádné děsivé scény neobsahuje, je to prostě detektivka, možná s přidanou hodnotou stručné psychologické příručky.

I když se celý poměrně složitý případ do detailu rozplete až na posledních stránkách, a dokonce Bussi nabídne ještě i poměrně laciný happy end, dost z toho finále čtenář vytuší mnohem dříve. Jen mu budou chybět důkazy, které vyšetřovatelé odkrývají pomalu a pracně. Trochu to celé ještě zdržuje druhá linie příběhu, kdy nám Bussi dává „tajně“ nahlédnout do toho, jak složitou situaci vnímá malý Malone. Pevným bodem jeho života a zároveň jedinou spojkou s dřívější matkou zůstává ušmudlaná plyšová krysa, která je – ale to po určitý čas ví právě jen Malone – nadaná řečí a pamětí...

Bussi, ač sám vystudovaný geograf a dodnes přes svůj jednoznačný úspěch na knižním trhu stále ještě také univerzitní profesor a vědec, pracující pro prestižní výzkumnou instituci CNRS, se v knize stává průvodcem psychologií dítěte. Výklady o ní podává prostřednictvím rumunského psychologa, tak zapáleného pro své povolání, že neváhá vykonat spoustu vlastně „nepovinných“ aktivit i přesčas a nakonec i nasadit vlastní život. A i když jsou tyto naučné odbočky vzhledem k pochopení zápletky možná až příliš podrobné, není to na škodu, protože je nevnímáme jako zbytečně didaktické, naopak. Pasáže o efemérnosti dětské paměti jsou poutavě podané, „rozředěné“ zejména do dialogů psychologa s komisařkou a poté komisařky s dalšími postavami. Bussi tak téma šikovně probere i s případnými všetečnými dotazy, námitkami a protiargumenty. Pro dodatečné strávení knihy a zamyšlení nad tím, do jaké míry je autorova konstrukce věrohodná, tak máme v ruce dobré trumfy.

V českém překladu se vytratil nenápadný vtip, který autor vložil do jmen hlavních aktérů na straně policie a jejích pomocníků: komisařka Augressová, její kolegové Lechevalier a Pasdeloup, psycholog (sice rumunského původu, ale francouzsky průzračného jména Dragonman) dostali jména, jejichž zvuková podoba ukrývá obryni, rytíře, vlka a draka. Důvod této zřetězené slovní hříčky není jasný, snad měla trochu rozehrát i naši bujnou fantazii, aby malý Malone v tom snovém světě pohádek o svém údajném dětství nebyl tak sám?

Jinak se text čte dobře, i když by v určitých místech ještě nějakou péči snesl: kromě občasných chyb ve slovosledu nebo topornějších formulací, kde zbytečně prosákl minulý čas z francouzské souslednosti časové, jde spíše o drobné prohřešky, kterých si čtenář hltající děj asi ani nevšimne, nicméně redakční oko je odhalit mělo. Příběh se například odehrává nejprve ve městě „Havre“, teprve později od s. 72 se z něho stává „Le Havre“; dítě chodí za „psychoušem“, tak ale učitelka svého kolegu asi nazývat nebude (překladatelka očividně hledala ekvivalent pro francouzský zcela běžný výraz „le psy“); na s. 10 čteme, že „[pokrytecký přítel] dal výhybku pokaždé, když se zmínila o založení rodiny“ (správně: dal zpátečku), zato ona „měla na děti nadání“ (asi spíš: s dětmi to uměla, s dětmi vycházela, měla pro děti slabost) a byla zklamaná, že „teď ztratí ten feeling s haranty“ (mít feeling na něco; když už potřebujeme anglicismus); na s. 20 (a jinde) se chodí do „McDo“, jenomže česky tento fastfood nazýváme spíše „mekáč“; na s. 26 „past začala sklapovat“ a kulka se „zablokovala někde mezi plící a ramenem“ – kulka se ukazuje jako oříšek i později, když na s. 43 „[m]ěl ošklivou ránu mezi podklíčkovou žilou a horním levým plicním lalokem, což byl důsledek kulky ráže 9 milimetrů, která tam uvízla“ (že byla „rána důsledkem kulky“, je zbytečně krkolomná formulace); na s. 30 jsou „dva panenské ostrovy potřísněné lodí, která připlula a vypustila nádrž v blízkosti divokých břehů“ (zřejmě tedy „znečištěné“; a asi ne přímo lodí...); na s. 41 psycholog hlásí, že školní ošetřovatelka uvedla, že „ten malý [chlapec] pronáší nesouvislé věty“ (to by u tříletého dítěte asi neřešila s psychologem, spíš mohla mít problém, že mluví nesmysly, přehání, vymýšlí si, má bujnou fantazii), na s. 42 nejde o pokus o erotickou konotaci, ale bohužel se nabízí, když čteme: „,Musíme oprášit tohle zatracené nádobíčko,‘ utrousil policajt a namířil kameru na bílou stěnu“ (nádobíčkem má myslet kameru a mikrofon, chtěl tedy spíš asi oprášit „vybavení“, „techniku“); na s. 92 „na naše komisařství padl největší los“ (snad: mělo v ruce největší trumf?), na s. 101 „Marianne ležela v sauně [...] a vypocovala litry vody“ (nebo: potila ze sebe, potila se, až z ní tekly litry vody?); na s. 123 Angie popisuje, jak svému milenci oznámila, že je těhotná, a konstatuje že „málem explodoval, ten ubožák“ (možná spíš: málem vyletěl z kůže, málem padl do mdlob?), nicméně ona „naléhala, přikládala pod kotel“ (asi to spíš nevzdávala, případně ještě přitvrdila); na s. 124 „Peugeot dvě stě pět“ mohl být jednoduše Peugeot 205; na s. 158 „jeden novinář dokonce kempoval na schodech komisařství už dvě hodiny“ (možná spíš stepoval?), tábornická metafora ovšem navazuje, když se dozvídáme, že Marianne neměla nedostatek dobré vůle „ani vůči tomu táborníkovi, který si to nakonec fofrem šněroval po dláždění poté, co mu komisařka pohrozila, že mu prořeže pneumatiky na jeho skútru“ (novinář nebyl opilý, aby si to musel „šněrovat“, zřejmě tedy spíše „upaloval pryč“ nebo „raději vypadl, zmizel“, a pokud měla scéna navozovat situaci, že po dláždění odjížděl na motorce, pak by stejně asi spíš „kličkoval, smykoval“, než „šněroval“), na s. 160 „Všechno pro nic za nic“ by logicky mělo znít „Všechno zbytečně“ a dále „Buď je ten chlap čistý jako padlý sníh, nebo na nás zvysoka kašle“ (podle smyslu spíše: si z nás dělá legraci, srandu, má nás za hlupáky); na s. 162 „strážci klidu občanského“ (asi spíše: strážci pořádku?), s. 179 „loď byla ukotvená u pláže“ (kotvila, zakotvila?). Tyto spíše namátkou vypsané postřehy, kde text i bez srovnání s originálem drhne, nijak neumenšují celkový dojem z četby: kniha se česky čte dobře. Francouzský originál s největší pravděpodobností nepatří ke stylisticky nejpropracovanějším předlohám, praxe knižního trhu velí, že zahraniční bestsellery podobného druhu je nutné českým čtenářům nabídnout s co nejmenší prodlevou, proto se pak jejich zpracování nevěnuje větší než nutná pozornost. V případě dobrého výkonu zkušené překladatelky, což je tento případ, ale ten týden pečlivého čtení navíc mohl ještě pomoct.

Příběh je to samozřejmě podezřele smotaný, aby autor mohl živit dramatickou látku a napětí po celých 450 stran, a také jen povrchně zpracovaný, aby se bez velkého přemýšlení a při roztěkaném soustředění dal zkonzumovat rychle a bezbolestně. Ani s jednou postavou se nám nepodaří ztotožnit, ani jedné nestačíme uvěřit nebo s ní skutečně cítit. Ale potřebovali jsme to? U knih tohoto žánru asi nikdo o mnoho víc nečeká. Ve výsledku ale Bussiho detektivní příběh neuráží (což se u knih některých dnešních francouzských bestselleristů vpravdě stává), nabízí dostatečně poutavou dávku napětí na jeden dva večery. A jako bonus nás přiměje zamyslet se nad tím, co z toho, co jsme se snažili svým dětem předat, v nich nějak zůstalo a proč to v nich vlastně zůstalo...

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   30%čtenáři

zhlédnuto 826x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce