Kertzer, David I.: Papež a Mussolini

Kertzer, David I.
Papež a Mussolini

recenze historie

Kniha poodhrnuje složité zákulisí vatikánské politiky i to, jak se do ní promítaly osobnosti hlavních aktérů. Nezastírá, že se katolická církev ve třicátých letech i v době druhé světové války nacházela ve složité situaci, k níž však špičky Vatikánu bohužel samy přispěly. I dnes může působit jako silné varování.

Smutný příběh jednoho paradoxního spojenectví
David I. Kertzer
: Papež a Mussolini: Tajemství papeže Pia XI. a vzestup fašismu v Evropě. Přel. Radka Knotková, Jota, Brno, 2017, 534 s.

Papež, fašismus a nacismus. Pokud se vysloví toto spojení, průměrně vzdělanému čtenáři se vybaví jméno Pius XII. Americký historik a antropolog David I. Kertzer (nar. 1948) však zašel hlouběji do minulosti a věnoval se jeho předchůdci (jehož prezentaci ovšem Eugenio Pacelli, budoucí Pius XII., ze zákulisí silně ovlivňoval). Výsledkem je kniha Papež a Mussolini: Tajemství papeže Pia XI. a vzestup fašismu v Evropě (The Pope and Mussolini: The Secret History of Pius XI and the Rise of Fascism in Europe, 2014).

Jak název napovídá, hlavními postavami jsou Pius XI. (1857–1939) a Benito Mussolini (1883–1945). Oba se dostali k moci v roce 1922 a „společně změnili běh dějin 20. století“, a to nikoli v dobrém. V mnoha ohledech přitom ani nemohli být rozdílnější. První byl učený a zbožný, většinu dospělého života trávil pročítáním starých rukopisů. Toužil po středověkých časech, kdy o církevních pravdách nikdo nepochyboval. Druhý byl surovec a ze své podstaty antiklerikální štváč, jenž kněze prohlašoval za „černé mikroby, kteří pro lidstvo představují stejnou katastrofu jako mikrobi tuberkulózy“.

Výbušné povahy
Papež se k ostatním lidem choval spíše odtažitě. Jedl sám. A se svými sourozenci, s nimiž kdysi míval důvěrný vztah, se vídal, jen když si u sekretáře domluvili schůzku a počkali v čekárně. Vyžadoval, aby ho vlastní bratr při těchto příležitostech oslovoval „Svatý Otče“ nebo „Vaše Svatosti“. Dával prý jasně najevo, že si nepřeje být navštěvován příliš často. Když nemocný papež o mnoho let později ležel na smrtelném loži, jeho starší sestra úpěnlivě prosila, aby ji pustili k bratrově posteli a dovolili jí poskytnout mu útěchu. Byla však odmítnuta. Naopak Mussolini se choval velmi společensky. Vzhledem ke spoustě dlouhodobých románků, které udržoval s rozličnými ženami, nemluvě o vztazích na jednu noc – či spíše na jedno odpoledne –, je podle autora „naprosto neuvěřitelné“, že si ještě vůbec našel nějaký čas na vedení vlády.

Přesto měli Pius XI. a italský „duce“ mnoho společného. Ani jeden nevěřil v demokracii, oba z duše nenáviděli komunismus a báli se ho. Oba byli výbušné povahy. Každý z nich se rozčílil, kdykoli je někdo obvinil, že dělá tomu druhému „poskoka“. Mussolini i Pius XI. vyžadovali slepou oddanost od svých podřízených, jimž se klepala kolena z představy, že by na sebe mohli přivolat jejich hněv. „Oba byli tím druhým rozčarovaní, přesto se děsili, co by nastalo, kdyby jejich spojenectví zaniklo. Potřebovali totiž jeden druhého k tomu, aby si udrželi moc a dosáhli svých politických cílů.“ Pius XI. hrál podle Kertzera klíčovou roli v upevnění Mussoliniho diktátorské pozice a „podržel“ jej i v době, kdy jeho moc kolísala. Uzavřením konkordátu papež legitimizoval fašistický a později nacistický režim na mezinárodním fóru. To u nás uznává i historik Jaroslav Šebek, podle něhož rychlé podepsání konkordátu znamenalo pro katolickou církev omezení možností postavit se režimu na odpor. I když z hlediska meziválečného Československa se papežská politika mohla jevit nikoli negativně: Vatikán podpořil Benešovu prezidentskou kandidaturu a na stranu československé demokracie se postavil i v roce 1938 (viz Tomáš Černušák a kol.: Papežství a české země v tisíciletých dějinách, Academia, Praha, 2017).

Přehledný svět
Výměnou za podporu Vatikánu navrátil Mussolini církvi značné množství privilegií, o která dříve přišla. (To mimo jiné vysvětluje i velkou podporu, jíž se Mussolini tehdy těšil u mnoha katolíků i mimo Itálii.) Papež totiž přiměl italskou vládu, aby na obyvatelstvo uvalila vůli církve. Katolické duchovenstvo tak hrálo aktivní roli v řadě státních institucí, v nichž se předtím nevyskytovalo – od škol po vládou sponzorovaná sdružení pro mládež. Chvílemi se přitom zdálo, že italský diktátor se v papežových požadavcích „div neutápí“. Papež jej „sekýroval“ kvůli nepřijatelným oděvům žen, knihám, šíření protestantské víry, filmům i divadelním hrám. Také pravidelně žádal, aby Mussolini podnikal kroky proti bývalým kněžím. Až do zániku Papežského státu dovedla církev tyhle „ničemy“ od veřejnosti izolovat, jenže po italském sjednocení nad nimi ztratila veškerou moc. Nejvíc Vatikán dráždili bývalí kněží, kteří učili na státních školách, což papež považoval za naprostý skandál. V tomto bodě ale papež neuspěl, kupříkladu význačný církevní historik a někdejší kněz Ernesto Buonaiuti (1881–1946) musel odejít z postu profesora na římské univerzitě až poté, co se dostal do sporu nikoli s církví, ale i s fašistickým režimem.

A když si papežovi vyslanci stěžovali na americké filmy, Mussolini jim údajně tvrdil, že jejich hledisko sdílí. Ve skutečnosti však měl americkou kinematografii nesmírně rád, třebaže jeho vkusu odpovídali spíš Charlie Chaplin, Laurel a Hardy či Buster Keaton než Jean Harlowová nebo Mae Westová. Ve vile Torlonia zřídil promítací místnost a každý večer tam s rodinou usedal před plátnem. „Projasňuje mi to mysl,“ vysvětloval. Tyto večery v soukromém kině byly prý pro rodinu Mussoliniových jedny z nejšťastnějších.

Celkově ovšem Mussolini skutečně zařídil alespoň částečný návrat k jakémusi „ideálnímu“, přehlednému světu, v němž by lidé nebyli rušeni „závadnými“ knihami ani jakoukoli nabídkou jiných vyznání, než bylo to katolické. Na oplátku papež přehlížel Mussoliniho boj proti katolické lidové straně, která se chabě snažila hájit principy demokracie, ale i útoky na katolické duchovní a kláštery, o kterých věřil, respektive si nalhával, že je páchají kriminální živly bez diktátorova vědomí.

Vzpora vůči nacismu
Když se začal italský diktátor stále více sbližovat s nacistickým Německem a podřizovat tomu i domácí politiku vůči Židům, snažil se papež protestovat. Jeho okolí, které se velmi obávalo otevřeného konfliktu Vatikánu a italského státu, ale veřejná vyznění jeho kritických projevů zeslabovalo. Při jedné audienci kupříkladu řekl: „Kdykoli si přečtu slova ‚oběť našeho otce Abraháma‘, neubráním se hlubokému pohnutí. Pro křesťany je nemožné podílet se na antisemitismu. Uznávám, že každý má právo na sebeobranu a musí podstoupit nezbytné kroky, aby zabezpečil své legitimní zájmy. Antisemitismus je ovšem nepřijatelný. Z duchovního hlediska jsme my všichni Semité.“ Poslední věta se později stala velmi známou, tehdy se ovšem lidé v jeho okolí (vrchní představený jezuitů Włodzimierz Ledóchowski či výše zmíněný Eugenio Pacelli) postarali o to, aby ve vatikánských novinách L’Osservatore romano o tomto filosemitském výroku nepadla ani zmínka.

Také konečná podoba významné encykliky Mit brennender Sorge (1937) byla oproti původní verzi výrazně naředěná. „S hlubokým znepokojením a rostoucím údivem již dlouho sledujeme strastiplné procesy s (německou) církví i vzrůstající roztrpčenost těch, kdo zůstali věrni v srdci i činech,“ hlásala. Dále připomínala konkordát, který církev s Německou říší uzavřela, ale ta ji nedodržuje. „Druhá smluvní strana vykleštila podmínky smlouvy, zkreslila jejich význam, a nakonec učinila z jejich více či méně oficiálního porušování běžnou taktiku.“ Pius XI. v dokumentu bědoval nad ničením katolických farních škol, které se konkordát zavazoval chránit. Káral ty, kdo zbožšťují rasu a národ, a vinil je z překrucování a maření „řádu světa, který naplánoval a stvořil Bůh“. Vzal si na mušku i snahy sloučit křesťanství s uctíváním rasy: „Žádná mysl kromě té nejpovrchnější nedokáže pojmout myšlenku národního Boha nebo národního náboženství či se Pána, Stvořitele vesmíru, pokoušet vehnat do hranic jediného národa, uzamknout jej do úzkých mezí jediné rasy.“ Výrazy „nacista“ ani „pronásledování Židů“ se nicméně v textu neobjevily. Encykliku měl doprovázet seznam pochybení, jež církev kategoricky zavrhovala, včetně základních doktrín nacismu – i ten byl vypuštěn.

Papež bohužel až příliš pozdě začal chápat, že jeho sny o přetvoření Itálie v konfesní stát, v němž by se soukolí autoritářského režimu podřizovalo potřebám církve, byly „neuvěřitelně naivní“. Sílící vliv rasového hlediska, který se projevil zvláště ve schválení takzvaného sňatkového zákona, totiž jasně ukázal, že „pokud Mussolini pokládá nějakou záležitost pro svůj režim za stěžejní“, rozhodoval o ní on, a nikoli Svatý otec. Vztah obou mužů každopádně neskončil dobře: „Pius XI., který Mussoliniho kdysi vychvaloval jako muže seslaného Boží prozřetelností, si ke konci života připadal zneužitý. Mussolini nebyl o nic spokojenější. Jak pověděl členům fašistické Velké rady, papež byl učiněnou pohromou.“

Varování
Autorovo rozhodnutí napsat tuto knihu padlo v roce 2002, když Jan Pavel II. schválil otevření archivů týkajících se pontifikátu Pia XI. Roku 2003 byly badatelům zpřístupněny materiály o stycích Vatikánu s Německem a o tři roky později následovalo všeobecné zveřejnění vatikánských archivů. Během dlouhé archivní rešerše nashromáždil Kertzer digitální kopie pětadvaceti tisíc stran dokumentů. Rovněž pročetl tisíce stran publikované italské, francouzské, britské, americké a německé diplomatické korespondence, deníků a memoárů. Čerpal i z archivu Mussoliniho špionů ve Vatikánu. Na základě toho všeho sepsal čtivou knihu (roku 2015 získala Pulitzerovu cenu), která poodhrnuje složité zákulisí vatikánské politiky i to, jak se do ní promítaly osobnosti hlavních aktérů. David I. Kertzer nezastírá, že se katolická církev nacházela ve 30. letech i v době druhé světové války ve složité situaci, zároveň ale ukazuje, že špičky Vatikánu k jejímu vzniku bohužel samy přispěly. I dnes může působit jako silné varování.

Touha navrátit se ke staršímu, přehlednějšímu, domněle osvědčenému typu společnosti s výrazně omezenou možností volby zřejmě stále dřímá i v některých současných církevních hodnostářích. (Odstrašujícím příkladem je soudobé vedení pravoslavné církve v Moskvě.) Pokus spojit se za účelem dosažení takovýchto iluzorních cílů nebo hmotných výhod s člověkem autoritářských sklonů byl každopádně z dlouhodobého hlediska pro církev a její pověst škodlivý. A nejinak by se vedlo všem, kteří by se o něco podobného pokoušeli i v budoucnosti.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 2157x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce