Anderton, Helen: Veršované pohádky

Anderton, Helen
Veršované pohádky

recenze dětská

Drápy netvora z Krásky a zvířete se zapletou do rukavic, z Jeníčka a Mařenky jsou malí architekti a Popelka odemyká zámky pomocí kousků střevíčků. Klasické pohádky jsou tu okleštěné o prvek strachu a nadstavené humorem.

Klasika pod náporem vtipu
Helen Andertonová
: Veršované pohádky: Klasické příběhy ke čtení a poslouchání. Přel. Bedřich Králík, Svojtka, Praha, 2016, 192 s.

Nakladatelství Svojtka plní díry na trhu s knihami pro dětského recipienta. Vedle publikací s interaktivními prvky, využitelnými snad pro všechny věkové kategorie, se specializuje zejména na pohádky pro opravdu malé děti, od dvou let. I ty by už rády sáhly po něčem jiném než leporelu. Alternativou pro ně mohou být barevné publikace tvořené celostránkovými ilustracemi a krátkými texty, někdy veršovanými. Na tomto konceptu stojí například knížky Příběhy pro nejmenší, Krátké pohádky nebo Sbírka pohádek pro 2leté děti. Nově vyšly Veršované pohádky od Helen Andertonové s ilustracemi Stuarta Lynche.

Seznámili jsme se na zastávce
Klasické příběhy ke čtení a poslouchání, jak zní podnázev knihy, jsou v tomto případě Jeníček a Mařenka, O Červené karkulce, O Popelce, O Sněhurce, Ošklivé káčátko, Kocour v botách, Princezna na hrášku. Pohádka Kráska a zvíře se po světě objevuje ve více variantách, ovšem charakter zápletky je analogický. Inzerovaný prvek obvyklosti s přihlédnutím k českému čtenáři tak popírá jen zařazení pohádky Zlatovláska Locika, jež vznikla na motivy verze bratří Grimmů. Zlatovláska u nás není tradována jako příběh dívky ve věži, nýbrž v podobě, kterou jí vtiskl Karel Jaromír Erben – jako příběh o kuchaři Jiříkovi, který rozuměl řeči zvířat a měl králi přivést zlatovlasou princeznu. Příběh o dlouhovlasém děvčeti jménem Locika, které čarodějnice drží ve věži, znají děti z disneyovského animovaného filmu Na vlásku.

Leckdy se v knížce nejedná ani o pouhé převyprávění klasické verze příběhů. Nejradikálněji je pojata pohádka Jeníček a Mařenka. Perníková chaloupka není mucholapka na děti, které mají následně posloužit ježibabě jako večeře; ježibaba je ošklivá, ale nikoli zlá (podobně nebudí hrůzu ani netvor z Krásky a zvířete), naříká, že jí Jeníček s Mařenkou zničili střechu nad hlavou. Děti si uvědomí, co způsobily, a podle svého náčrtu domek okoušou tak, aby z něho byl zámek. A pak v něm spolu všichni šťastně žijí. K Červené Karkulce je zase přidána jedna dějová linie, vedoucí k alternativnímu závěru. Karkulka má komplex ze svých vlnitých vlasů, proto nosí čepeček. V závěru příběhu už prostovlasá učí vlky slušnému chování. Pohádky jsou obecně modernizovány, některé celkem logicky a pro dnešního dětského čtenáře přirozeně, například když Popelka jede na zámek limuzínou, některé poněkud nadbytečně a uměle, jako v případě Sněhurky, která potká trpaslíky na autobusové zastávce v lese.

Chudá elektronická paleta
Jak už sděluje název, pohádky jsou psány ve verších, nejčastěji bez formálních experimentů. Sloku tvoří vždy čtyři verše se sdruženým nebo střídavým rýmem. Rytmus je pro malé děti milující říkadla a lidové písničky přirozený a lákavý, tento formát je zaujme. Verše mají spád, cit pro zkratku a starší děti ocení lákavé současné obraty: „Celý večer měl princ oči/ jenom pro neznámou krásku./ Na parketu se s ní točil,/ v srdci cítil klíčit lásku.“

Barevné ilustrace jsou přizpůsobené dětskému čtenáři, tomu dospělému bude strohá paleta lidských typů připadat na první pohled až příliš jednolitá. Postavám dominují velké hlavy a šablonovité kulaté oči, které mají jak lidé, tak některá zvířata (proto tak vynikají ta s odlišnou fyziognomií a alespoň jinou barvou duhovky). Působí to, jako když si zkoušíte účesy online, fotografie tváře zůstává, měníte jen vlasy a fousy. Je to dáno digitálním zpracováním, které nemá snahu se maskovat. Pomocí šatů se však ilustrátorovi vesměs podařilo vtisknout pohádkovým postavám charakter.

Kniha se vyznačuje moderním hávem, jak v pojetí pohádek, tak ilustrací. Chce bavit. Vtip je dominanta, podřizují se mu textová i obrazová složka. Pro strach tu není místo, ztrácí se v barvách a děj ho obchází (paradoxní ovšem je, že vypoulené oči postav působí až hororově).

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1387x

Inzerce