Lindgren, Astrid: Válečné deníky 1939–1945

Lindgren, Astrid
Válečné deníky 1939–1945

recenze historie

Lindgrenové pečlivě vedené deníky umožňují čtenáři měsíc po měsíci spoluprožívat děs druhé světové války, připomenout si i některá méně známá historická fakta, ale také poznat osobnost slavné autorky dětských knih z trochu jiné stránky.

Intelektuálka i hospodyňka, analytička i spisovatelka
Astrid Lindgrenová
: Válečné deníky 1939–1945. Přel. Jitka Herčíková, Nakladatelství Slovart, Praha, 2017, 368 s.

Sedmdesát let od konce druhé světové války – a třináct let od autorčiny smrti – byl ve Švédsku publikován unikátní dokument: deník, který si 1. září 1939 začala psát dvaatřicetiletá obyvatelka Stockholmu, matka dvou dětí a žena v domácnosti Astrid Lindgrenová. „Dnes začala válka. Nikdo tomu nechce věřit.“ Tak zní první věty textu, v jehož zaznamenávání Lindgrenová, tehdy ještě ani slavná, ani spisovatelka, vytrvala až do roku 1946.

Nikdo nechtěl věřit, že válka začne; nikdo si také nedokázal představit, jak dlouho bude trvat, jak velkou část světa zasáhne a jaké hrůzy přinese. Její spletité příčiny a komplikovaný vývoj se musely zdát naprosto nepochopitelné. S tím se však Lindgrenová odmítla smířit, rozhodla se události v rámci možností sledovat a pokusit se jim porozumět. Proto si do deníku vlepovala důležité články z novin, komentovala je a doplňovala vlastními postřehy. K tomuto zdroji informací jí později přibyl ještě další: začala pracovat pro bezpečnostní službu a cenzurovat mezinárodní korespondenci. Z první ruky se tak od cizích pisatelů dozvídala například o dění na frontě nebo o sílícím útisku evropských Židů: „Nešťastní Židé, jsou tak politováníhodní, že to slovy ani nelze vyjádřit. Jejich zoufalé žádosti o víza a povolení k pobytu čtu každý den. Vypadá to, že už zas bez kořenů a bez domova putují napříč zeměkoulí.“ Některé pasáže z dopisů si opisovala a zařazovala do svých deníků.

Lindgrenové záznamy poskytují kromě osobní zpovědi jedinečný doklad toho, jak válku prožívali obyvatelé zdánlivě bojům vzdáleného a neutrálního Švédska, a svědčí mimo jiné o zničující nejistotě ohledně budoucího vývoje. Autorka intenzivně prožívá zejména dění ve Finsku, na které zaútočil Sovětský svaz, a později i události v okupovaném Dánsku a Norsku. Projevuje vynikající analytické schopnosti; trápí se kvůli ústupkům švédské vlády nacistickému Německu, vnímá neustálou hrozbu příchodu války do země a svými postřehy jednoznačně vyvrací občas zaznívající tvrzení, že ve Švédsku v průběhu války chyběly informace o koncentračních a vyhlazovacích táborech pro Židy. Lindgrenové zápisky zrcadlí ještě jednu, pro nás ne zcela zřejmou okolnost švédského postoje během válečného konfliktu. Navzdory očividné nenávisti k nacismu totiž líčí, jaké dilema pro většinu Švédů představoval konflikt Německa a Sovětského svazu: „Nejhorší je, že už si pomalu přestáváme přát porážku Německa, protože Rusové se dali zase do pohybu. Během posledních dnů obsadili pod nejrůznějšími záminkami Litvu, Lotyšsko a Estonsko. A oslabené Německo by pro nás na severu znamenalo jedinou věc – že Rusové pohltí i nás. To už snad radši budu celý život vykřikovat ‚Heil Hitler‘ než tu mít Rusáky. Nic horšího si představit nelze. U Elsy Gullanderové jsem v neděli potkala jednu Finku, vyprávěla příšerné věci o finské válce a o tom, jak se Rusové chovali k zajatcům.“ Podobně na jiném místě píše: „Myslím, že celá naše zem je převážně nakloněna Anglii – a stejně musíme spolupracovat s Němci. Jejich příchod do Finska se vnímá jako ochrana před Rusy, ale pokud se člověk podívá na důsledky, může to taky znamenat, že když se Rusko a Německo neshodnou, tak Finsko spolu s Německem, a dost možná i se švédskou podporou, vytáhnou s Ruskem bojovat – a postavit se Němcům po bok znamená znepřátelit si Anglii. Ojoj, taková zašmodrchanina!“

Vedle politiky a válečných operací se Lindgrenová rozepisuje i o svém rodinném životě, o vedení domácnosti s omezenými příděly surovin, o každodenních starostech i radostech s dětmi Larsem a Karin a manželem Sturem. S precizností vyjmenovává nadělované vánoční dárky, a protože ji podle vlastních slov baví psát o jídle, podrobně popisuje i sváteční rodinná menu nebo zásoby, které si pro případ zlých časů doma „nasyslila“. Zároveň ale citlivě vnímá okolní válečnou bídu a utrpení, velmi často vyjadřuje vděčnost a tak trochu špatné svědomí, že se právě její rodině vede tak dobře: „Máme se až příliš dobře. Jsem za to tak vděčná; svou vděčností se pokouším obměkčit Boha, aby i do budoucna byl tak laskavý a držel nade mnou a nad mými ochrannou ruku.“ Tyto pocity si v sobě ostatně nesou Švédové dodnes a právě to vysvětluje jejich ochotu pomáhat lidem z méně šťastných a pokojných koutů světa.

Své rozbíhající se spisovatelské kariéry se dotýká jen okrajově, píše mimo jiné o vzniku, vydání a úspěchu slavné Pipi Dlouhé punčochy. Ke konci války pak otřásá jejím manželstvím krize, která se v denících také odráží. Lindgrenové pohled na válku bývá charakterizován jako „ženský“: autorka líčí, jak konflikt poznamenává všední život, a s velkou účastí myslí na všechny trpící. Opakovaně zmiňuje děti a navzdory nenávisti k nacismu soucítí i s poraženými německými řadovými vojáky. Její styl však není nijak sentimentální, charakteristická je pro ni spíš stručnost, věcnost, střízlivost a také ironie.

České vydání se vzhledem i uspořádáním podobá švédské verzi. Text je rozčleněný na roky a na konci každé části jsou připojeny reprodukce vybraných stránek původního deníku. Čtenář tak získá představu o jeho skutečné podobě, o rozevlátém autorčině rukopisu i o pečlivosti, s jakou mezi své poznámky vlepovala vystřižené články nebo kreslené vtipy (z dnešního pohledu mimochodem překvapuje její ne snad bezvýhradná, přesto značná důvěra vůči informacím uveřejňovaným v tisku). Při troše listování mezi textem samotným a přílohami se také vysvětlí občasné skoky, k nimž dochází na místech, kde by měl následovat výstřižek. Je otázka, nakolik užitečné budou českým čtenářům oskenované švédské články, ze kterých byly přeloženy pouze titulky, každopádně však přispívají k autenticitě zprostředkovávaných pamětí. K textu je dále připojený rejstřík osob a vysvětlivky, které se nicméně omezují na překlady cizojazyčných vyjádření, ačkoli v českém kontextu by možná bylo zajímavější objasnit některé jiné historické detaily.

Redakčně projekt připravit jistě nebylo snadné a ne vše se v překladu podařilo uhlídat do posledního detailu. Přes drobné nedostatky však kniha nadchne: jde o jedinečné svědectví z kategorie dějin všedního dne, psané vnímavou, mimořádně bystrou ženou, která jej dokázala formulovat natolik čtivě a poutavě, až se ani nechce věřit, že vzniklo jen pro vlastní potřebu.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 1509x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce