Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů a sever Evropy

Bednaříková, Jarmila
Stěhování národů a sever Evropy

recenze historie

Známá badatelka tentokrát obrátila pozornost na evropský sever, odkud v raném středověku vzešla síla, jež zanechala stopu v dějinách většiny pobřežních oblastí Evropy. Co však o Vikinzích skutečně víme, co jsou domněnky, a co úplné výmysly?

Stateční válečníci, krutí kořistníci, milovníci poezie
Jarmila Bednaříková
: Stěhování národů a sever Evropy. Vikingové na mořích i na pevnině. Vyšehrad, Praha, 2017, 288 s.

Brněnská historička Jarmila Bednaříková (nar. 1952) se do povědomí širší historické čtenářské obce zapsala v roce 2003 knihou Stěhování národů, v níž se podrobně zabývala epochou konce západořímské říše a vzniku germánských království, tedy tématem do té doby v česky dostupné historiografii spíše opomíjeným. Výzkumu daného období věnovala i několik dalších odborných prací a také román Podzimní čas mocné říše. Jejím nejnovějším badatelským výstupem je publikace Stěhování národů a sever Evropy s upřesňujícím podtitulem Vikingové na mořích i na pevnině, již tradičně vydaná v nakladatelství Vyšehrad.

Moře štědré, moře prokleté
Na rozdíl do Vizigótů, Langobardů a dalších etnik spoluutvářejících dějiny raného středověku mají o Vikinzích i díky mnoha románovým, filmovým, televizním a dalším adaptacím určité povědomí i lidé, kteří se jinak o historii blíže nezajímají (ponechme nyní stranou otázku, zda uvedený pojem vnímat jako označení etnika, či jako výraz pro bojovníky na obvykle loupežné výpravě, a zda by tedy bylo správné jej psát s malým, či velkým písmenem, autorka se přiklonila k tradiční variantě Viking). Odvrácenou stranou této proslulosti pak je, že výraz Viking téměř automaticky asociuje loupežnou námořní výpravu, přičemž skutečnost pochopitelně byla o něco složitější. Vikingové byli též staviteli kvalitních lodí, obratnými námořníky i obchodníky (třebaže stanovit jasnou hranici mezi obchodní a loupežnou výpravou není vždy dost dobře možné) a jejich dochované literární památky svědčí, jazykem bohatým na specifické básnické figury, o propracovaných sociálních strukturách, zákonodárství i rozvinutých náboženských představách.

Na druhou stranu nelze popřít, že námořní výpravy, jejichž hlavním účelem bylo získat kořist v cizích oblastech, hrály ve vikinské kultuře důležitou roli. Autorka věnuje tomuto tématu celkem pět kapitol, rozdělených dle geografických oblastí, které byly řáděním severských nájezdníků postiženy. Nejobšírněji popisuje výpravy na území karlovské říše, což je pochopitelné vzhledem ke skutečnosti, že z tohoto území se dochovalo nejvíce písemných pramenů. Jarmila Bednaříková zároveň upozorňuje na fakt, že ačkoliv se zápisy v kronikách a análech věnují především drancování měst a klášterů, je třeba nezapomínat, že obyvatelé venkova trpěli neméně, jejich trápení však stálo za zmínku jen málokterému z tehdejších letopisců. Při citacích úryvků středověkých kronikářů nejeden čtenář ocení, že české země nemají ani přístup k moři, ani neleží na březích velkých řek, a řádění Vikingů tak byly ušetřeny.

Naopak překvapivě málo prostoru autorka věnovala vikinským výpravám do Severní Ameriky, které v obecném povědomí patří k těm nejznámějším. Je ovšem pravda, že těmto výpravám chyběla obvyklá kořistnická a obchodnická motivace, jednalo se jen o výpravy objevné, a navíc nevedly ke vzniku žádného trvalého osídlení na americkém území ani k dlouhodobým obchodním stykům s místním obyvatelstvem, v důsledku čehož zůstávají sotva něčím více než jen zajímavou historickou kuriozitou.

Významnou roli, kterou v životě Vikingů sehrály námořní výpravy, výstižně potvrzuje i název kapitoly Další způsoby obživy v době vikinské. Ta je věnována především severskému zemědělství a je ovšem výrazně kratší než pasáže předchozí.

Na pevnině
V dalších kapitolách se autorka zabývá otázkou integrace Vikingů do usedlé společnosti na franském, britském, irském a ruském území, přičemž na základě archeologických nálezů lze tuto integraci označit za poměrně pokročilou, byť své odlišnosti si řada Vikingů a jejich potomků zachovala i po mnoho dalších generací. Především na britských ostrovech množství místních názvů a nářečních výrazů dodnes nezapře skandinávský původ.

S otázkou začleňování jednotlivých Vikingů do jiných společenství i celých vikinských království do evropského politickoekonomického systému souvisí také problematika christianizace skandinávského území. Podobně jako mnohé ostatní ve vikinských dějinách, ani tento proces se neobešel bez násilí a krveprolévání (nutno bohužel podotknout, že toto v dějinách nebyl problém pouze christianizace Vikingů, ale i dalších etnických skupin). Jsou dochována jména misionářů, kteří se stali obětí odmítavé reakce Vikingů, doloženy jsou také případy vládců, kteří nově přijatou víru museli z obav před svými poddanými praktikovat potají. Vikinským specifikem je vnímání „Bílého Krista“ jako sice mocného, ba i nejmocnějšího, avšak stále jen jednoho z mnoha uctívaných bohů. Teprve postupně se podařilo ve Skandinávii prosadit monoteismus v té podobě, jakou známe i odjinud.

Kapitola věnovaná šíření křesťanství je zároveň jediným vhledem do náboženského světa Vikingů, o jejich původním, velice propracovaném polyteistickém systému se čtenář dozví jen velmi málo. Podobně skoupá na informace je kniha i ohledně staroseverské literatury a jiných aspektů nehmotné kultury. Přestože autorka řadu údajů čerpá ze ság, o specifičnosti daného žánru se čtenář nic bližšího nedozví, stejně jako o skaldské poezii.

Pozornost všímavého čtenáře vzbudí též skutečnost, že Jarmila Bednaříková v případě citátů ze ság používá překlad z anglické verze, ačkoliv minimálně některé z uvedených ság jsou dostupné i v českém překladu. Podobně nevyužila téměř žádnou z česky dostupných prací k vikinskému tématu. Ve většině případů se sice jedná o práce vydané již před několika desítkami let, přesto by se jistě našlo dost čtenářů vděčných za odkazy na další snadno dostupnou literaturu, nikoli jen na literaturu sice aktuální, ovšem pro velkou část publika jen obtížně sehnatelnou. Ze zahraničních pramenů autorka využila téměř výlučně literaturu psanou anglicky, v řadě případů se však jedná o díla severských badatelů, pro něž je publikování v angličtině běžnou praxí. Tato „odtrženost“ od české skandinavistiky má nicméně za následek, že badatelka někdy přichází s vlastními překlady určitých termínů, které již v češtině mají ustálený překlad (například islandskou Landnámabók překládá na s. 52 jako „ságu o osídlení ostrova“, přestože v češtině se v odborných kruzích již vžilo označení Kniha o záboru země). Nejednotné a mírně matoucí je i označování některých konkrétních osobností (významný kronikář 9. století někde vystupuje jako Adamus Bremensis, jinde Adam z Brém) a neobvyklý je i pravopis pojmu „Kijevská Rus“, kterého se autorka bez bližšího zdůvodnění tvrdošíjně drží.

Navzdory výše uvedeným výtkám je třeba pozitivně zhodnotit šíři využité pramenné základny i pečlivou práci s ní (kniha obsahuje více než tisíc poznámek pod čarou, většinou citací, což je s ohledem na její rozsah skutečně vysoké číslo). Historička Jarmila Bednaříková čtivou formou podává obraz vikinského období postavený na aktuálním stavu vědeckého poznání. Své čtenáře si tak kniha – stejně jako předchozí autorčiny práce – jistě najde nejen v akademické sféře, ale i mezi širokou veřejností, kterou téma Vikingů nepřestane přitahovat nejspíše nikdy.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Kovář, 21.11.2018 11:47
Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů a sever Evropy
V knize je víc divných tezí: Tacitovi "fenni" jsou údajně předky Skandinávců (s. 17); Laponci jsou identičtí se Samojedy; pokud se neví, co k Orosiovi přidal Alfréd Veliký (s. 31, pozn. 119), lze jednoduše provést kolaci.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2226x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce