Šuleř, Oldřich

Šuleř, Oldřich

portrét beletrie česká

K provincionalismu, jenž je častým atributem tzv. „regionální literatury“, měla tvorba ostravského autora Oldřicha Šuleře vždy na míle daleko. Jeho knihy, ať už z valašských kotárů, ostravských šachet, či tajemných jesenických lesů, dýchají nehraným humanismem a láskou k rodné severní Moravě a Slezsku, oblastem, kterým ve svém díle vystavěl nadčasový pomník.

Oldřich Šuleř

Oldřich Šuleř se narodil 1. června 1924 v Ostravě. Celá rodina se však brzy odstěhovala do Sudet, konkrétně do obce Hukovice (tehdy ještě Haugsdorf), ležící na úpatí Jeseníků, kam byl Šuleřův otec coby drážní zaměstnanec umístěn. Kvůli vyhrocující se národnostní situaci však odtud na konci 30. let museli odejít. Šuleř pak nastoupil na gymnázium v Opavě a následně ve Valašském Meziříčí, kde v roce 1943 složil maturitní zkoušky. Protože se mu nedostávalo možnosti pokračovat v dalším vzdělávání, nastoupil nejprve na šachtu dolu Hubert v Hrušově, následovala zbrojovka ve Valašském Meziříčí. Ihned po skončení války se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde o pět let později získal titul.

Nicméně již rok předtím, tedy v roce 1949, zvítězil Šuleř v celostátní soutěži rozhlasových her se svojí prvotinou Stanice Sousedov (v roce 1958 ji přepracoval do knižní podoby) a nastoupil na místo redaktora dětského vysílání Československého rozhlasu v Ostravě. Následovalo místo ředitele Krajského nakladatelství v Ostravě, celá 60. léta pak prožil jako tajemník ostravské sekce Svazu československých spisovatelů. Kvůli své otevřené podpoře reformnímu křídlu KSČ a následnému odsouzení sovětské okupace musel nastoupit na místo strojníka a jeho díla se na několik let dostala na černou listinu. V roce 1984 odešel na penzi. Ihned po revoluci se stal předsedou ostravské sekce Sdružení českých spisovatelů, v roce 1995 předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů. Aktivně tvořil a publikoval až do své smrti 26. ledna 2015.

Nikolaj V. Gogol jednou prohlásil, že nelze pochopit svět, nepochopíme-li nejdříve vlastní vesnici. Tuto zásadu ctil i Oldřich Šuleř, jenž se velké životní pravdy rozhodl vyjadřovat právě skrze daleko osobnější regionální témata. Jeho vlastní, územně ohraničený svět mu jako literární krajina vždy plně dostačoval, autor mu rozuměl a pojilo jej k němu pevné pouto. I přesto, že je jeho literární prostor geograficky poměrně úzký, nesetkáme se v jeho tvorbě s laciným provincionalismem, vždy dokáže pozorně reflektovat to, co se děje za kopcem, ať už na druhé straně Lysé hory, či Pradědu. Přestože jeho díla (to se týká zejména románové tvorby) velmi často postrádají hlubší psychologické rozbory hrdinů, které má Šuleř tendence vykreslovat značně černobíle, velikost Šuleřovy tvorby netkví v monumentální složité epice, ale naopak v až čapkovské schopnosti dokázat najít silné téma (např. v odlehlé valašské dědině) a následně jej neuvěřitelně osobitým a poutavým stylem zpracovat.

Oldřich Šuleř je právem považován za nestora severomoravské regionální literatury, kterou obohatil více než čtyřmi desítkami titulů, osmi sty rozhlasovými hrami a nespočtem naučných článků. Jeho rozsáhlé dílo je vedle originálního jazykového projevu prostoupeno hluboce lidskými tóny, jež svědčí o autorových silných sympatiích ke zdejším obyvatelům. Šuleřovy knihy (především ty s valašskou tematikou) zároveň představují jakousi beletrizovanou úschovnu moudrosti, hodnot a paměti tematizovaných oblastí, čímž jeho tvorba získává didaktický nádech, široce překračující hranice regionu.

Šuleřovu tvorbu lze rozdělit podle jednoduchého klíče, kterým je geografie. Svá díla situoval prakticky jen do tří severomoravských oblastí – do Jeseníků, na Ostravsko a především pak na Valašsko.

Jeseníky
Jakkoliv byla doba Šuleřova dětství v tomto kraji poměrně pohnutá (jako jedna z mála českých rodin byli Šuleřovi konfrontováni se stále zuřivějším německým nacionalismem), tento drsný kraj v něm zanechal celoživotní hluboké stopy a vždy se sem rád vracel, nejen literárně. Vlastně to byly Jeseníky, které Šuleře proslavily, neboť právě do těchto končin situoval svůj první román Letopisy v žule (1957), v níž na osudech dvou kamenických rodů ze Zlatohorska a Vidnavska, bohatých Trösterů a chudých Hankeů, vylíčil zrod kamenoprůmyslu v podhůří Jeseníků. Ve své době se kniha těšila poměrně značné oblibě čtenářů, nejen na severní Moravě. Přestože jde o velmi komplexní zachycení významné části regionální historie, výrazným negativem publikace je bohužel značně černobílé vidění světa, autor zcela rezignuje na komplikovanost postav, jejichž chování je lehce odhadnutelné a klišovité.

K jesenické tematice se později vrátil ještě dvakrát. Nejprve v roce 1985 sbírkou pověstí Modrá štola a jiné příběhy z hor na severu, která spolu s dílem Josefa Lowaga patří jednoznačně k vrcholům pověsťové tvorby tohoto regionu, a v druhé polovině 90. let románem Severní svahy (1997), kde na osudu Jendy Klečky vylíčil, oproti své prvotině daleko objektivněji, proměnu Sudet od 30. let do let padesátých.

Ostravsko
Rodnému městu a jeho nejbližšímu okolí věnoval Šuleř hned několik svých děl. V novele Inkognito (1967) se inspiroval třemi milostnými vzplanutími Petra Bezruče, jakkoliv zde jméno slezského barda napadne ani jednou. Knihou Měsíční krajina (1979) o životě několika generacích rodiny Chabalů se mimochodem dotkl národnostní problematiky Těšínska, v té době ještě velmi ožehavého tématu. V sáze rodu Chabalů pokračuje románem Dlouhé stíny (1984), v němž na základě vlastních zkušeností vypráví o nucené práci českých studentů na šachtách. Obě publikace paradoxně nemohly vyjít v Ostravě, vydány byly v Praze. V roce 2000 vydal zajímavou publikaci Bílý kůň ve znaku, mapující dějiny Ostravy od středověku do druhé světové války. K dějinám rodného města se vrátil o osm let později knihou Třetí strana mince. V románu z havířského prostředí Hořela lípa, hořela... (2002) se Šuleř snaží zachytit destruující vliv komunismu na jednoho poctivého fachmana.

Valašsko
Šuleřova tvorba spojená s krajem ovcí a trnkami obrostlých svahů je kapitola sama o sobě, jež by vydala na samostatnou studii. První na Valašsko situovanou knihou je O Janíčkovi Malérečkovi (1960), příběh inspirovaný osudy výrazného beskydského malíře Jana Kobzáně. Na základě jejich vzájemné dlouholeté korespondence vzniklo v roce 2004 dílo Nech sa búček zelená!. Jednou z nejvýznamnějších Šuleřových prací (nejen těch s beskydskou tematikou) je však dílo Je to chůze po kotárech (1989), ojedinělá encyklopedie Valašska, inspirovaná autorovými rozhlasovými toulkami tímto krajem. Šuleř zde beletristickým a nadmíru čtivým stylem líčí snad vše, co je s životem na těchto horách spojeno – zavede nás tak kupř. k chudé, ale chutné valašské tabuli, povypráví o šikovných řemeslnících, babkách bylinkářkách, každodenní lopotě těchto rázovitých lidí a samozřejmě nechybí ani příběhy o zbojnících a portáších. A ještě mnoho dalších témat nabízí tato valašská všehochuť, až má člověk místy chuť přenést se o sto, dvě stě let zpátky v čase…

Podobě laděná je i publikace Paměť domova z roku 1994, v níž autor vypráví o významných regionálních spisovatelích a umělcích Valašska. Po Modré štole se k tvorbě pro děti Šuleř vrátil v roce 1990, kdy mu vyšla kouzelná knížka valašských pohádek Nic nalhaného, máloco pravda. O tři roky později mu na toto téma vyšly (neméně povedené) knihy dvě: Poklad pod jalovcem a Zbojnické pohádky a pověsti z Valašska, v níž poeticky a svérázným jazykem převyprávěl nejznámější příběhy hrdinů beskydského folkloru, zbojníků. V kontextu Šuleřovy spíše beletristicky orientované tvorby je zajímavým dílkem nedlouhá studie Valašský poslanec T. G. Masaryk (1999), v níž mapuje vztah prvního československého prezidenta k tomuto kraji.

Skutečně monumentální prací jsou ovšem tři svazky portrétů nejvýznamnějších severomoravských spisovatelů, ať už z Valašska, Těšínska, Opavska, Bruntálska, či Hané, k nimž Šuleř přidává ukázky z jejich tvorby – v roce 2005 nejprve vyšly Laskavé podobizny, o rok později Laskavé medailony a v roce 2008 Laskavá setkání, která oproti předchozím titulům, jež čtenáři přibližovaly výlučně literární tvorbu severní Moravy, Šuleř doplnil o osobnosti z branže hudební a výtvarné. Všechny tyto tři „čítanky krajové literatury“, precizně sestavené antologie, určené nejen odborné veřejnosti, patří k tomu vůbec nejvýznamnějšímu z Šuleřovy literární dílny.

Jeho v drtivé většině regionálně zaměřené tvorbě se vymyká jen několik málo knih. Baladicky laděné dílo Úhlavní přítel (2002), které Šuleř situoval do jakési imaginární oblasti Kotlina v časech středověku, je jeho doslova životní román, neboť jej začal tvořit už jako mladý – neustále se k němu vracel, přepracovával ho a doplňoval zkušenostmi, které cestou životem posbíral. V roce 2007 pak vydal jakousi literárněvědnou příručku s názvem Třináctá komnata, určenou primárně mladým začínajícím autorům, kterým radí, jak psát, a kde se ohlíží za vlastní literární tvorbou.

 

© Matěj Matela
© foto Magistrát města Ostravy

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1520x

Inzerce
Inzerce