Stine, R. L.: Ostrov strachu

Stine, R. L.
Ostrov strachu

recenze krimi

Návrat do Ulice strachu, kterou si mnozí pamatují z legendární knižní série Stopy hrůzy, sice moc nepřekvapí, ale pro starší čtenáře bude minimálně příjemnou vzpomínkou na dětské hororové lásky a pro ty mladší možná prvním kontaktem s jedním z vůbec nejúspěšnějších autorů mrazivé literatury pro děti: R. L. Stinem.

Návrat jedné prokleté rodiny
Robert Lawrence Stine
: Ostrov strachu. Přel. Renata Heitelová, Baronet, Praha, 2017, 240 s.

Asi každý, kdo vyrůstal v devadesátých letech, narazil při objevování literárního světa na fenomén jménem Stopy hrůzy. Někteří zkusili jednu knihu a tím to pro ně skončilo. Jiní se dostali na deset, dvacet, možná třicet kusů. Ti nejzapálenější pak přelouskali všech 108 svazků. Série knih k nám na začátku devadesátých let (první díl vyšel v roce 1992) přinesla něco docela nového – jednoduché hororové, mysteriózní či kriminální příběhy, určené zejména pro náctileté čtenáře, které se odehrávají v prostředí americké omladiny, mající k dispozici všechno, o čem mohli zdejší školáci ještě před několika málo lety jen snít. Příběhy tak měly i přes často nevalnou literární kvalitu specifické kouzlo, díky kterému se mnohým zažraly do paměti tak silně, že ještě dnes je jímá nostalgie, když si na dětství se Stopami hrůzy vzpomenou.

Celou sérii tvořilo dílo několika různých autorů, z nichž jednoznačně nejvýraznější byl R. L. Stine, jehož příběhy se v rámci samotných SH řadily do seriálu Ulice strachu. Přestože většině čtenářů, kteří na SH nikdy nenarazili, řekne jeho jméno jen málo, nic to nemění na skutečnosti, že Robert Lawrence Stine (1943) je nepochybně neúspěšnější autor hororů pro dospívající mládež a jeden z vůbec nejprodávanějších žijících spisovatelů (ne nadarmo se mu někdy přezdívá „Stephen King dětské literatury“). Na kontě má stovky knih, jichž se po celém světě prodaly stamiliony výtisků (poslední oficiální informace pochází z roku 2008 a udává číslo 400 milionů prodaných knih; dnes to bude nepochybně o nejméně desítky milionů víc). O Stinově úspěchu svědčí i fakt, že některé z jeho románů a povídek byly v průběhu let zfilmovány, namátkou Husí kůže (Goosebumps, 2015). Autor sice vytvořil i různé další knižní série, ale právě Ulici strachu (Fear Street) si čtenáři oblíbili nejvíce. Nejspíš proto se k ní autor po letech vrátil, a to knihou Ostrov strachu (Party Games, 2014).

Příběh se odehrává ve městě Shadyside, které je pamětníkům Stop hrůzy dobře známé. Hlavní hrdinka Rachel, která po škole pracuje jako servírka v místním bistru, aby mohla finančně podporovat rodiče, dostane nečekané pozvání na jednu velmi speciální narozeninovou oslavu. Brandan Fear, člen slavné rodiny Fearů, slaví osmnáctiny. „Všichni v […] Shadyside vědí o rodině Fearových, starých usedlících, kteří praktikovali černou magii a jež pronásleduje nevýslovné zlo,“ jak konečně znalci Ulice strachu moc dobře vědí. Přestože přátelé Rachel varují, ať pozvání nepřijímá, ona neodolá a účast na oslavě přece jen slíbí. Aby toho nebylo málo, večírek se má uskutečnit na ostrově (ostrov Strach), který je před nacházející zimou již liduprázdný a kde není mobilní signál ani připojení k internetu (což je koneckonců asi nejsnadnější způsob, jak zajistit, aby se příběh odehrával v současnosti a přesto se autor nemusel v průběhu děje vypořádávat s mnoha komplikacemi v podobě mobilních telefonů, protože každá postava má ten svůj samozřejmě u sebe). Zpočátku sice vypadá všechno skvěle, postupně se však nad celou akcí začnou stahovat černé mraky, a jak už to u Stina bývá, spustí se boj o přežití.

Příběh v zásadě nijak nevybočuje z klasického „stinovského“ schématu, které si mnozí jistě dosud pamatují ze SH. Rozdíl je snad jen v tom, že Ostrov strachu má oproti ostatním titulům poněkud „delší stopáž“. Což by samozřejmě nevadilo, kdyby větší rozsah znamenal také víc zábavy. Její míra se však od knih ze zmiňované série nijak zásadně neliší, což nutně vede k rozmělnění děje. K němu došlo zejména v úvodních kapitolách knihy, a její první třetina tak působí zbytečně roztahaným dojmem. Hlavní vinu nese to, že autor se snaží případné nové čtenáře, Ulice strachu dosud neznalé, neustále přesvědčovat o oné děsuplné minulosti rodiny Fearových a o nevyhnutelném prokletí, které se s ní pojí. Stejně tak se pokouší alespoň nějakým způsobem vykreslit jednotlivé hlavní postavy a vztahy mezi nimi. Obojí však vposledku působí docela křečovitě. Fearovými může být čtenář znepokojen snad jen proto, že je k tomu neustále vybízen, nikoli proto, že by znepokojení přirozeně (nenásilně) vyplývalo z příběhu. Postavy pak i přes autorovu snahu nějaký ten charakter jim dodat působí ploše. To však není zase tak zásadní problém – ve srovnání s překvapivým zjištěním, že v první třetině nefunguje ani napětí, které by mělo být u podobné literatury samozřejmostí a díky němuž lze přehlédnout (respektive odpustit) většinu dalších nedostatků. Přibližně od osmdesáté strany se však počáteční unylost začíná lámat a na čtenáře konečně dýchne ona nostalgická atmosféra Stop hrůzy, děj se začne i přes pár škobrtnutí hnát kupředu a už se nezastaví. Nutno doznat, že autor nabídne i několik zajímavých (z pohledu dospělého čtenáře leckdy trochu úsměvných) zvratů. Je třeba vypíchnout i Stinovu klasickou (a někdy dosti zábavnou) techniku, totiž každou kapitolu bez výjimky ukončit nějakou „děsivostí,“ která má čtenáře navnadit, aby ve čtení nepolevoval. Každopádně hlavní je, že kniha baví, a samozřejmě v ní nechybí ani různé klasické propriety typu náhle zhasnutých světel, nečekaných postav, tajemných vzkazů, zaseklého výtahu či strašidelných historek, o zamilovaném mládí nemluvě.

Co se formální stránky týče, ta nijak nepřekvapí, ani pozitivně, ani negativně. Autorovi by se dalo vytknout, že z hlediska použitého jazyka působí kniha docela sterilně (převaha krátkých, jednoduchých vět, z nichž naprostá většina obsahuje nějaký tvar slovesa „být“). Pravda, cílovým čtenářem je žák druhého stupně základní školy, to nicméně ještě nutně neznamená, že by text nemohl být alespoň trochu pestřejší, a pro rozvíjející se jazykový cit mládeže tím pádem i přínosnější.

Pro pamětníky Stop hrůzy bude Návrat do Ulice strachu (tak se nová edice dokonce jmenuje) nepochybně příjemně nostalgickým zážitkem a Stinovi se touto knihu nejspíš podaří získat i pár nových příznivců. Z ohlasů na různých tuzemských knižních serverech je ostatně již pár týdnů po vydání patrné, že Ostrov smrti určitou pozornost vzbudil a rekce na něj jsou (podobně jako v zahraničí) vesměs kladné. Zda se pro mnohé jedná jen o nostalgickou jednorázovku, či jestli si Stine vydobyl i nové fanoušky z řad cílového publika, ukáže další díl nové série, který nakladatelství Baronet chystá na duben letošního roku.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 2209x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce