Doležalová, Jarmila; Doležal, Štěpán: Osud jménem Ležáky

Doležalová, Jarmila; Doležal, Štěpán
Osud jménem Ležáky

recenze historie

Ležáky nejsou jen pojem z dějin druhé světové války, jsou to především tragicky zakončené jednotlivé lidské osudy. Číst o nich je mimořádně silný zážitek, zvláště s vědomím, že autoři mají k Ležákům snad nejhlubší možný osobní vztah.

Nezapomeneme
Jarmila Doležalová ml.
a Štěpán Doležal: Osud jménem Ležáky. Ronado, Včelákov, 2016, 484 s.

O Ležákách slyšel snad každý, kdo na hodinách dějepisu dával ve škole alespoň trochu pozor. Do osudného 24. června 1942 tento místní název znali jen lidé z nejbližšího okolí, od tohoto data dodnes je synonymem jedné z největších lidských tragédií a zároveň jednoho z nejhorších válečných zločinů, které se na našem území za druhé světové války odehrály. Autoři knihy Osud jménem Ležáky se tématem ležácké tragédie zabývají již desetiletí, a celá záležitost se jich dotýká přímo osobně. Jejich maminka je totiž Jarmila Doležalová, rozená Šťulíková, kterou společně s její mladší sestrou Marií v roce 1942 příslušní „odborníci“ uznali na rozdíl od ostatních ležáckých dětí za schopnou poněmčení, sestry tak v adoptivních německých rodinách válku přežily a mohly se v roce 1946 vrátit do Československa.

Český podíl
Výpravná kniha, vydaná v malém nakladatelství Ronado (Rodinné nakladatelství Doležalových), je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola Ležáky a jejich obyvatelé představuje socioekonomickou regionální historickou sondu: autoři analyzují složení obyvatel Ležáků z hlediska genderového, věkového, sociálního i náboženského, a to na základě takzvaných sčítacích operátů neboli zápisů prováděných v rámci pravidelného sčítání obyvatelstva českých zemí, posléze Československa. Druhá kapitola se zabývá cestou ležáckých dětí do Prahy, kde se setkaly s podobně postiženými dětmi z Lidic, a následným převozem obou skupin spojených v jednu na území dnešního Polska. Zde byla skupina opět rozdělena, tentokrát na děti poněmčení schopné, které byly postupně umístěny do adoptivních německých rodin, a na děti vyhodnocené jako poněmčení neschopné, jimž bohužel patrně nebylo souzeno válku přežít. Jejich přesný osud se dodnes nepodařilo objasnit, jednoznačné důkazy o místě jejich úmrtí chybějí a není ani vyloučeno, že některé z nich pod cizím jménem válku přeci jen přežít mohly. Osudy osvojených dětí si byly často podobné – vzhledem k tomu, že se jednalo převážně o velmi malé děti, zapomněly mnohé z nich češtinu a musely se po návratu do Československa jazyk znovu těžce učit. Zajímavé je, že na pobyt v nových rodinách si většinou odnesly pozitivní vzpomínky a v některých případech udržovaly s danými německými páry kontakty i dlouho po válce.

Třetí kapitola Portréty přináší medailony osob, které se staly obětí ležácké exekuce či byly jiným způsobem s Ležáky spojeny. Naopak vynecháni jsou všichni Němci účastnící se nějakým způsobem zásahu v Ležákách či navazujících poprav u pardubického Zámečku. Jednotlivé portréty se liší rozsahem, u některých jmen jsou uvedeny jen tabulkové údaje z matrik a jiných oficiálních pramenů, u jiných dosahují životopisy délky několika stran, pravděpodobně v závislosti na tom, kolik údajů se podařilo vypátrat – autoři nicméně ve sběru informací pokračují a je pravděpodobné, že případné další vydání publikace či jiná práce na toto téma budou obsahovat podrobný životopis u všech uvedených osob. U některých zevrubnějších biografií nelze než pocítit lítost či zoufalství nad náhodami, jež nejednou sehrály osudovou roli, obvykle negativní. Některé texty ukazují, že k utrpení ležáckých obyvatel přispěli svou měrou i Češi: například jistý obyvatel jedné sousední vsi hlásil úřadům, že lidé z okolí chodí do vypálených Ležáků klást květiny, jiný zase vyžadoval od přeživších příbuzných zaplacení dlužné částky za pronájem svého pole, přičemž dobře věděl, že žena, která měla od něj pole pronajato, nezaplatila, jelikož byla odvezena do Pardubic a tam zastřelena…

U každého jména je fotografie a podpis, podařilo-li se jej dohledat a ověřit. To by snad bylo možné označit za zajímavý detail, spíše se však jedná o důkaz autorského zanícení pro dané téma. Tento zdánlivý detail připomíná, že se nejedná o souhrn abstraktních čísel a jmen, ale o skutečné lidi s osudy, radostmi i strastmi, po nichž však často zůstala jen ona černobílá fotografie a podpis na archivovaných oficiálních dokumentech. Předposlední kapitola se zabývá popravami vykonanými u pardubického Zámečku v období mezi 3. červnem a 9. červencem 1942 (nikoli tedy výlučně v době poprav ležáckých obyvatel). Zde se čtenář dozvídá řadu pozoruhodných detailů, například že z nějakého důvodu nedocházelo k popravám v sobotu (v neděli ovšem ve dvou případech ano). Působivé jsou zmínky o chování odsouzených v posledních okamžicích života. U mnoha žen členové popravčích komand zaznamenali statečnost tváří v tvář smrti; stručnou poznámkou, jak nebojácné asi tyto ženy musely být, když udělaly dojem i na otrlé členy SS, autoři vzdávají popraveným hold. Závěrečná kapitola přináší seznam jmen osob popravených v rámci exekucí uvedených v kapitole předchozí a stručných údajů k nim patřících (včetně přepisu tiskových zpráv ČTK, pokud byly v daném případě vydány).

Zpracovat sám
Kniha, tištěná na kvalitním tvrdém papíře a vážící více než dva kilogramy je doprovázena řadou unikátních, často dosud nepublikovaných fotografií a kopiemi pramenů institucionální i osobní povahy – popravčích protokolů, dopisů od odvlečených dětí atd. Jistě nelze očekávat, že čtenář bude schopen přečíst ji stránku po stránce, spíš se k ní bude vracet a hledat informace o tématech, která jej budou aktuálně zajímat. Publikaci lze doporučit také jako pomůcku pro výuku dějepisu, neboť je psána formou krátkých pasáží a jednoduchým jazykem, přičemž autoři podrobně vysvětlují méně obvyklé pojmy starší („zemřít nezaopatřen“) i ty známé z dob jen nedávno minulých (zkratky KSČ či LDN).

Publikace nemá doslov, zážitek z četby musí každý čtenář zpracovat sám a stejně tak si musí sám zvolit poučení, jež si z četby odnese. Lhostejným však osud Ležáků nenechá a ani nemůže nechat nikoho. Osud lidí, kteří povětšinou zachovali odvahu a důstojnost tváří v tvář smrti, si zaslouží zůstat nezapomenut. Lze jen doufat, že další generace budou provždy ušetřeny zkoušky, jak by v dané situaci reagovaly.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   69%čtenáři

zhlédnuto 2223x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce