Linhartová, Věra: Portraits carnivores / Masožravé portréty

Linhartová, Věra
Portraits carnivores / Masožravé portréty

recenze beletrie zahraniční

Lehkost a střídmost, podobné japonské kaligrafii, přibližují obrazy abstrakci, tedy neurčitosti, v níž nám zákonitě cosi uniká. Kdo však věnuje čtení potřebnou dávku energie, jistě nebude zklamán.

Hlas, který chce být slyšen
Věra Linhartová
: Portraits carnivores / Masožravé portréty. Přel. Jitka Hamzová a Miloslav Topinka, Akropolis, Praha, 2015, 112 s.

Teprve po více než třiceti letech jsme se dočkali českého vydání tří básnických próz Věry Linhartové, a to pod souborným názvem Portraits carnivores / Masožravé portréty (francouzsky vydal již v roce 1982 Le Nyctalope). Za dlouhé čekání jsme byli odměněni cenným doplňkem v podobě autorčina komentáře k těmto prózám s titulem Une langue plurielle (Pomnožný jazyk). Všechny části jsou v tomto svazku přítomny v obou jazycích: na jedné straně je otištěn francouzský originál a na protější český překlad. I tak má kniha pouhých 112 stran; ti, kdo se již s autorčiným hutným stylem setkali, však vědí, že to výsledku nemusí ubrat na monumentalitě.

Věra Linhartová se narodila roku 1938 v Brně, vystudovala dějiny umění a byla součástí pražské surrealistické skupiny. V roce 1968 odešla natrvalo do Francie, kde se začala zabývat orientálními kulturami a zvláště japanistikou. Do francouzštiny pak překládala japonské texty o umění. Sama je zároveň autorkou prací z oblasti kunsthistorie a estetiky a za soubor textů o evropské, české a japonské literatuře a umění Soustředné kruhy (2010) získala Cenu F. X. Šaldy. Její literární tvorbu dělí na dvě části přechod k výhradnímu použití francouzštiny, k němuž se Linhartová rozhodla v roce 1969, celek díla je však jednotný, a to vzhledem k autorčinu trvalému odporu ke kompromisu a z toho plynoucí náročnosti pro čtenáře. Jako příklady česky psaných textů můžeme uvést Prostor k rozlišení a Meziprůzkum nejblíž uplynulého z počátečního období, v němž již mezi citacemi a úvahami začala slábnout role příběhu, a dále trojici experimentálních próz Dům daleko, kde se hranic svého bytí dotýká dokonce sama řeč.

Masožravé portréty
Jak již bylo řečeno, Masožravé portréty tvoří tři texty. Jsou to Stařena z hory (La Vieille de la Montagne), Učitel Sagiro (Maître Sagiro) a Zajatá divoška (Une barbare captive). Je výmluvné, že již v názvech se objevují „hlavní postavy“ jednotlivých próz, které jsou pak nositeli na první pohled prostých vyprávění. Stařena z hory se v milostném vztahu rozhodla jednat nekonvenčně a následkem je nekonečné bloudění světem, z něhož ji nevysvobodilo ani setkání s putujícím mnichem. Učitel Sagiro usiluje o odříznutí od zbytku světa, ale do jeho samoty občas pronikne jakýsi hlas. Divoška uniká ze zajetí, nese si s sebou však pouto k učiteli, které vytvořila láskou a posílila kouzlem.

Ve skutečnosti se vyprávění jeví jako neproniknutelná, zároveň ale zvou kamsi dál. Scenerie, postavy a situace připomínají staré japonské umění, a to nejen titulem druhé prózy a zmínkami o pradávné kultuře – to je ostatně podle autorky jen „naschvál popraskaný“ nátěr, pod nímž se skrývá mýtus, tedy cosi odvěkého a nevyčerpatelného. Hlasy promlouvají tak, že si lze představit, jak kreslí zdobné linky: pohupují se sem a tam a upřesňují myšlenky, ve smyčkách se vracejí přes domněnky zpět k nejistotě, ubírají se nečekanými směry. Přirovnáme-li atmosféru k barvě, pak ani ta ve výsledku nechybí. Lehkost a střídmost podobné japonské kaligrafii ovšem přibližují obrazy abstrakci, tedy neurčitosti, v níž nám zákonitě cosi uniká.

Závěrečný komentář, jehož název Pomnožný jazyk bychom mohli chápat jako uvedení dalšího protagonisty, ani zdaleka nepředkládá konečná vysvětlení. Spíše ukazuje nové stopy, popírá ty falešné a do jisté míry nabízí náhled do tvůrčího procesu. Činí tak ovšem způsobem, který absolutně nenarušuje dojem tajemství. Dozvídáme se, že hlavní roli v básnické tvorbě Linhartová přisuzuje hlasu, „který k nám promlouvá nezřetelnými slovy, tónem naprosté nezbytnosti“ (s. 105), snaha odkrýt v příbězích ozvuky životních zkušeností či literárních motivů tedy může být zavádějící.

Další konkrétní odhalení bude lépe ponechat na čtenáři, neboť je zřejmě cennější zachovat při četbě pořadí textů, tedy šetřit si komentář na konec a případně se k básnickým prózám vrátit. Jejich malý rozsah to snadno umožní i opakovaně a stále bude co objevovat. Jde o četbu náročnou, avšak vyplatí se do ní investovat energii.

 

© Anna Čadilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2581x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce