Hrdina, Martin; Bendová, Eva; Piorecká, Kateřina: Člověk a společnost 19. století tváří v tvář katastrofě

Hrdina, Martin; Bendová, Eva; Piorecká, Kateřina
Člověk a společnost 19. století tváří v tvář katastrofě

recenze historie

Pro každou katastrofu platí, že ji lze vnímat jako zdroj zániku i možného obrození, a jako takové vzrušovaly pohromy i naše předky. Ti je však dokázali brát i s nadhledem a dělat si z nich legraci.

Katastrofy děsivé, nadějeplné i směšné. Ničivé události očima Čechů předminulého století
Martin Hrdina, Eva Bendová a Kateřina Piorecká (ed.): Člověk a společnost 19. století tváří v tvář katastrofě. Academia, Praha, 217, 376 s.

Jak naši předci v 19. století rozuměli pojmu katastrofa? Byla pro ně čímsi přírodním, či spíše náležela na stranu civilizace a kultury? Jak se snažili katastrofám předcházet? Jak se s nimi dokázala vypořádat místní samospráva a kterak účinně zajistila, aby se do záchranných a úklidových prací zapojili místní nezaměstnaní? Proč byla v Praze na 20 let zastavena veřejná autobusová doprava? Nakolik se osvědčila mouka z lišejníku či dřeva? Jak byly katastrofy tematizovány v literárních dílech, ve filmu nebo na fotografiích? I na tyto otázky odpovídá soubor statí Člověk a společnost 19. století tváří v tvář katastrofě. Shromažďuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia. Více než tři desítky vědců z různých oborů na něm z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí – od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé (J. Verne, J. Arbes), jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě. Kupříkladu četné dodnes platné předpisy požární ochrany byly formulovány právě po některých hromadných neštěstích, k nimž došlo v tomto období.

Téma je velmi široké, a jednotliví přednášející je tak mohli pojmout v nejrůznějších souvislostech. Někteří řeší čistě materiální rovinu: například životní pojištění (to třeba rolníci uzavírali na svůj majetek, ale ne na vlastní život) nebo potravinové náhražky, hojně používané zvláště ve válečných letech. Za účelem ospravedlnění a podpory podobných praktik se přitom hledaly předobrazy podobné praxe v minulých staletích, takže se pak mohlo propagandisticky mluvit o návratech k moudrosti českého lidu, který si v minulosti vždycky věděl rady. Další sledují, jak dané události bezprostředně reflektoval dobový tisk, do kterého nezřídka přispívali i slavní autoři (Paul Claudel kupříkladu cítil potřebu v českém tisku vyvrátit podle něj přehnaně katastrofické zprávy o povodních v Paříži). A několik textů je pak věnováno katastrofám spíše imaginárním či z hlediska umělce vzdáleným. Chválen je přitom například Alois Jirásek za to, jak v F. L. Věkovi dokázal zachytit vliv velkých dějin, konkrétně státního bankrotu, na každodenní život obyčejných lidí. K některým druhům umění přitom měly dobové katastrofy trochu blíže než k těm ostatním. Kupříkladu film byl původně přiřazován k pouťovým atrakcím. Podle Ivana Klimeše tedy návštěvníci chodili do kin ne kvůli příběhům, ale právě kvůli prožitku šoku a hrůzy a nevídaným úkazům. Znázornění devastujících přírodních událostí bylo ovšem oblíbené rovněž mezi malíři: někteří je zachycovali v okamžicích jejich nejvyšší síly a bezprostřední ničivosti, jiní vytvářeli scenérie – na první pohled – idylických krajin, v nichž jen nenápadný pahorek na obzoru, ze kterého stoupal kouř, svědčil o blížícím se nebezpečí.

Doboví účastníci či literáti přitom katastrofy nevnímali vždy zcela negativně. Kupříkladu zprávu o tom, že v jednom vídeňském divadle zemřelo při představení jisté Offenbachovy operety kvůli požáru skoro čtyři sta lidí, přijal skladatel Richard Wagner chladně: smrt lidí, kteří byli ochotni jít na něco podobného, mu totiž podle jeho vlastních slov byla lhostejná. Možná si představoval (či doufal), že po několika podobných událostech už by se celá komunita návštěvníků divadel zredukovala hlavně na milovníky jeho oper. Podobně každopádně uvažovali někteří další umělci, kteří fantazírovali o zániku starého světa a kupříkladu příchodu čistého věku „slovanského duchovna“. Případně do minulosti zpětně projektovali vlastní ideologický výklad dějin, když zánik Pompejí interpretovali jako trest (křesťanského) Boha, kterému unikli pouze vyznavači Ježíše.

Někteří autoři ovšem s katastrofami zacházeli značně tvořivě a výrazně je reinterpretovali. Humoristické listy je využily ve službách společenské satiry: sopka zaplavující a hubící svoje okolí smrtící lávou jim posloužila jako metafora byrokratického státu, který je umrtvován nezastavitelným proudem stále nových úředních nařízení. A Kopřivy dokonce přeneseně psaly o „českých Pompejích“, které budou jednou objeveny. Takovou lokalitou se měly kvůli české nepořádnosti a trvalé stávce popelářů stát pražské Vinohrady, zcela pohlcené odpadky. Na osobní či přímo intimní rovinu pak téma sopečných erupcí vztáhli surrealisté, kteří těmto geologickým útvarům dávali falický význam a jejich výbuchům erotický obsah.

V jistém smyslu kniha navazuje na debaty a publikace o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. O těch od M. Bárty a M. Kováře se v ní Miloš Havelka vyslovuje značně kriticky. Na nejobecnější rovině se pak katastrofami zabývají filozof Martin Škabraha, jehož kapitola knihu zahajuje, a Lukáš Likavčan z Katedry environmentálních studií FSS MU v Brně, jehož stať ji uzavírá. Oba autoři jsou navzájem oborově vzdáleni a také jejich texty se v knize ocitly na opačných pólech, ale právě v takovémto postavení spolu navzájem jaksi „na dálku“ komunikují a v hlubších vrstvách korespondují. Škabraha uvažuje o katastrofě jako „průlomu času přírodních procesů, jimž dominuje cyklus vzniku a zániku, do časů procesů společenských, jimž dominuje lineární čas historický“. Rámec pro takové vymezení vztahu přírodních a společenských procesů nachází u francouzského sociologa Bruna Latoura. Podle něj oddělujeme přírodní svět, kde platí zákony fyziky, od společnosti, kde platí morální konvence a legislativa. Toto separování probíhá prostřednictvím „práce očišťování“, současně s tím však probíhá „práce hybridizace“, která při zachování oficiálního oddělení a protikladu obou sfér fakticky vnáší prvky jedné do té druhé. Jak říká Latour: „Kritická moc moderních spočívá v tomto dvojím jazyce: mohou mobilizovat přírodu v nitru sociálních vztahů, a přitom ji nechávat nekonečně vzdálenou od lidí; mohou svobodně vytvářet a rozkládat svoji společnost, a přitom její zákony vyhlašovat za neodvratné, nevyhnutelné a absolutní.“ Příkladem může být podle Škabrahy rasismus, svazující občanství a kulturní identitu s biologickou kategorií, ale i pojetí evoluce jako věčného „boje o přežití“, v němž se naopak vnáší do reprezentace přírody zkušenost specifického společenského zřízení, totiž kapitalismu. V naznačeném rámci bychom na katastrofu, především ve smyslu přírodní pohromy (zemětřesení, uragán, požár, povodeň), mohli nahlížet jako na okamžik neskrývané hybridity, kdy se reprezentace věcí a reprezentace lidí prolínají: „V sutinách požáru často nemůžeme rozlišit zbytky organického od zbytků neorganického původu. Smrt v plamenech nebo v proudech bahna je důsledkem toho, že i pro člověka platí v určitém okamžiku spíš fyzikální než lidské zákony; na druhou stranu vyvolávají ‚jobovské‘ obrazy zkázy otázky, zda není příroda jen nástrojem božího hněvu, otázky sice archaické, ale i v moderní společnosti stále přítomné.“ V podobném duchu píše také Likavčan, že „lidstvo“ a „příroda“ se nedají oddělit, a proto by bylo lepší na tyto pojmy zapomenout a zvolit nějaké lepší, ve své dichotomii méně zavádějící. Dobře patrná je nutnost takového přístupu u globálního oteplování, u kterého jednoduše není možné určit, zda jde o čistě přírodní, nebo jen kulturní děj.

Kniha dokládá, že katastrofy coby příčina zániku i možného obrození vzrušovaly už naše předky. A současně ukazuje, že je dokázali rovněž brát s nadhledem a dělat si z nich legraci. V nemenší míře než při nedávných pražských povodních, kdy se Češi bavili četnými vtipy jako: „Prodám chatu v Českých Budějovicích, k vidění u Karlova mostu. Plovoucí podlaha, vodní postel, tekoucí voda, koupaliště u chaty.“

 

Na podobné téma:
Miroslav Bárta, Martin Kovář
a kolektiv: Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1062x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce