Rychlík, Jan; Rychlíková, Magdaléna: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946

Rychlík, Jan; Rychlíková, Magdaléna
Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946

recenze historie

Hovoří-li se v české společnosti o Podkarpatské Rusi v meziválečném období, obvykle se debata omezuje pouze na výčet historických dat. Jan a Magdaléna Rychlíkovi se na problematiku dvacetiletého začlenění Zakarpatí do ČSR rozhodli podívat širší optikou – vedle historického vývoje se ve své knize zaměřili také na oblast politickou, hospodářskou, sociální či kulturní, a vytvořili tak jedinečné a barvité dílo, které náš obraz o působivé zemi pod Karpaty bezesporu značně obohatí.

„Od Jasině do Aše republika je naše“: Komplexní obraz Podkarpatské Rusi coby součásti ČSR
Jan Rychlík, Magdaléna Rychlíková
: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Vyšehrad, Praha, 2016, 238 s.

V jedné anekdotě se na pasovém oddělení ptá úředník staré babičky: „Tak vy mi tu, paní, povídáte, že jste nikdy v životě necestovala do zahraničí. Ale já tu mám černé na bílém napsáno, že jste se narodila v Rakousko-Uhersku, školu jste navštěvovala v Československu, vdala jste se v Maďarsku, pracovala jste v Sovětském svazu a důchod pobíráte na Ukrajině. Tak jak tomu mám rozumět?“ rozčiluje se byrokrat. „Já vám přísahám,“ odvětí na to stařenka, „že jsem se celý svůj život nehnula z Mukačeva.“

Na této humorné příhodě je zřejmě nejvtipnější, že nejde o žádnou přehnanou hyperbolu, ale o reálný výsek ze životopisu tisíců obyvatel oblasti, jež si ve 20. století prošla značně dramatickými peripetiemi. Publikace Jana a Magdalény Rychlíkových, výrazných osobností na poli české vědy, se věnuje období, kdy Podkarpatská Rus patřila československému státu. Díky grantu Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky a pečlivému studiu archivních materiálů přímo na místě vytvořili oba vědci v českém prostředí jedinečnou a již mnoho let potřebnou publikaci. České odborníky obvykle zajímají jen politické aspekty začlenění tohoto regionu do Československa, aniž by se pokusili více reflektovat životní podmínky tamního obyvatelstva, jeho sociální a národnostní strukturu, nedostává se nám ani studií hlouběji rozebírajících ekonomickou situaci apod. Kniha Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946 tento deficit české vědy napravuje, neboť se na nejvýchodnější část meziválečného Československa dívá optikou nejen historického a politického, ale rovněž ekonomického, sociálního a kulturního vývoje.

Autoři – přirozeně – považovali nejprve za nutné vymezit základní pojmy, s nimiž v knize operují. Jako jeden z problematických termínů se, vzhledem ke složitému národnostnímu vývoji, ukázalo už samotné označení příslušníka nejpočetnějšího etnika tohoto regionu, tedy „Rusín“. Autorské duo dále objasňuje, jaký zvolilo způsob psaní osobních jmen, zeměpisných názvů apod. Ještě než přikročí z hlavní látce, seznámí čtenáře s tím, jak se na podkarpatské dějiny a společnost měnil pohled historiků v různých etapách minulého století a jak se diferencoval v závislosti na národnosti jednotlivých vědců.

Způsob, jakým se manželé Rychlíkovi rozhodli publikaci rozčlenit, je velmi přehledný a logický. Svoji mnohovrstevnatou studii začínají kapitolou Začlenění Podkarpatské Rusi do Československa, v níž nejprve stručně nastíní historii této oblasti před první světovou válkou a skromné počátky rusínského národního obrození, charakteristické doslova sisyfovskou prací několika nadšenců, aby se následně mohli naplno věnovat okolnostem připojení Zakarpatí k nové republice a jeho místa v ní. Český čtenář se v této zajímavé kapitole dozví nejen o vztahu některých významných prvorepublikových politiků k rusínské otázce, ale také např. o tom, že rusínské elity nebyly v otázce přičlenění se k ČSR zdaleka tak jednotné; většině tamních obyvatel bylo na počátku dvacátých let v podstatě úplně jedno, k jakému státnímu celku bude jejich země náležet. Jak se však z knihy dozvídáme, mnozí Rusíni se s masarykovským státem ztotožnili (o čemž svědčí kupř. odhodlání stovek mužů bránit v září 1938 republiku proti okupantům), a to i přesto, že se vytoužené autonomie dočkali až těsně před vypuknutím druhé světové války.

Právě komplikovaná otázka autonomie a trnitá cesty k ní je jedním z hlavních témat druhé kapitoly s názvem Správní a politický vývoj Podkarpatské Rusi, v níž se autoři věnují i (mimochodem velmi pestrému) politickému spektru, výsledkům jednotlivých voleb, otázce uspořádání vnějších i vnitřních hranic či, vzhledem k religiózně neuvěřitelně barvitému území, konsolidaci náboženské otázky a vztahu Československa k řeckokatolické církvi. Velice přínosné téma pak autoři otevírají v dalších dvou částech publikace. Kapitola Hospodářský vývoj Podkarpatské Rusi tematizuje nelehké začlenění tohoto regionu – jenž byl odpradávna ekonomicky napojený na trh uherský – do hospodářského systému ČSR. Autoři líčí obtížné podmínky tamních zemědělců, kteří se potýkali jak s neúrodnou půdou, tak s vlastními, na počátek 20. století už poměrně zastaralými způsoby obhospodařování polností. Vedle zemědělské výroby mapují autoři i situaci v lesním hospodářství, průmyslu, finanční sféře a stranou nenechávají ani dopravní systém meziválečného Zakarpatí.

V poutavé kapitole Školství, jazyková otázka a kulturní vývoj se autoři zabývají především jednou z největších výzev, před kterou zde československý stát stál – pozvednout úroveň školství a tím i kultury. Jak vyplývá z bádání manželů Rychlíkových, největším problémem na cestě ke vzdělání podkarpatského obyvatelstva se ukázala absence kodifikované rusínštiny, což znamenalo velké a vleklé spory o to, jakým jazykem tedy vlastně vyučovat. Proti spisovné ruštině protestoval ukrajinofilský směr, proti ukrajinštině rusofilové a zastánci autochtonního směru zase museli čelit značné nářeční členitosti regionu. I přes tyto rozpory zde však Československo na poli kultury a vzdělání dokázalo vykonat obrovskou práci – jen negramotnost klesla za pouhá dvě desetiletí na polovinu. Samotní autoři, jakkoliv se obvykle zdržují subjektivních hodnocení, tak musí konstatovat, že sociální a kulturní pokrok je nesporný a začlenění Zakarpatí do ČSR bylo velmi silným stimulem pro zrod moderního rusínského národa. Poslední kapitolu s výmluvným názvem Na cestě k sovětskému Zakarpatsku pak autorská dvojice věnovala okolnostem poválečné ztráty tohoto území ve prospěch Sovětů.

Publikace manželů Rychlíkových patří v rámci českých prací s tematikou Podkarpatské Rusi k jednoznačné špičce. Autoři nezaujímají vyhraněné postoje, tj. neglorifikují dvacetiletou československou správu toho území, ani ji nekritizují, jen podávají vyčerpávající výčet faktů. Rozsah díla jim sice nedovoluje pustit se do hlubších analýz, poukazují však na zajímavá místa podkarpatské historie první poloviny minulého století, a kniha je tak vynikajícím výchozím materiálem pro ty, kdo se o Podkarpatské Rusi chtějí dozvědět více a případně se touto oblastí i sami odborněji zabývat. Přestože publikace může místy připomínat výčet dat a procent, je čtivá a své čtenáře si jistě najde jak mezi odborníky, tak mezi všemi těmi, kterým tamní poloniny a podmanivé bukové lesy učarovaly a v nichž dodnes toto území, popularizované nejvýrazněji Ivanem Olbrachtem, vzbuzuje zájem i nostalgii.

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   87%čtenáři

zhlédnuto 1390x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce