Surosz, Mariusz: Ach, ty Češky!

Surosz, Mariusz
Ach, ty Češky!

recenze historie

Autor si zvolil pestrou směs žen jedinečných, které se nebály vzepřít vládnoucímu režimu či převládajícímu mínění. A dále vybral ty, na jejichž biografiích je možné tematizovat vzájemné vztahy Čechů k Polákům či Němcům. Jejich prostřednictvím se pokusil o postižení alespoň několika z mnoha odlišných verzí češství. A rozhodně nikoli neúspěšně.

Dějiny českého dvacátého století prizmatem životních osudů osmi výjimečných žen
Mariusz Surosz
: Ach, ty Češky! České ženy, česká historie a současnost očima významného polského žurnalisty. Přel. Anna Plasová, Mladá fronta, Praha, 2017, 320 s.

„Jako národ prodělali jsme si v horečkách všecky infekce, jež táhly naší zemí. Reformaci jako protireformaci, nacionalismus jako internacionalismus (panslávský, socialistický), fašismus jako komunismus. Vším rozbíjeni museli jsme se znovu stvářet. U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadále trošku socialisty. Naše těsto je promíšeno všemi euforiemi a depresemi.“ Tato moudrá slova Ludvíka Vaculíka jsou charakteristicky vetknuta do úvodu ke knize Ach, ty Češky! České ženy, česká historie a současnost očima významného polského žurnalisty (Ach, te Czeszki, 2015). Jejím autorem je Mariusz Surosz (nar. 1963), polský novinář, esejista a historik. Navazuje v ní na svoji předchozí publikaci Pepíci. Dramatické století Čechů polskýma očima (2010, česky Plus, 2011). Jestliže ve starší knize měli mírnou převahu muži (například Jan Masaryk, Emil Hácha, Klement Gottwald, Jaroslav Seifert, Pavel Tigrid), v nové publikaci jsou jednotlivé kapitoly věnovány jen ženským hrdinkám, i když nemálo prostoru je věnováno i jejich českým manželům či druhům. Jak autor svému polskému publiku vysvětlil: „Výchozím bodem každé kapitoly je žena, jejíž osud mě fascinuje. Ale ve skutečnosti je to osm črt o dějinách našich jižních pobratimů.“

Autor nechce pronášet žádné jednoznačné soudy o typické povaze Čechů. Cituje slova jistého českého polonisty, že prohlásit někoho za velkorysého nebo lakomého můžeme jenom tehdy, známe-li ho povrchně. „Ale mluvit o blízkých lidech, které velmi dobře znáš, je mnohem těžší. Můžeš říct, že je miluješ, ale říct, jací jsou – to už je velká potíž.“ V návaznosti na Vaculíka pak autor skromně prohlašuje, že ani Pepíci, ani Ach, ty Češky! nepopisují všechny přísady „těsta“, z něhož jsou Češi složeni, „protože to nejde“. Oněch českých „euforií a depresí“ je totiž podle Surosze příliš mnoho. Taková kniha prostě nikdy nevznikne.

Autorovými hrdinkami jsou ženy obecně známé (Věra Čáslavská, Adina Mandlová); takové, které se teprve poslední dobou zaslouženě dostávají či vrací do povědomí veřejnosti (Růžena Vacková); i jiné, jejichž jméno mnoha čtenářům na první poslech možná nic moc neřekne (modelka a farářka Petra Šáchová, výtvarnice Zdena Kolečková, vdova po českém pilotovi RAF Gertruda Rose Bryksová). Surosz hutně vypráví jejich osudy i příběhy jejich rodin a útržkovitě reprodukuje nezřetelnou mozaiku českých dějin 20. století, jejíž konečnou podobu – či poučení z ní – si ovšem musí každý čtenář složit sám.

Rozhodně si přitom nevybral osudy všední či průměrné. Naopak, zvolil pestrou směs osob jedinečných, které se nebály vzepřít vládnoucímu režimu či převládajícímu mínění. A dále vytřídil ty, na jejichž biografiích je možné tematizovat vzájemné vztahy Čechů k Polákům, Němcům, Ukrajincům a Britům, přičemž minimálně u jedné z nich je sporné, nakolik může být označena jako „stoprocentní“ Češka (což není nijak zvlášť podstatné, uvádíme to jen s ohledem na název knihy). Autor se pak v rámci životaběhů svých „vyvolených“ zaměřuje na protiklady, které se v nich protínaly. Třeba životopis farářky Církve československé husitské Šáchové může v tomto ohledu působit až neuvěřitelně. S jejím příběhem bylo možné setkat se na stránkách některých časopisů nebo v reportáži České televize, ale Surosz jí dává k vyjádření větší prostor. Vzpomíná, že to byli kamarádi, kdo za ni vyplnili přihlášku do soutěže Miss, načež se pak stala Miss Praha 1970. I jako farářka pak nějakou dobu ještě pracovala jako modelka. Před přehlídkou si prý pravidelně musela sundat řetízek s křížkem. Po akci pak ona a její družky často zůstávaly na večeři s organizátory. Občas se vyskytli tací, kteří je chtěli brát jako společnice. „Když byl někdo příliš dotěrný, vytáhla jsem svůj největší trumf a řekla jsem: ,Už musím běžet, protože ráno sloužím mši.‘ To fungovalo,“ říká Šáchová.

U kunsthistoričky Vackové, vězeňkyně nacistů i komunistů, zase Surosz zdůrazňuje, že tato statečná žena, která roku 1938 příkře kritizovala Edvarda Beneše, byla jediným z vyučujících Univerzity Karlovy, který za ním šel v únoru 1948 se studenty na Hrad. Ti, kdo Benešovu vládu roky bezmyšlenkovitě oslavovali a vychvalovali ho až do nebe, tam nebyli – ale Vacková, která ho deset let předtím v zoufalství nazvala „parazitem“, tam naopak byla.

Autor připomíná ty, které se nebojí upozorňovat na dosud nevyřešená traumata české historie, jako je například poválečný odsun Němců. Manžel jedné z jeho hrdinek vysvětluje, co se jeho družka snaží vyjádřit i svým uměním: „Převzetí německého majetku tento národ zdevastovalo. Byla to velká krádež. Nic na tom nemění fakt, že parlament schválil zákon, který tu proceduru legalizoval. Je těžké se s tím vypořádat a vím, že to je lidem dodnes nepříjemné a nepohodlné.“

Více pasáží ale pochopitelně analyzuje proměny vztahů polsko-českých. Surosz přitom nic neidealizuje. Referuje o tom, jak po srpnové invazi roku 1968 mnozí jeho spoluobčané vyjadřovali jistou spokojenost, zadostiučinění, či dokonce škodolibou radost z toho, že si „Češi takovou lekci už dávno zasloužili“ za to, jak se předtím „k Rusákům až moc lísali“. V 80. letech pak naopak československá vláda v rámci diskreditace Solidarity zahájila kampaň proti celému polskému národu, který začal být oficiálně vykreslován jako „banda lenochů, kteří nedělají nic jiného, než že stávkují a chlastají vodku“. Tato propaganda bohužel nezřídka padla na úrodnou půdu, což „svědčilo o protipolském šovinismu“, hluboce zakořeněném mezi zdejšími lidmi. I v důsledku toho se prý tehdy mnoho Poláků na Těšínsku začalo za svoji národnost stydět, a jestliže v roce 1980 oficiálně tam bylo Poláků šedesát tisíc, v současnosti se k polské národnosti hlásí jen necelých čtyřicet tisíc osob.

Dcera Elżbiety Rusnok, která pocházela z česko-polského pomezí, popisuje cosi jako syndrom člověka, který se pohybuje mezi dvěma světy, ale zcela nepatří ani do jednoho z nich. Jestliže se totiž zvláště její rodiče na české straně setkávali i s protipolskými předsudky, ona zase pocítila nemalé odcizení, když studovala ve Vratislavi. Přitom pro ni bylo jednodušší dostat se na tamní vysokou školu než na studia do Prahy nebo Brna. U našich severních sousedů ovšem zažila nemilé vystřízlivění: „Byla jsem v šoku, že lidé tak snadno hodnotí něčí chování a postoje a že je to tak jednostranné: plést se druhým do života a hodnotit je, do toho jsou lidé hrr, ale zajímat se a chtít se o člověku něco dozvědět, to už je něco jiného. Z různých stran jsem se setkala s příšerným dogmatismem a totální absencí reflexe, že někdo může vidět věci jinak a mít na to právo. Že člověk, který není věřící, není skrznaskrz špatný, protože existuje cosi jako morálka. A viděla jsem ostatně taky to, že hodně mladých Poláků předstírá, že jsou věřící; chodili na mše, brali se v kostele, křtili děti, všechno jen proto, aby měli svatý pokoj. Aby nedráždili rodiče a sousedy. Viděla jsem, že role ženy je pořád chápána velmi konzervativně… Pod takovým tlakem žít nechci! Vyrostla jsem přece jen ve svobodomyslnějším prostředí.“

Jak plyne z tohoto citátu, nemalá pozornost je v knize věnována také odlišným modelům ženství i tomu, jak různé strategie vybrané dívky a ženy volily k vlastnímu sebeprosazení ve světě, ovládaném převážně muži. Kupříkladu náctiletá Adina s lehkostí vzbuzovala lásku mladých chlapců a s chladným potěšením si pohrávala s jejich city. A Vacková prý celkově raději trávila čas v přítomnosti (inteligentních) mužů než ve společnosti žen: „Od gymnázia jsem vyrůstala s muži a pak byla stále mezi nimi a těžko snáším život se ženami, pro které myšlení a myšlenky nejsou skutečnostmi skoro žádnými a věcné zájmy jsou jenom na povrchu a pro osobní dekoraci.“ Tento výrok nechává autor bez komentáře (stejně jako ten o údajném „příšerném“ polském dogmatismu), i když většina (nejen) žen by s ním asi dnes nesouhlasila. Ostatně jak naznačuje Milena Štráfeldová, od jakéhosi pohrdání lidmi „nedostatečně“ vzdělanými a moudrými, kam zřejmě řadila většinu žen, se Vacková možná později odpoutala, když ve vězeňské cele nakonec byla schopná najít společnou řeč i s ženami pocházejícími ze zcela odlišných sociálních prostředí a promlouvat k nim tak, aby jí rozuměly.

Celkově můžeme konstatovat, že se autor v této publikaci pokusil o postižení alespoň několika z mnoha odlišných verzí češství. A rozhodně nikoli neúspěšně. Nabízí alternativu k velmi simplifikujícímu obrazu, který ve svém slavném Gottlandu o naší zemí šíří Mariusz Szczygieł, i ke stereotypu Čechů coby „pepiků“, který podporují i některé nešťastné výroky například režiséra Jiřího Menzela a podle nějž se náš životní obzor omezuje na pivo, knedlíky a Karla Gotta. (V tomto smyslu byl název Suroszovy předchozí knihy zřejmou ironií, i když někteří publicisté pak cítili potřebu ve svých recenzích prohlašovat: „Tohle jsou přece Antipepíci“). Nová Suroszova kniha je opět víceznačná, jak vyplývá ze zmiňovaného úvodu, vlastní hodnocení si pak autor nechává spíše pro sebe. Její poselství se nedá zestručnit do jednoho sloganu, ale o to je možná bližší komplikované realitě.

 

Na podobné téma:
Prostor 84
Knižní veletrh ve Varšavě 2016
František Koukolík: Češi: proč jsme kdo jsme – a jak dál?

 

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   79%čtenáři

zhlédnuto 1585x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce