Carrère, Emmanuel: Jiné životy než ten můj

Carrère, Emmanuel
Jiné životy než ten můj

recenze beletrie zahraniční

Jsou chvíle, kdy nás osud nešetří, a taková situace se stává východiskem románu Jiné životy než ten můj: tsunami, rakovina, dluhy... Text se místy pohybuje na hranici kýče, ale vzhledem k závažnosti námětu by nás takové odsouzení mohlo usvědčit z přílišného cynismu. Což tedy dovolit si trochu toho dojetí a přiznat si, že jde o holou skutečnost: opravdu není přibarvena do růžova, ale ani do černa.

Život, tragédie a opět život
Emmanuel Carrère
: Jiné životy než ten můj. Přel. Zdena Šmídová, Mladá fronta, Praha, 2010, 272 s.

Tsunami, rakovina, neúnosné dluhy. Klasické příklady neštěstí, které nám připomínají, že naše vyspělá západní společnost sice touží žít bezstarostný život, ale často se setkává s hořkou porážkou. Určité situace z pověrčivosti považujeme za tabu a vytěsňujeme je do bezpečné vzdálenosti od své soukromé reality. Emmanuel Carrère si vybírá jiný pohled. Lépe řečeno, vypadá to, že mu jej vybírá život sám.

Emmanuel Carrère (*1957) již v několika dílech ukázal svou zálibu a snahu přiblížit se syrovým životním situacím, a tedy skutečným životům. Po průlomu, jaký roku 1986 znamenal psychologicko-mysteriózní román La moustache (Knír, česky dosud nevyšel, zato se mu dostalo filmového zpracování), neztratil elán ani odvahu zabývat se i tím nepříjemným, co život přináší. Bylo to mimo jiné v románu L’Adversaire (č. jako Protivník, vyšel roku 2000 taktéž v Mladé frontě), který se inspiroval skutečným případem vraha Jeana-Clauda Romanda, dále v knize Un roman russe (Ruský román, v roce 2008 vyšlo slovensky), v níž přes výslovný odpor své matky zpracoval příběh jejího otce a svého dědečka, který sloužil u wehrmachtu, nebo v románovém životopise vůdce protiputinovského hnutí Eduarda Limonova pod názvem Limonov (pod týmž názvem česky vydala v roce 2013 Mladá fronta). Jeho dílo se dočkalo řady ocenění, jedním z nich byl také Křišťálový glóbus pro knihu D’autres vies que la mienne (č. Jiné životy než ten můj). Plodného autora, který se věnuje i režii a scenáristice, výstižně charakterizoval Robert McCrum z deníku The Guardian: „nejdůležitější francouzský spisovatel, o němž jste nikdy neslyšeli“.

První slova knihy Jiné životy než ten můj jsou osobní, „Vzpomínám si, že...“ Skrývají však jasnou aluzi na slavný text Georgese Pereca. Vypravěč (a snad jej skutečně můžeme ztotožňovat s autorem) oživuje banální situace a hlavně vlastní myšlenkové pochody před příchodem tsunami do prázdninové idyly na Srí Lance. Název ničivé vlny se objevuje až po více než deseti stranách textu, takže spolu s protagonisty procházíme fázemi bezstarostnosti, zmatené nervozity i šoku. Pohroma zasáhla (v souladu s názvem knihy) jiné životy než ten jeho, hlavní roli zde tedy mají tyto oběti a jejich ztráty i nejistoty, ale vypravěčův pohled zůstává zásadním prvkem textu. I s cizí bolestí je totiž třeba se nějak vyrovnat.

Po návratu se vypravěč musí vyrovnávat s bolestí ještě o něco bližší: jeho přítelkyni Hélène umírá na rakovinu sestra Juliette, mladá milovaná manželka a matka. Vypravěč sám ji ovšem téměř neznal, a tak opět vystupuje spíše jako pozorovatel, který „k dobru“ přidává hlavně své momentální dojmy. Účastní se schůzek s rodinou, s Juliette a pak také s jejím přítelem a kolegou od soudu Étiennem. Právě poslední schůzka podle autora rozhodla o vzniku knihy: Étienne narychlo svolal rodinu, kterou v podstatě neznal, jen aby s nimi mluvil o Juliette. Měl k ní velmi blízko jednak tím, že je oba poznamenala rakovina, jednak profesně: jako soudci hájili zájmy obětí úvěrových společností. Autor si při psaní románu zařídil stáž u soudu a poučeně referuje o tom, jak se postupuje v případech předlužení. Étiennovi a Juliette se podařilo rozšířit pravomoc soudců směrem k účinnějšímu potírání lichvy a podvodů.

Další pohled na Juliette a její boj přináší manžel Patrice. I když měl jejich příběh různé zákruty a těžkosti, dá se shrnout jednoduše: každý byl jiný, ale milovali se až do konce. Patrice po její smrti nepropadá zoufalství a s pomocí přátel se snaží být co nejlepším otcem. Nakonec se s trochou nadsázky dá říct, že je to idyla, pokud se v něco takového po smrti milovaného člověka dá doufat. Podobně překvapivou idylu se podařilo po několika letech vytvořit i v rodině, kterou smrt navštívila v podobě tsunami. A nakonec ji nalézáme i u vypravěče: jako kdyby mu události, jichž byl svědkem, daly nový náhled na život.

Dějovou linku tedy tvoří emocemi nabité příběhy s hořkosladkým koncem a snadno bychom mohli dojít k závěru, že jde o prvoplánovou snahu dojmout. Sám Carrère navíc poznamenává, že se nebrání patosu, a ústy vypravěče přiznává vlastní emoce, které v něm příběhy vyvolaly. Dá se říci, že máme dvě možnosti: některá místa by se snad dala označit za kýč, ale vzhledem k vypravěčově upřímnosti a pravdivosti námětu se můžeme takovým pohledem usvědčit z přílišného cynismu. Druhou možností je tedy dovolit si trochu toho dojetí a zároveň se setkat s holou skutečností, která není přibarvena dočerna, ale ani dorůžova.

V knize Jiné životy než ten můj si Carrère počíná skromně i troufale zároveň. Ústřední úlohu v námětu mají lidé, s nimiž se skutečně setkal, a události, jež se kolem něj odehrály. To můžeme vnímat jako pokorný sestup z piedestalu spisovatele-tvůrce. Část zodpovědnosti za dílo ostatně nesou hrdinové knihy nejen jakožto aktéři, ale také jako vypravěči a jako lidé, kteří mohli před vydáním knihu zamítnout nebo upravit – tuto možnost jim autor podle svých slov nabídl. Na druhou stranu ale Carrère mluví o věcech, o nichž je snazší mlčet, a uchyluje se při tom ke kompozici, která není ani naprosto klasická (dějové linie se stýkají a rozcházejí, vsuvka o soudnictví je poměrně rozsáhlá), ani klasicky experimentální. Snaží se totiž o přirozenost a v tom se projevuje jeho již výše naznačená troufalost. A tuto jeho troufalost umocňují a zároveň zmírňují komentáře, které vyznívají vesměs v tomto smyslu: „viděl jsem, prožil jsem, napsal jsem“. Co více a co méně nakonec můžeme od spisovatele chtít?

 

© Anna Čadilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 2223x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce